Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Steve Boyes: cesta k srdci planety

steve.jpg
Autor článku: Dalibor Demel, Sobota, 20. Srpen 2016
Autor fotografií: archiv redakce
Bylo to jako najet na minu. Chvilku předtím, než se jihoafrický biolog Steve Boyes a jeho asistent ocitli ve vzduchu, zahlédli na mělčině krokodýla. A když se před nimi uklízel do hlubší vody, nasměrovali svou kánoi za ním, aby si ho vědecky omrkli. Jenže to nebyl krokodýl, ale hroch.

A nejspíš nemohl pochopit, proč se ten drzý dvouhlavý tvor rozhodl najet mu přímo na záda. Oba vědci katapultovaní z kánoe se při dopadu zpátky do vody na hrochova záda vrátili, ale podařilo se jim doplavat na břeh s oběma nohama v celku. Potenciálně smrtelnou nehodu jim pak připomínaly jen dvě obří díry po hrochových špičácích ve dně lodi.

Mokřad tří států

Když jste na misi, která má vyústit v inteligentnější ochranu přírody, může se stát, že vás divočina zabije. Boyes měl tentokrát štěstí. Měsíc od začátku expedice po proudu řek Cuito a Okavango mohl se svou skupinou pokračovat další tři. Více než 2,5 kilometru divočinou po téměř neprobádaném Cuitu (kvůli pětatřicetileté angolské válce) a pak po proudu Okavanga do rozlehlé delty, o níž Boyes mluví jako o „srdci planety“.

Šestadvacet tisíc čtverečních kilometrů nedotčeného mokřadu se táhne přes hranice Angoly, Namibie a Botswany a představuje poslední útočiště pro členy něčeho jako „zoo ohrožených druhů“. Gepardi, bílí i černí nosorožci, afričtí divocí psi, vodušky červené – nemluvě o slonech, lvech, hyenách a krokodýlech. Když Boyes tuhle magickou krajinu v roce 2000 poprvé navštívil, rozhodl se vrátit se tam natrvalo a spojit doktorát se snahou o ochranu delty.

Když věda bolí

Loňská expedice nicméně hned v úvodu dokázala, že věda v terénu bolí. Po devítihodinové krkolomné jízdě pralesem a dědictvím války v podobě tří minových polí se Boyes se svou expedicí dokodrcal k odlehlému jezeru, z něhož pramení Cuito. Jenže místo aby se v klidu pustil se svými lidmi po proudu, zjistil, že na jejich plně naložené kánoe makoro je řečiště příliš úzké.

Prvních devět dní expedice tak strávili zapřažení do svých sedmi lodí, z nichž každá vážila skoro 500 kilogramů, a vláčeli svůj náklad po souši. Plánovali, že prvních 600 kilometrů zvládnou za devatenáct dní – ale museli k nim přidat ještě měsíc. Nicméně pekelná cesta, která měla zahájit ochranářský projekt pro řeky, jež deltu napájejí, přinesla své výsledky a Boyes může být spokojený: „Tohle je jedna z posledních šancí, jak zachránit divokou řeku, zachránit slony, zachránit poslední mokřadní divočinu v Africe – nebo na celém světě.“

Dalibor Demel, spisovatel a novinář

FAKTA Z DELTY

Šestatřicetiletý Boyes absolvoval Natalskou univerzitu v jihoafrickém Pietermaritzburgu v roce 2002. Nejdřív pracoval jako konzultant v oboru biodiverzity, ale volání divočiny bylo silnější. Odstěhoval se do delty Okavanga v Botswaně, kde se živil jako manažer kempu a průvodce na safari. Vede organizace World Parrot Trust Africa a Wild Bird Trust. Letos se Boyes vrací na Cuito se šesti kratšími a konkrétněji zacílenými expedicemi. Už během velké loňské cesty objevili osm nových druhů ryb…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články