Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Surferkou na Novém Zélandu

90-91.jpg
Autor článku: Magdaléna Zemanová, Úterý, 17. prosince 2013
Autor fotografií: Profimedia.cz
Až budete na Novém Zélandu, popadněte prkno a podívejte se na tuhle krásnou zemi z jiné perspektivy – z mořských vln. První hodiny v surfařské škole vás možná trochu vyčerpají, ale pak už pátrání po vlnách úplně změní styl i trasu vaší dovolené.

Na Novém Zélandu je surfování oblíbenou kratochvílí a specifickým životním stylem. Ať už na východním pobřeží v Tichém oceánu, nebo na západním v divokém Tasmanově moři, na Severním ostrově či na Jižním – pokud se chcete projet na prkně, míst i škol je tu nepřeberné množství. Dobré vlny a pohodlné i bezpečné cestování jsou pro surfaře na Novém Zélandu dalšími body k dobru. Problém může být snad jen počasí. Jižní ostrov může být v letních měsících červnu až září docela nehostinný, čekejte studený oceán a déšť, dokonce i sníh.

Vydrží jen nejsilnější

Po měsíci vydělávání na ostrově u Aucklandu se přes internet hlásím do kurzu pro začátečníky v blízké surfařské škole na pevnině. S kamarádkou jedeme krotit vlny do oblasti Whangarei. Když najdeme určenou pláž, jež na běžné mapě ani není vyznačena, zamíříme k dodávce označené logem naší školy, u níž nás čeká přátelský instruktor Simon. Za chvíli už se soukáme do těsných neoprenů. Přes ně si ještě musíme navléci žlutá firemní bavlněná trička a pak už jako tým čmeláků sedáme na pláž a začínáme „suchou“ část výuky spolu s dalšími třemi účastnicemi. Zvláštní, protože surfaři jsou z naprosté většiny muži. Surfing je na fyzickou sílu docela náročný, hlavně na horní polovinu těla, a s tím má většina žen problém. „Ženy prostě boj s vlnami brzy unaví a jen ty nejvytrvalejší takříkajíc neodpadnou,“ provokuje Simon. Teoretickou část o spodních proudech a bezpečnosti vynechává. Přestože většina pláží Nového Zélandu není hlídaná, evidentně o nás v téhle rajské zátoce nemá strach.

Pádluj, kuřecí křídla a hop!

Na zlaté pláži s modrým a přes mírné vlny přívětivým oceánem za zády nám Simon vysvětluje, že po následující tři hodiny se budeme učit na takzvaných „soft topech“, tedy prknech pro začátečníky. Jsou delší a mají měkký povrch. Dozvídáme se, kde je na prkně nos a ocas i k čemu jsou ploutve a že na kotník patří manžeta na suchý zip s lankem, které jistí náš nástroj k tělu. Vyzkoušíme si, která noha je naše „přední“, a pak už ležíme na prknech a v písku hrabeme rukama. „Pádluj, pádluj, nohy ti zvedá vlna, kuřecí křídla a hop, stojíš!“ vykládá energicky Simon. Tak jednoduché to ale není. Pádlování zvládám, při pokynu „kuřecí křídla“ připažím, pod rameny se vzepřu na prkně a zvedám trup, ale mám problém podvléci dlouhé nohy mezi rukama a prknem a „hop“ rozhodně neudělám, aniž ztratím kontakt s prknem.

Nevadí, zkusíme to ve vodě. Instruktor jde do vody s námi a vysvětluje, jak se dostat za vlny. Musím každou podplavat s vervou, tlačíc hlavu i nos prkna pod vodu. „O. k.!“ volám, není to tak těžké. Když dosáhnu bodu, kde se vlny začínají lámat, asi tak patnáct metrů od břehu, otočím se čelem k pláži a čekám, co Simon zavelí. Jak poznám tu správnou vlnu? „To časem poznáš, uvidíš,“ říká a pak už jen každou z nás koučuje: „Teď! Pádluj, pádluj, pádluj!“ Propásnu několik vln. Začnu pozdě nebo neplavu dost energicky. Ale zlepšuji se a několikrát se vleže na prkně svezu až ke břehu. Je to zábava. Po hodině ve vodě už mi ale umdlévají paže a ještě se mi nepodařilo se postavit na prkno. „Teď!“ startuje Simon a postrčí moje prkno s vlnou. Najednou jedu na vršku těsně před hřebínkem vlny, kuřecí křídla, nohy, vyskakuji do rozkročeného postoje, stojím – a jedu! Nemůžu tomu uvěřit, je to nádhera. Vlna zpomaluje, jak se blíží k pláži, a já po pár vteřinách padám do bílé pěny. Když naše tříhodinovka skončí, jsem vyčerpaná, zmrzlá a vůbec necítím chodidla. Ruce bolí, ale mise je úspěšná a my jsme nadšenými začínajícími surferkami.

