Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Steve McCurry: Žene mě zvědavost

53uvodni.jpg
Autor článku: Líba Taylor, Úterý, 10. listopadu 2015
Autor fotografií: Líba Taylor a Steve McCurry
Jeho asi nejslavnější fotkou je portrét zelenooké Afghánky Šarbat Guly. Vzdorovitý výraz dvanáctiletého děvčete si lidé vybavují i po třech desítkách let. Přesto se Steve McCurry nepovažuje přednostně za portrétistu. Svými snímky prý jen prostě vypráví příběhy.

Jako fotograf jste pokryl hodně různých žánrů. Co vlastně upřednostňujete – portrétní fotografii, dokumentární, či cestovatelskou?

Já dělám všechny možné druhy fotek, protože se mi líbí lidé, místa i rozmanité kultury. Obzvlášť mě fascinují a inspirují lidské tváře, ale zároveň rád fotografií vyprávím příběhy. Za své kariéry jsem jich navyprávěl už spoustu. Asi rád reaguji na to, co vidím, vlastně svými fotografiemi reaguji na život kolem sebe.

Také jste pracoval jako fotožurnalista.

Hodně jsem pracoval v oblastech různých konfliktů – ve válce v Zálivu, v Afghánistánu, Kambodži, Libanonu, Kašmíru, na Šrí Lance… Válečná fotografie, fotografie vojenských akcí, ta mne ale nikdy moc nezajímala. Vždy jsem fotografoval dopad válečných konfliktů na civilní obyvatelstvo, na obyčejné lidi.

Fotografoval jste někdy pro zpravodajské agentury?

Pro zpravodajské agentury jsem nikdy nepracoval a zároveň jsem nikdy nedělal každodenní zpravodajství. Já v terénu pracuji dlouhodobě, jako například v Afghánistánu. Kromě toho jsem už dlouho let členem agentury Magnum Photos (mezinárodní fotografická agentura, založená v roce 1947 samotnými fotografy jako nezávislá a svobodná platforma – pozn. red.).

Do Afghánistánu jste odjel pracovat jako relativně mladý v roce 1979 a vracel jste se přes hranice s filmem zašitým do oděvu. Byl to váš křest ohněm?

Když jsem odjížděl z Afghánistánu, byl jsem právě v jedné z odlehlých oblastí a musel jsem přejít hranici zpátky do Pákistánu. Bál jsem se, že mne seberou a zavřou, protože jsem byl v zakázané oblasti, že si budou myslet, že jsem špion. Byl jsem nervózní, a tak jsem film schoval, protože jsem nechtěl, aby ho našli a zabavili. Přišel bych tak o veškerou svou práci. Byl jsem jeden z prvních fotografů, kteří se v té době do Afghánistánu dostali. Bylo to hned na začátku, poté co Afghánistán napadli Rusové. Svět se začal o situaci vážně zajímat až po šesti měsících, do té doby málokdo vůbec věděl, kde Afghánistán je. A od té doby se o téhle zemi nepřestalo mluvit.

Za vaše snímky z Afghánistánu jste získal Zlatou medaili Roberta Capy, jež oceňuje fotografy, kteří prokázali mimořádnou odvahu. Jsou tato ocenění pro ně povzbuzující? Mohou jim pomoci k rozvoji kariéry?

Jistě, je to příjemné, když lidé oceňují vaši práci. Koneckonců, fotíte nebo píšete pro druhé lidi. To je podstata vaší práce.

Vracíte se často na stejná místa?

Jistě. Nejdřív jedu do určité oblasti, protože mě z nějakého důvodu zajímá. Některá místa nebo země mě ale zaujmou natolik, že se do nich stále vracím – například do Afghánistánu, Indie, Barmy nebo na Kubu.

Barma - mladí mniši v klášteře při studiu

Objevíte tam vždy něco nového?

Rozhodně. Vždy se snažím vidět novýma očima a pokaždé vyhledávám nové fenomény. Při dalších návštěvách se snažím být víc vybíravý a také pečlivý při výběru témat i při samotné práci.

Takže při dalších cestách uděláte lepší záběry?

Když se několikrát vracíte, začnete věci vidět z jiné perspektivy, z hlubší. Může se stát, že uděláte lepší snímky na začátku práce, protože lidi i krajinu vidíte nezaujatýma, čerstvýma očima, ale spíše je to naopak. Podle mě je pro práci dobré vracet se na místa opakovaně.

Jak se vypořádáváte s jazykovou bariérou?

Tlumočníky a fixery si najímám. Je to nezbytné, potřebujete někoho, kdo zná místní poměry. Já osobně jsem s nimi vždy spokojen, pracuji s nimi pořád.

Můžete jim věřit?

Většinou si je najímám na doporučení. Někdy člověk musí být opatrný, ale to je v pořádku.

Ve kterých zemích pracujete nejradši?

Mám jich celý seznam – mám rád Asii, části Afriky, ale nejoblíbenější zemi nemám. Líbí se mi země, které procházejí změnou, nebo místa, která mají v sobě něco jedinečného a mají tradici. Proto je i Praha tak zajímavá, má jedinečný charakter.

