Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Stateční Boquerónští

078-001.jpg
Markéta Riebová, Pátek, 1. června 2007
Chcete-li se dostat do Boquerónu, musíte noc a den cestovat z Buenos Aires a překonat třináct set kilometrů. Po čtrnácti hodinách cesty dojedete do Santiaga del Estero, hlavního města provincie, a čeká vás ještě 270 kilometrů do cíle, které absolvujete asi za deset hodin ve starém rozvrzaném autobuse po prašných cestách.

Obec San José del Boquerón (čti bokeron) je sídlem farnosti San José de las Petacas, která leží v severní části provincie Santigo del Estero na severu Argentiny. Zahrnuje území zhruba 3600 km2, na kterém žije asi sedm a půl tisíce obyvatel v šestadevadesáti obcích. Řidič polorozpadlého autobusu zastavuje každých pár desítek kilometrů a bryčky tažené koněm či mulou odvážejí cestující do vesnic skrytých v nízkém lese a křovinách, tzv. monte, který pokrývá celá rozlehlá území severní Argentiny od počátku 20. století, kdy lidé poslední zbytky vzrostlého původního lesa vytěžili a nikdo se už nestaral o znovuzalesňování. Stovky kilometrů všemi směry se krajina nemění: rovina, monte a prach. Lidé bydlí na malých opuštěných rančích. Některé domky jsou zděné, s jednou nebo dvěma místnostmi a plechovou střechou. Většina obydlí je ale hliněná se střechou ze slámy a větví. Nikdy nechybí hliněná okrouhlá pec na pečení chleba a také větší pece na výrobu dřevěného uhlí.

Utrmácení a obalení prachem nakonec vystoupíte v Boquerónu a ocitnete se uprostřed prostranství, které lemuje kostelík a několik dalších zděných budov. Když vás pak na faře vítá jezuitský misionář Juan Carlos Constable a sedíte v teple, v osvětlené místnosti, u stolu s jídlem a s maté, připadá vám to jako zázrak. Argentinské cestovní kanceláře označují turismus v této provincii jako „cestování na divoko“. Zatímco dobrodružství chtiví cestovatelé se těmto končinám prakticky vyhýbají, místní lidé, dospělí i děti, kteří nemají k dispozici ani poštu ani jediný veřejný telefon v místě bydliště, takové cestování chtě nechtě absolvovat musejí, a to v lepším případě do městečka s příznačným názvem Nueva Esperanza (Nová naděje), kde je první pošta, benzinová pumpa, nejbližší střední škola a nemocnice, a v ostatních případech pak až do hlavního města provincie. Délka cestování tu nezáleží na počtu kilometrů, ale na počasí a štěstí, že autobus zrovna nemá poruchu.

Obnovená misie

Když v roce 1767 španělský král Carlos III. vyhostil všechny jezuitské misionáře z amerických kolonií patřících ke španělské koruně, ani ve snu ho zřejmě nenapadlo, že za dvě stě let to budou zase jezuité, kteří budou napravovat kulturní úpadek vzniklý jeho rozhodnutím. Jedním z konkrétních příkladů této ironie osudu je právě provincie Santiago del Estero, kde byla v roce 1751 založena jezuitská misie San José de las Petacas, která až do vyhoštění kulturně i hospodářsky pozvedla život místních obyvatel a poskytovala jim ochranu před nucenými pracemi a spekulacemi s pozemky ze strany španělských i portugalských kolonizátorů.

Když v roce 1975 do oblasti přišel jezuitský kněz Juan Carlos Constable, našel opuštěnou a zanedbanou komunitu lidí přežívajících ve velmi nuzných podmínkách díky sezonním pracím mimo provincii. Lidé si však uchovali křesťanskou víru a na toto duchovní dědictví Juan Carlos Constable navázal. Stejně jako přede dvěma sty lety však dnes naráží na podobné problémy ze strany místních vládních představitelů, kteří nemají zájem zlepšit životní úroveň v provincii. Farnost San José de las Petacas tak téměř ve všech oblastech supluje povinnosti státu vůči občanům, čehož provinční vláda bezostyšně využívá. Paradoxem je, že záminkou pro vyhoštění jezuitů přede dvěma sty lety byla stejná situace: obava, že jezuité budou ve správě území konkurovat španělské monarchii.

