Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Stíny nezávislosti Jižního Súdánu

018_Image_0001.jpg
Tereza Spencerová, Úterý, 20. září 2011
Když jsem před více než dvaceti lety po škole nastoupila do zahraniční redakce ČTK, občanská válka mezi arabským severem a černošským jihem Súdánu už byla v plném proudu. Nebudeme dělat zprávy, kde by bylo pod sto mrtvých, vysvětlili mi zkušenější kolegové, to bychom už nedělali nic jiného než Súdán. Rychle jsem zjistila, že podobné, cynicky vyhlížející, ale z praktického hlediska nevyhnutelné kvóty platí i pro další vleklé konflikty bez konce, nicméně ten súdánský mě zaujal víc než ty ostatní.

Možná to bylo tím, že jsem súdánskou válku vnímala naivním mladistvým prizmatem boje „černošského spravedlivého dobra“ proti „fundamentalis­tickému islámskému zlu“. Na přehodnocení podobných názorů bylo času dost, protože se zdálo, že krvavá válka v Súdánu je bez konce a budeme životem procházet spolu už navždy.

Naštěstí se tak nestalo a hlavní konflikt mezi Severem a Jihem skončil mírovou dohodou v roce 2005, načež se před pár týdny, 9. července Jižní Súdán na základě referenda vyhlásil nezávislost a o pět dní později se oficiálně stal 193. členským státem OSN.

Pocit zadostiučinění? Spíš pocit velmi smíšený. Když totiž radost nad vyhlášením nezávislosti zaznívá z projevů nejvyšších činitelů USA nebo západní Evropy, je za tím hlavně radost nad oslabením islamistického Chartúmu. A když projevy hrdosti a radosti pronáší například současný viceprezident Jižního Súdánu Riek Machar, nezastře, že bezmála už před dvaceti lety nechával povraždit tisíce svých černošských spoluobyvatel. Pod střechovým „bojem za spravedlnost“ obyvatel jihu Súdánu se totiž vždy ještě skrývaly animozity a boj mezi jednotlivými etniky nahnanými kdysi britskou koloniální správou do jednoho státního celku.

Koneckonců, bylo to i velení SPLA (Súdánská lidově osvobozenecká armáda), jehož politické křídlo dnes tvoří páteř jihosúdánské moci, které podle OSN neslo spoluzodpovědnost za hladomor, který v roce 1998 zabil na jihu země přes šedesát tisíc lidí. A do toho už z nově ustaveného Jižního Súdánu dál přicházejí zprávy o masovém znásilňování a vybíjení civilního obyvatelstva. A navíc, při ztrátě společného nepřítele v podobě Severu se čím dál pravidelnějšími stávají ozbrojené střety mezi jednotlivými etnickými milicemi, k nimž – nejspíš nikoli náhodou – dochází hlavně v regionu Horního Nilu, který je obzvlášť bohatý na ropu.

Následky občanské války

Zbrusu nový Jižní Súdán si tedy s sebou už od počátků nese tragickou kulturu celých generací, které neznaly nic jiného než válku a násilí, a tento stav nezakryjí ani oslavné chvalozpěvy George Clooneyho a dalších hollywoodských hvězd, které si Súdán vzaly za svůj a traktují ho naivně a černobíle, jako by podle logiky filmového scénáře s nutným happy endem.

Fakt, že na hranicích mezi Severem a Jihem panuje v zásadě klid, takovým šťastným koncem rozhodně není, protože obě země mají před sebou ještě k vyřešení mnohé zásadní problémy. Jejich výčet lze začít hranicemi samotnými. Jejich přesná demarkace postupuje pomalu, vychází z britských koloniálních map, a co hůř, měla by vést oblastmi bohatými na ropu a další suroviny, kvůli nimž vlastně občanská válka v roce 1983 propukla. Právě naleziště ropy a její těžba bude muset být předmětem dalších dohod, protože většina ropy se sice nachází na jihu, ropovody ale vedou přes sever. Kompromis je pro dohlednou budoucnost nevyhnutelný a pro obě strany životně důležitý, a tak by mohla vzniknout unikátní situace, kdy by ropa mohla posloužit upevnění míru. Jen je nutné, aby to obě strany pochopily. Podobně se jeví i otázka další životně důležité suroviny, vody. Obě země si budou muset dojednat princip využívání vod Nilu, který jimi protéká, což je ovšem proces, při němž zpozorní i revoltami rozhoupaný Egypt ležící výše po toku.