V Indii jste fotografoval úžasnou reportáž o monzunech. Jak jste se na to připravoval? Většina fotografů se bojí o své vybavení a déšť je jedním z největších nepřátel.

Vždycky se starám hlavně o svou fotografickou výbavu a o to, aby výsledná práce stála za to. Vlastní pohodlí není pro mě tak důležité. V Indii jsem byl opravdu promočený na kůži, ale měl jsem jen deštník, kterým jsem chránil foťák a objektivy.

Kolik času jste na tom strávil?

Asi čtyři měsíce. Fotografoval jsem tehdy nejenom v Indii, ale i v Nepálu, na Šrí Lance, v Bangladéši, Indonésii, Číně a v Keňi.

Co vlastně utváří dobrého fotografa portrétistu?

Musíte mít ráda lidi a zároveň být dobrým psychologem, rozumět lidskému chování. Určitě je důležitá trpělivost a schopnost vystihnout ten správný okamžik. I tak ale člověk udělá spoustu chyb, musíte to prostě zkoušet pořád dokola, dokud nezachytíte člověka v jeho jedinečnosti. Není to nijak komplikované, jen prostě potřebujete víc času.

Musíte tedy mít zvláště pozitivní přístup k lidem a taky schopnost s nimi komunikovat, aby se vám otevřeli…

Ano, víte, fotografovat lidi, to je někdy trochu jako být fotografem divoké zvěře… Dobře zachytit lidskou tvář, lidské chování, to prostě potřebuje trošku cviku.

Vaše barevné fotografie jsou úžasné. Jaký máte vztah k barvám?

Víte, já vlastně nikdy nechci, aby barva mým fotografiím dominovala. Nejde mi o to, aby lidé byli fascinováni barevnou hrou mých snímků. Myslím, že při práci s barevnou fotkou musíte dávat pozor, abyste lidi zaujali příběhem na snímku, a ne tím, jak je barevně ztvárněn. Tuhle starost v černobílé fotografii nemáte.

Indický sádhu - muž, který se oddal asketickému životu

Ještě donedávna jste fotografoval na barevný diapozitivní film. Jak se vám líbí pracovat s digitálem?

Digitální fotografie je daleko jednodušší a dosáhnete s ní lepších výsledků. Kvalita je úžasná, s filmem se to nedá srovnat. Dřív jsem musel film posílat domů na vyvolání, dávat pozor, aby se v tropech nezapotil… S filmem to bylo zkrátka těžké a už nikdy bych se k němu nechtěl vracet.

Ve Slovinsku jste málem zemřel při havárii malého letadla. Považujete risk za přirozenou či nezbytnou součást vaší práce?

Dá se říct, že ano, ale musím ten risk brát na sebe s plným vědomím, že situace je prostě taková, jaká je, a já ho musím podstoupit. Nevrhám se ale bezhlavě do povrchních dobrodružství. Tehdy jsem ani neriskoval, jen se to tak stalo. Na druhou stranu, já bych nedokázal žít a pracovat někde, kde by mi nepříznivé podmínky bránily dělat to, co mám rád. Jenže aby mohl dělat to, co chci, riskovat občas prostě musím.

Máte stejnou fotografickou zvědavost jako ve světě i tam, kde žijete?

Ne tolik, jak bych měl. V tomto ohledu jsem trošku líný. Radši jedu do Barmy nebo Afriky a tam se úplně vyčerpám.

Co člověk potřebuje k tomu, aby se stal fotografem světoběžníkem?

Jen zvědavost a peníze na letenku. Není v tom žádné tajemství.

Jaké plány ještě máte?

Chcete říct, že můj život končí? Fotografuji na Kubě, plánuju další knihy. A přicházejí mi další zakázky.

Fotografujete v klasickém stylu. Váš kamarád Antonín Kratochvíl (proslulý český válečný fotograf – pozn. red.) fotografuje úplně jinak…

Ano, ale on je trošku šílený… Ne, dělám si samozřejmě legraci. Věřím, že každý musí žít svůj život takový, jaký považuje za správný a jediný možný právě pro něj. Já nechci fotografovat v určitém stylu jen proto, že je zrovna v módě nebo abych uspokojil něčí představy. Dokonce si ani nemyslím, že mít stále jediný a konkrétní styl je dobře. Já prostě fotografuji tak, jak si myslím, že je to v tom okamžiku správně. A Antonín má zase svůj způsob práce, který vyhovuje jen a jen jemu a vychází z jeho životních pocitů a zkušeností.


Steve McCurry (65)

Narodil se ve Filadelfii v Pensylvánii. Vystudoval kinematografii a historii umění. Dva roky pracoval v novinách, pak odjel do Indie. Pracoval v Afghánistánu, ještě před příchodem ruských vojsk, a odtud pochází i jeho slavný snímek zelenooké dívky Šarbat Guly, která přišla o rodiče. Posléze pracoval na mnoha místech, kde probíhaly boje či konflikty, ale podle svých vlastních slov není válečný reportér, pouze se snaží zachytit život lidí v nebezpečných místech. Za svoji práci získal mnohá ocenění (Zlatá medaile Roberta Capy, World Press Photo…) a vydal několik publikací (např. Portréty).

Steve McCurry
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články