Učit i živit

Mezi prvními úkoly, které si Otec Juan Carlos vytyčil po svém příchodu do Boquerónu, bylo vzdělání. Spolu s učitelkou a psycholožkou Mary Luisou Quadri postupně založili sedmnáct základních škol tak, že to děti nemají do školy dál než sedm kilometrů. Většina totiž chodí pěšky a pár jich jezdí na kole. Sama Mary, která před pětadvaceti lety přišla do Santiaga del Estero z Buenos Aires, aby po absolvování pedagogické fakulty „darovala jeden rok života“ boji proti analfabetismu v provinciích, odučila své první hodiny pod stromem v obci Manga Bajada (čti bachada). V Manga Bajadě už ale zůstala a loni její škola oslavila pětadvacáté výročí založení. Nyní se Mary snaží získat od vlády akreditaci úplného základního vzdělání, aby děti nemusely studovat osmou a devátou třídu mimo svůj domov.

Zcela největším úspěchem úsilí Otce Juana Carlose a Mary je postupná změna přístupu ke vzdělání u místních lidí. Dříve děti do školy chodily jen sporadicky. Rodiče cestovali za prací, ve vzdělání neviděli žádný přínos a raději brali potomky na pole, aby přiložili ruku k dílu. Juan Carlos však dokázal místní lidi přesvědčit, aby za prací odcházel pouze otec a dospělí synové a matka zůstala s dětmi doma, blízko školy. Rozhodujícím faktorem v pravidelné školní docházce jsou ale snídaně a obědy ve školní jídelně. Mnoho dětí se totiž chodí do školy v prvé řadě najíst (často je to jejich jediné jídlo za celý den), a teprve pak učit. Farnost dětem pomáhá i se školními pomůckami a přispívá i na oblečení a obuv. O to smutnější je, že vláda přispívá na každé jídlo zcela zanedbatelnou částkou: jde o 12 centavů na dítě a den, v přepočtu zhruba 1,50 Kč. Svízelnou situaci v boquerónských školách tak musejí učitelé a farnost řešit prostřednictvím darů od soukromých osob, nadací a církevních organizací. Školní jídlo chtějí udržet za každou cenu: nejen kvůli zdraví dětí, ale také proto, že vzdělání dětí ovlivňuje i jejich rodiče. Mnozí z nich se učí číst a psát v odpolední farní škole pro dospělé a snaží se o stipendia pro své potomky, i když vědí, že jejich děti budou studovat na střední škole mimo domov a po vystudování se domů možná nevrátí.

Lékař? Co to je?

Před příchodem Juana Carlose Boqueróňané neviděli lékaře třiapadesát let. Přitom kromě nemocí zapříčiněných špatnou životosprávou a nevyhovujícími hygienickými podmínkami navíc pětačtyřicet procent populace trpí zhoubnou Chagasovou nemocí. Toto chronické onemocnění je způsobeno parazitem Tripanozoma cruzi, jehož přenašečem je hmyz zvaný vinchuca žijící ve škvírách hliněných obydlí. Dříve tato nemoc postihovala až osmdesát šest procent obyvatel, ale díky osvětě a přestavbě hliněných obydlí na zděná se počet nemocných podařilo snížit na polovinu. V oblasti, kde se lidé mohli spolehnout pouze na pomoc přírodních léčitelů, farnost zřídila nejdříve zdravotnickou stanici první pomoci, do které místní samospráva vyslala jednoho lékaře a zdravotní sestru (na 3600 km2!). Zdravotnické vybavení, materiál a léky musí farnost zajišťovat sama prostřednictvím darů a dotací, stejně jako ve většině případů poskytuje odvoz naléhavých případů do nejbližší nemocnice v Nueva Esperanze vzdálené pětasedmdesát kilometrů, protože státní sanitka je nepojízdná. Farnost také na vlastní náklady umožňuje návštěvy specialistů ve vlastním zdravotním středisku se základním vybavením a malou charitní lékárnou. K očnímu nebo dětskému lékaři si sem můžete zajít jednou měsíčně, zubař dojíždí třikrát za rok.