Větší problémy lze ale čekat v řešení dalších otázek, třeba finančních. Súdánský dluh je odhadován na 38 miliard dolarů, což je pro nepříliš vyspělou ekonomiku obou zemí suma zničující a vyvolává vlny emocí. Jižané tvrdí, že je to dluh Severu, protože většinu těchto peněz utratil za válku s Jihem, Sever pro změnu žádá po světu odpuštění dluhu, aby si mohl říci o další půjčky, které by rozhýbaly ekonomiku ochromenou rozdělením. Přesvědčit Jih, aby se na dluhu podílel, bude složité, na druhé straně ale některé komentáře poukazují na to, že pokud by Jih část dluhu přiznal, s jeho odpisem to bude mít mnohem jednodušší než Sever. Mezitím ale prudce rostou ceny základního zboží včetně potravin, což samozřejmě nejtvrději dopadá na nejchudší vrstvy obyvatelstva žijícího už beztak roky na pokraji humanitární katastrofy. Efektivní řešení této situace, mám obavu, nikdo nezná.

Vzájemné obviňování

Zapomenout nelze ani na lidi, kteří se rozdělením státu ocitli „v zahraničí“. Na Severu žije odhadem dvě stě tisíc Jižanů, kteří se postupně vracejí domů. Tam ale svými počty často jen zhoršují beztak komplikovanou situaci, v níž má většina lidí co dělat s prostým přežitím. Naprosto bez východiska se pak jeví situace v regionech Jižní Kordofán a Abyei. V rámci mírové dohody Jih kordofánskou oblast přepustil Severu a tamní Núbijce, kteří byli nedílnou součástí SPLA, ponechal jejich osudu. Sever oznámil „islamizaci“ oblasti, což núbijské bojovníky, kteří celé ty roky bojovali za nezávislost na Arabech, přimělo chopit se zbraní. Ve sporné oblasti Abyei nejsou vyhlídky na řešení etnického konfliktu o nic lepší – Severem podporovaný kmen Misseríja, který do oblasti tradičně nahání na pastvu svůj skot, žádá právo v Abyei volit, tamní Jihem podporovaný národ Dinka Ngok to odmítá s tím, že právo volit mohou mít jen lidé žijící v Abyei trvale.

Súdánskou válku mnozí vnímají jako boj „černošského spravedlivého dobra“ proti „fundamentalistickému islámskému zlu“.

Prozatímním řešením se zdají mírové jednotky etiopské armády, které do Abyei na základě dohody mezi Severem a Jihem vstoupily 13. července; dlouhodobé východisko to ale rozhodně není. A k tomu zdrojem napětí a nestability zůstává mediálně „slavný“ Dárfúr na západě Súdánu. Neschopnost řešit tyto konflikty mírovou cestou může být vzhledem ke krvavé historii do značné míry pochopitelná, nicméně vyhlídkám mírového soužití Severu a Jihu to moc nepřidá; tím spíš, že se obě strany navzájem ostře kritizují: Jih Súdánu je obviňován, že poskytuje útočiště dárfúrským rebelům bojujícím proti vládě v Chartúmu, zatímco Sever prý podporuje ozbrojené milice, které bojují proti vládě Jižního Súdánu.

Události v Súdánu a vznik nového státu jsou významným milníkem v dějinách Afriky. Úspěšnost tohoto procesu, který by nemohl být nastartován bez zásadního vlivu světových velmocí, ale závisí na tom, do jaké míry obě strany dokážou racionálně vyřešit všechny přetrvávající či zcela nové problémy. Je už načase, aby z Afriky konečně přišla nějaká skutečně dobrá zpráva. Nezávislost Jižního Súdánu takovou zprávou není. Prozatím.


Jižní Súdán

Jižní Súdán je nově vzniklý stát ve východní Africe, který dne 9. července 2011 vyhlásil samostatnost na základě referenda konaného v lednu 2011 a odtrhl se od Súdánu. Následující den byl přijat do OSN jako 193. členský stát. Povrch státu je převážně nížinatý, pokrytý mokřinami a tropickými lesy, pohoří se zdvíhají pouze na jihu, kde se nedaleko hranice s Ugandou tyčí nejvyšší hora Kinyeti (3187 m). Osu státu tvoří Bílý Nil, jeho četná ramena a přítoky zajišťují úrodnou půdu.

Nový státní celek má rozlohu 619 745 km2, což představuje zhruba čtvrtinu původního území Súdánu. Počet obyvatel, kteří převážně vyznávají křesťanství a animismus, je kvůli dlouhotrvající občanské válce obtížné stanovit, odhaduje se na zhruba 8,25 milionu. Hlavním a současně největším městem je Džuba (245 000 obyv.). Jižní Súdán sousedí na západě se Středoafrickou republikou, na jihu s Demokratickou republikou Kongo, Ugandou a Keňou, na východě s Etiopií a na severu se Súdánem. Ekonomika země je silně závislá na zemědělství. Hlavním nerostným bohatstvím je ropa a příjmy z její těžby a exportu tvoří více než 98 % státního rozpočtu Jižního Súdánu.

Tomáš Beránek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články