Cestování s prknem

Následujícího půl roku podnikáme výlety za surfováním po Severním ostrově. Raglan – surfařská Mekka, Coromandelský poloostrov, drsný Východní mys, Gisborne, větrný Wellington. I na našem ostrůvku u Aucklandu se ráno před prací občas dá nějaká vlna chytit. Můj kamarád surfař je „kiwi“, tedy zdejší rodák, takže zná místní vody dobře. Rád ale zkouší nová místa a hledá takzvaná „x-spots“, tedy místa, která jsou v surfařských průvodcích záměrně popsána jen v náznaku, aby si zachovala své kouzlo. Průvodce sepsali novozélandští surfaři a evidentně jsou to velcí romantici. Na každém ostrohu tedy zastavíme a můj surfař vystupuje a zkoumá vlny, jak se zvedají a tříští.

Další týdny tak hledáme vlny a pěkná místa, vybavení vozíme v autě a zastavíme, kdekoli se nám líbí, surfujeme, spíme a jedeme dál. Když chceme trochu pohodlí, využijeme některý z hostelů. U známých surfařských míst o stylové ubytovny není nouze.

Na cestě potkáváme kolegy v klasických „hippie“ pomalovaných minibusech, kteří v nich zřejmě tráví celý život. Zkontrolují vlny, zaparkují u moře a při východu a západu slunce surfují. Pak v partě kouří a popíjejí pivo nebo se baví na jedné ze surfařských párty, které se ve vrcholné sezoně konají ve všech hlavních městech surfingu. A jak poznáte surfaře? Přestože o sobě všichni tvrdí, že jsou individualisté, nosí „stejnokroj“. Vypracovanou opálenou postavu zahalí nanejvýš tak do šortek po kolena a tílka (vše většinou značkové) a bosí nebo ve vietnamkách se budou neobvykle často bavit o vlnách a vypadat přitom „v pohodě“. A vám bude připadat, že znají nějaké surfařské tajemství, na které vy teprve čekáte.


CO SE VÁM MŮŽE PŘI SURFOVÁNÍ HODIT

Tištěný průvodce pro surfaře – kapesní Wavetrack New Zealand Surfing Guide s mapkami a informacemi od místních surfařů, podle něho můžete hledat „x-spots“ (méně známá místa).


KOLIK STOJÍ ZAČÁTKY

Když chcete začít surfovat, máte dvě možnosti – buď si najít učitele-kamaráda, se kterým se dohodnete na ceně, nebo se přihlásit do kurzu. Školy nabízejí různé stupně pokročilosti, kurzy soukromé či pro skupiny, lekce pro děti. Jeden kurz trvá dvě až tři hodiny a zahrnuje péči instruktora, pronájem neoprenu a prkna. Transport na vzdálenější pláž se většinou platí zvlášť. Za soukromou lekci zaplatíte něco přes 100 novozélandských dolarů (na koruny násobeno 14krát), za skupinovou 75 až 90. Když si objednáte dvě a více lekcí, cena za lekci klesá. Firmy také často nabízejí výhodné balíčky kurzů s ubytováním nebo surfařské kempy. Téměř vždy je možné vše objednat on-line. Možnosti můžete i kombinovat: třeba začít se školou a pokračovat v tréninku s „levnějším“ známým nebo sami. Pronájem prkna a neoprenu (ten od prosince do dubna nutně nepotřebujete) pak vyjde levněji: 23–35 novozélandských dolarů na den, neopren kolem 10.


…a navíc

OBLÍBENÁ „DIVNÁ“ PRKNA

„Boardů“ a „surfů“ je v současné době nepřeberné množství. Jezdí se na nich na souši, na sněhu i na vodě, jsou vybaveny „kitem“, kolečky, plachtou… Z jednoduchých prkýnek na Novém Zélandu patří k nejobvyklejším buggy board, longboard, shortboard, stand up paddle board a v poslední době i skimboard. Buggy board je krátká deska, na které se pouze leží a kope nohama, oblíbená u všech věkových kategorií. Longboard, dlouhé prkno, používají nejen začátečníci. Zkušení surfeři se po něm procházejí při sjíždění vln, jako by se nechumelilo. Jiní frajeři nedají dopustit na klasický shortboard, krátké prkno, většinou kratší než oni sami. Nepřestává mě udivovat obliba stand up paddle boardu, dlouhého prkna, na kterém se stojí s pádlem v ruce a můžete tak překonat velké vzdálenosti i v mírných vlnách, často s pejskem nebo dítětem vpředu. Novějším vynálezem je tzv. skimboard, nejtenčí z výše uvedených, kulatá deska na klouzání do mělčin. Až kolem vás na pláži někdo prosviští jako placák při házení žabek, pravděpodobně jste se setkali právě se skimboardem.


SURFAŘSKÁ MÍSTA NOVÉHO ZÉLANDU

Severní ostrov – Bay of Plenty na severu, směrem na jih Piha, Karekare, Raglan, Taranaki, Gisborne a poloostrov Mahia, Wellington (Lower Hutt)

Jižní ostrov – zejména v teplých měsících: Kaikoura, Christchurch (po zemětřesení trpí problémy s infrastrukturou i čistotou oceánu), na jihu Dunedin a Catlins

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články