Kromě lékařské péče je důležitá i osvěta. Není jednoduché dbát o zdraví v oblasti, kde chybějí spolehlivé zdroje tekoucí vody, kanalizace a elektřina. Některé vesnice jsou od hlavního toku v oblasti, řeky Salado, vzdáleny až šedesát kilometrů. Voda z místních studní většinou obsahuje arzen, který ničí chrup už u těch nejmladších. Farnost tedy za pomoci nadací a sbírek realizuje projekt stavby „aljibes“, studní na dešťovou vodu. Elektrická energie vyráběná motory na naftu je dostupná pouze v okolí vesnice San José del Boquerón, a to od poledne do půlnoci. Ve většině domácností však elektřina zavedena není. Výjimkou jsou školy, které od roku 1995 k osvětlení používají sluneční energii.

Nežádoucí samostatnost

Juan Carlos se snaží v Boquerónu rozvíjet malorolnictví a drobná řemesla. Dříve celé rodiny migrovaly za prací, a tak nebylo zvykem obdělávat půdu ani chovat domácí zvířata. Tradiční řemesla tu ale existovala a dodnes se lidé živí výrobou dřevěného uhlí nebo prodejem tkaných koberečků, tašek a kožedělných výrobků. Díky farnosti za poslední tři desetiletí vzniklo mnoho projektů, které podporují soběstačnost místních obyvatel. Byly postaveny zavlažovací kanály, studně na dešťovou vodu nebo cihelny. Byly založeny zelinářské zahrady a zlepšily se podmínky v chovu skotu, ovcí a koz. S podporou jezuitů ze Španělska se v roce 2001 instalovala síť elektrické energie na nejdůležitější místa v obci San José del Boquerón.

Od roku 2002 jezuité ve Švýcarsku pomáhají Boqueróňanům zahájit chov včel. Důležité je, že všechny tyto aktivity se rozvíjejí pomalu a z vlastní iniciativy místních lidí, které Juan Carlos „pouze provází“, jak sám říká.

Snad nejoblíbenějším výdobytkem civilizace ve farnosti je ovšem místní rádio. Každý večer od půl osmé do deseti se v domácnostech v okolí Boquerónu zapíná tranzistorový přístroj a lidé si mohou kromě zpráv a hudby poslechnout i posílat vzkazy, oznámení a pozdravy. Děti se těší na pohádku a dospělí sledují duchovní i osvětové programy či přímý přenos mše z farního kostela každou neděli ráno. Pro sedm a půl tisíce lidí žijících na 3600 km2 často bez možnosti kontaktu po dlouhá období znamená rádio úplnou revoluci a vysílání je pro ně nedílnou součástí dne.

Bez finančního zajištění se ale žádný z projektů rozvíjet nemůže, a protože farnost nemá žádný stálý zdroj financí, je neustále nucena hledat pomoc u argentinských i zahraničních dobročinných organizací. Vláda, ať už místní, či národní, nepodporuje tento rozvoj ani finančně, ani administrativně a často jej byrokratickými překážkami brzdí. Je třeba mít se na pozoru i před faktem, že úspěšně se rozvíjející projekty mohou být v případě spolupráce s místní vládou politicky i finančně zneužity. Je veřejným tajemstvím, že vládnoucí oligarchie, jež se v nejchudších argentinských provinciích dostaly k moci před desítkami let, jsou charakteristické feudálními sklony a nemají zájem na intelektuálním a hospodářském rozvoji svých spoluobčanů, jenž by vedl k samostatnému myšlení.


Jak pomoci lidem v tíživé situaci

Občanské sdružení Boquerón V povědomí české veřejnosti je představa misionáře většinou stále spjata s objevováním světa evropskými mořeplavci a s dobou náboženské expanze křesťanství, která je lidmi vnímána jako nástroj moci. Jezuitské působení v Argentině však dokazuje, že společné soužití jezuitů s domorodými lidmi bylo založeno na citlivé vzájemné kulturní výměně prospěšné oběma stranám a že jezuitské misie působily jako ochrana proti světské koloniální moci. Příklad misijní činnosti Otce Juana Carlose je důkazem, že misionářská práce není záležitostí minulosti, nýbrž je stále potřebná a zasluhuje si podporu. Je dobře, že ji našla rovněž v České republice. Občanské sdružení Boquerón u nás vzniklo v roce 2003 a prostřednictvím různých kulturních akcí se snaží upozornit lidi na tíživou životní situaci v jedné z nejchudších provincií Argentiny. Podrobnější informace najdete na www.boqueron.info.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články