Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Steve Lichtag - Adrenalin, film a moře

83.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 16. dubna 2013
Autor fotografií: Martin Novák a archiv Steva Lichtaga
Steva Lichtaga jsme navštívili v jeho filmovém studiu. Přivítal nás srdečný smích, jenž se během rozhovoru ozval ještě mnohokrát. Veselost, zápal pro věc a nadhled je cítit z každé jeho věty. Vstoupili jsme rovnou do tvůrčího procesu jeho týmu a byli svědky toho, jak vzniká jedinečný přírodovědný dokument, který nese hned několik „nej“.

Moje filozofie je žít dneska a užít si všechno, co jde. Tvrdím, že je lepší žít pět let barevně než dvacet let v šedi. Nepatřím mezi lidi, co se drží lajny a nevybočují. Žiju dneska, rychle a snažím se, abych to všechno přežil. Adrenalin je pro mě mazivo do lidského motoru. Je to moje jídlo, které snídám, obědvám, večeřím, s ním se probouzím i usínám.

V mládí jste jezdil závody na motorkách, které jste v Americe vystřídal za potápění. Měl jste to tak se „závislostí“ na nebezpečí vždycky?

Asi ano. Můj otec, blázen s velkým smyslem pro humor, byl vojenský pilot. Právě on mi asi dal tu první injekci, když mě svezl ve stíhačce, což pro mě byl ohromný zážitek. Mám pocit, že mě takhle infikoval už odmalička, a jen doufám, že já jsem to nepřenesl v takové míře na svoje děti. Motorky jsem v mládí miloval, ale později jsem je nahradil oceánem a hlubinami. Ty mi dokonale nahradily závislost a touhu po „suchém“ adrenalinu a přebily chuť po závodech a rychlosti.

Vaše potřeba byla tak silná, že vyústila ve známé setkání s velkým bílým žralokem?

Tenkrát už jsem natáčel žraloky a přicházel s nimi do blízkého kontaktu, ale jednou v hospodě mě někdo vyprovokoval, když mi řekl, že velkého bílého bych si určitě nepohladil. Pro mě to byla samozřejmě výzva, takže jsem řekl, že bych to udělal. Rozneslo se to mezi lidmi, vznikla senzace, a mně nezbývalo než slovo splnit. Tenkrát jsem netušil, co tím způsobím, protože do té doby se k bílému žralokovi snad nikdo bez klece nepotopil. Dnes setkání s velkým bílým přirovnávám k výletu do vesmíru, byť jsem tam nikdy nebyl. Skočit do vody a dívat se, jak k vám tohle monstrum připlouvá, bylo úžasné. Chtěl jsem za každou cenu natočit nějaké záběry, zachytit toho obrovského predátora vedle člověka… Pro spoustu lidí je tohle těžko pochopitelné. Nechápou, proč jsem riskoval téměř jistou smrt. Někdo to však zkusit musel a z hecování v hospodě vznikl projekt, který obletěl svět a v podstatě mi změnil život.

Steve Lichtag

Existuje vůbec něco, co vás spolehlivě vyděsí?

Bojím se hromady věcí, nejvíc asi lidí. Ale takový ten standardní, běžný strach nemívám, což je škoda. Někdy by mi to vůbec nevadilo. Jsem flegmatik, a to i v případě, kdy lezu ke žralokům. Ale vím, co je mít velký respekt, být opatrný a ostražitý.

Jaký jste jako vedoucí výpravy – kliďas, nebo naopak?

Nepanikařím. V kritických situacích se chovám jako chladná kalkulačka. Jsou situace, kdy je kolem nás hromada žraloků, někteří lidé začnou šílet a ze mě vypadne: „V klidu, jsou v pohodě.“ Nebo když se na moři ocitneme ve velké bouři, snažím se stmelit tým dohromady a podniknout racionální kroky. Nejsem typ hysterického dobrodruha. Naštěstí to vždycky dobře dopadlo a dneska se nám na to krásně vzpomíná. Zažil jsem ale i lidi, kteří ohrožení neustáli a ruplo jim v bedně. Ale nikdy to nebyl nikdo z české posádky. Zatímco Čech řekne: „Ty brďo, to bude škoda materiálu, když půjdeme ke dnu,“ Američané se hroutí a křičí o pomoc. Ať už je to se zvířaty, nebo na lodi, nejsem sice žádný hrdina, ale zůstávám klidný.

Jak se připravujete na další projekty?

Hledám příběh. Pak vyhodnocuju, nakolik je uskutečnitelný. Dnes už mám po světě spoustu známých, se kterými stále něco vymýšlíme, konzultujeme, pečeme… Nakonec se z toho vždycky něco vyvrbí. Samozřejmě když máte dobré parťáky, protože ke každému filmu je potřeba mít dobrý tým i z řad místních. Mnohokrát jsem se musel nějaké myšlenky vzdát, protože jsem věděl, že v dané lokalitě neznám správné lidi.

