Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Šrí Lanka: probuzená země

020-000.jpg
Jan Pavelka, Pátek, 6. listopadu 2009
Vojenským kontrolním stanovištěm před městem Trikunámalé na severovýchodě Šrí Lanky projíždí jeden autobus s turisty za druhým. Zářijový svátek Puja vyšel na pátek a následný víkend, což znamená, že Trikunámalé bude příští tři dny přeplněné turisty.

Vše se změnilo až s koncem čtvrtstoletí dlouhé války mezi vládou a povstaleckým hnutím Tygři osvobození Tamilského Ílámu (LTTE) v květnu letošního roku. Posledním bojištěm byl přitom sever ostrova – na východě Šrí Lanky vláda Tygry porazila a vyhnala už v roce 2006. Nicméně ani poté nebyl pro spoustu turistů ze zbytku ostrova a ze zahraničí východ stále dost bezpečný a stabilní. Přestože se cestovní agentury snažily tyto předsudky odstranit a na nádherné pláže východu nalákat turisty, události jako poslední nálet LTTE na Trikunámalé (Trikunámalaya) v srpnu 2008 nebo všudypřítomná armáda a nepříjemnosti spojené s prohledáváním zavazadel na „check-pointech“ jejich snahy naprosto anulovaly. Co na tom, že zmiňovaný nálet jedním – původně sportovním – letadlem české značky Zlín nezpůsobil takřka žádné škody? Lidé přece nejezdí odpočívat někam, kam padají bomby a kde protiletecká obrana rozsvěcí noční nebe palbou z kanónů.

Blahodárný turismus

S posledním výstřelem letos v květnu ale bylo jasné, že turisté si dříve nebo později na dosud panenský východ cestu najdou. Místní nádherné dlouhé a široké písečné pláže obklopené palmami a banánovníky ve spojení s autentickou atmosférou rybářských vesnic a městeček vytvářejí unikátní prázdninovou destinaci jak pro nezávislé cestovatele, tak pro organizované skupinové túry. Také místní lidé si na zvětšující se skupiny turistů – donedávna věci nevídané – začali pomalu zvykat. Hlavně proto, že věří, že s turistickým ruchem přijde tolik potřebný rozvoj těchto většinově tamilských oblastí, jež jsou oproti zbytku ostrova výrazně zaostalejší. „Komunity rybářů, se kterými pracujeme už od tsunami, jsou teď velmi spokojené.

Rybáři měli dříve jen málo možností pro odbyt ryb, krabů a humrů, které nachytali, a museli je prodávat za velmi nízké ceny. Nyní dodávají do velkých hotelů a vydělávají až desetkrát více než předtím, kdy do Trinka nikdo nejezdil,“ říká Nowzhad, zaměstnanec jedné ze zahraničních humanitárních organizací, která pomohla lidem postiženým přírodní katastrofou v roce 2004 a později také válečným konfliktem znovu založit živnosti a obnovit příjmy z rybolovu, zemědělství a drobných řemesel. Podél Nilaveli Road – hlavní silnice vedoucí na sever od Trincomalee a lemující nejhezčí místní pláže – rostou každý týden nové stánky a obchůdky, na pobřeží přibude každý měsíc jeden nový či znovu otevřený turistický resort.

Pro rybáře byl konec války požehnáním nejen proto, že si do místních hotelů konečně našli cestu turisté. Vláda totiž krátce po ukončení bojů konečně zrušila zákaz vyplouvání na moře, který brzdil rozvoj rybářství a omezoval možné příjmy rybářů. Každý den brzo ráno a večer před setměním je tak v přístavech Trikunámalé opět vidět čilý ruch a desítky menších a větších rybářských bárek se vydávávají na širé moře. „Je to poprvé od tsunami, kdy opravdu zase děláme to, co jsme dělali předtím a co dělaly generace našich předků před námi,“ říká Nimal Kumar, když odpoledně v Iččilampattai, pobřežní oblasti patřící pod okres Trikunámalé, zašívá síť a připravuje svůj motorový člun na večerní výjezd.

Úlovek bývá většinou bohatý. Během let, kdy bylo rybaření na širém moři na východě a severu ostrova v podstatě zakázáno, se populace ryb, olihní a krevet rozmnožily natolik, že se rybáři málokdy vrátí s prázdnou a většinou nachytají mnohem více než jejich kolegové na druhé straně ostrova. V „Trinku“ a okolí je tak na trhu s rybami každý den živo a i podél cest si někteří rybáři každý den ráno a večer rozloží stánky a prodávají za hlasitého křiku svůj denní úlovek.