Steve Lichtag

V anotaci k filmu Hledání křišťálového světa se zmiňujete, že se přátelíte se žraloky – jak vzniká takové přátelství?

Po pravdě – my jenom tak machrujeme. Většina žralokářů tak trochu machruje, že se spřátelili se žraloky. Je to jen o tom, že je nám s nimi dobře a že nás to baví. A když nechcete, aby vám ukousli zadek, tak se s nimi musíte „spřátelit“, v čemž já primárně vidím se jich nebát. Nebát se k nim potopit, být ve vodě v pohodě a v klidu. Když se tohle podaří, je to neskutečná adrenalinová injekce a krásný zážitek, po němž člověk nabude falešného dojmu, že se s nimi skamarádil.

Jaké bylo vaše nejpodivnější podmořské setkání?

Těch je naštěstí pořád dost. Třeba setkání na dotek s vorvaněm byla fenomenální záležitost. Ale určitě nejpodivnější bylo setkání s velkou zubatou hvězdou – žralokem bílým. Jednak je jich na světě málo, jednak setkání s ním ve volné vodě, to se neděje každý den. Je to velmi vzácné shledání a většinou k němu dochází, když to člověk nejméně potřebuje. Kromě tohoto vládce moří a oceánů jsem se ale mnohokrát setkal s živočichy, které jsem ani nedokázal identifikovat. To mě na vodě baví, člověk nikdy neví, co potká.

Na čem pracujete nyní?

Na největším a nejdražším projektu, do kterého jsme se kdy zapojili. Pro společnost Starlite Pictures, v produkci Roberta Schneidera a Petra Kellera, právě připravujeme celovečerní dokumentární film natočený 3D technologií o zapomenutém kousku světa, kam lidé nesmí: o Aldabře, ostrově u Madagaskaru. Jedná se o výjimečné místo na naší planetě, plné jedinečných živočichů a rostlin. Aldabra je největší atol na světě, je to kousek světa, který snad nadále zůstane nedotčen. Rytmus ostrova totiž významně ovlivňuje příliv a odliv.

Steve Lichtag

Co pro vás bylo větší výzvou? Natočit vůbec první český 3D film, nebo se dostat na prakticky nedostupné území?

Máme stálou partu šesti lidí, ale když dojde na natáčení, je nás i třicet. Jsme trochu bohémové, vrhli jsme se do práce s touhle technologií, aniž bychom si spočítali, jestli se nám to vrátí. Ale strašně nás to baví. Věděli jsme, že natáčení bude blázinec, ale nepřipouštěli jsme si, že bychom to nezvládli. Největší překážky však byly logistického rázu. Jak převézt dvě tuny techniky, přejet přes somálské vody… Aldabra navíc leží u Madagaskaru v místech, kde jsou somálští piráti velmi aktivní. Takže jsme si museli zařídit vojenskou ochranu a speciální pojištění na únos. Potřebovali jsme taky velkou přepravní loď kvůli technice, ale dlouho jsme nikoho nemohli sehnat, protože se s námi majitelé lodí báli plout. Loď, kterou jsme nakonec našli a v níž jsme si mohli zařídit studio, jsme ale stejně museli opustit, protože jsme dostali echo, že na ni budou čekat pirátské lodě. Zklamaně jsme se sbalili a odjeli domů. Čekali jsme dalších pět měsíců, než se našla správná loď. Tentokrát jsme vypluli ze Seychel s doprovodem seychelských vojáků a po 1200 km plavby po Indickém oceánu jsme se na Aldabru dostali. Tam už jsme spíš řešili, jak fyzicky zvládnout klimatické poměry, jak vše natočit a neztratit ani minutu ze vzácného času. Podmínky jsou tam vlivem přílivu a odlivu velmi specifické a člověk má třeba jen hodinu na to, aby se někam dostal. S technikou, kterou jsme tahali, to nebyla legrace. Příroda je tam prakticky nedotknutá, je to žijící pravěk. A já doufám, že se nám to všechno podaří dostat na plátno a divákovi nabídnout takové kukátko do toho pravěku. Chceme ukázat tenhle zakonzervovaný svět v celé jeho kráse i krutosti.


Steve Lichtag (1954)

Absolvoval hereckou konzervatoř v Brně, působil na několika divadelních scénách a objevil se v řadě filmů. Stal se i úspěšným motocyklovým závodníkem. V roce 1979 emigroval do USA. Zkoušel různá povolání, nakonec zakotvil u potápění a filmařiny jako autor i producent. V roce 1988 představil veřejnosti třídílný dokument Quo vadis, Cambodia, od té doby natočil desítky podmořských i pozemních dokumentů, jež získaly řadu světových ocenění (Poslední lovci, Zajatci bílého boha, Carcharias – velký bílý, Mýtus jménem žralok). Je prezidentem nadace Crystal Planet, zaměřené na ochranu podvodní flóry a fauny. Dokumentární 3D film o Aldabře je naplánován do distribuce v září 2013. Když říkáme, že se přátelíme se žraloky, tak spíš jen tak machrujeme.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články