„Nové“ památky

Ne každý je však ze současného vývoje nadšen. Pro rozvoj oblasti je samozřejmě dobře, když začnou přijíždět turisté, ovšem je otázka, kdo z toho bude mít největší prospěch. Východ Šrí Lanky obývají většinově etničtí Tamilové (především hinduisté a muslimové), ovšem těch několik málo lepších hotelů, jež v Trikunámalé nyní fungují, patří většinou bohatým společnostem vlastněným Sinhálci z Kolomba. Navíc i veškerá samospráva východu leží v rukou sinhálské vlády. A tak je zřejmé, pro koho budou vrátka k předpokládanému investičnímu boomu do turistických zařízení na východě otevřená více. „Obdržel jsem pětapadesát žádostí na stavbu nových hotelů v distriktu Trikunámalé. Za tři roky tohle místo nikdo nepozná,“ řekl autorovi tohoto textu v srpnu 2009 generál Da Silva, civilní vládní zmocněnec pro okres Trikunámalé.

Nádherné pláže severovýchodu byly ještě nedávno uzavřeným bitevním polem. Voják hlídá místní turisty, užívající si pláže Nilaveli.

O měsíc později už jeho podřízený Bandara hlásil: „V oblasti mezi Kuččavéli a městem Trikunámalé vyroste osmdesát nových hotelů a resortů.“ Kromě toho, že místo ztratí na své autenticitě a jedinečnosti, se místní lidé obávají, že místo vojenské deprivace Tamilů, kteří jsou na východě sice ve většině, celkově však na Šrí Lance tvoří pouze necelých dvacet procent obyvatelstva, nastoupí deprivace ekonomická. „Pláže si rozdělí bohatí Sinhálci z Kolomba a z jihu, už teď jsou pozemky rozebrány. Pro rybáře a původní obyvatele komunit tu nezbude místo,“ říká osmadvacetiletý Joseph, obyvatel Trikunámalé. Jeho slova potvrzuje Lalith Priyankara, majitel resortu Drifters Hotel v Hikkaduvě na jihozápadním pobřeží ostrova. „Někteří moji kolegové z Hikkaduvy a Gálle už mají v Trinku a okolí koupené pozemky. Také jsem tam chtěl investovat, ale přišel jsem pozdě, nejlepší místa už byla rozebraná,“ říká Lalith.

Pro podnikatele z jihu a západu je východní pobřeží přitažlivé zejména kvůli dlouhé sezóně, kdy je zde klidné moře na koupání a krásné počasí bez dešťů a monzunových lijáků. Zatímco na jihozápadním pobřeží začíná turistická sezóna v listopadu a končí většinou v březnu, východní pobřeží mívá ideální podmínky k rekreaci od února do října. „Na jihozápad přijíždí turisté kolem Vánoc, kdy je v Evropě zima a chtějí se ohřát. Na východ mohou jezdit prakticky celý rok, hlavně v létě, kdy mají Evropané školní prázdniny,“ dodává Lalith.

Kouzlo Arugam Bay

Kromě investic se současný trend projevuje ještě v jednom, dříve těžko představitelném aspektu. Převážně tamilský východ začali objevovat Sinhálci, kteří se sem báli za války jezdit. Vláda je podporuje rekonstrukcí, či dokonce výstavbou nových buddhistických poutních míst a památek. Po rozbitých prašných cestách oblastí Mutur a Iččilampattai, kam se začali v roce 2007 vracet uprchlíci vyhnaní válkou a kudy donedávna jezdili pouze humanitární pracovníci, Červený kříž a na každém kilometru stál po zuby ozbrojený voják, tak dnes uhánějí zájezdové autobusy plné poutníků z celé země.

I přes mnohá úskalí, která současná povalečná situace představuje, vidí mnoho obyvatel východu budoucnost regionu pozitivně. Staví se nové silnice, ubývá check-pointů, rozvíjí se infrastruktura. Například v Arugam Bay, vyhlášené surfařské základně v okrese Ampáre na jihovýchodě Šrí Lanky, se již letos v létě naplno projevil turistický boom a místní obyvatelé jsou z něj nadšeni. Loni v létě se na surfařských plážích potkávali jen zarytí surfaři, kteří neváhali obětovat deset hodin cesty z Kolomba po krkolomných silnicích, jen aby si mohli užít liduprázdná místa. Večery v několika místních hospůdkách a restauracích připomínaly spiklenecké večírky surfařské komunity, tak trochu podobným těm z filmů o prvních havajských surfařích v šedesátých letech. Hrálo se na kytaru, chodilo se brzy spát, aby byl druhý den člověk fit na vstávání po páté a nejlepší ranní vlny.

Nimal Kumar se právě vrátil s nákladem ryb, které během rána nachytal v pobřežních vodách Mutturu.

O rok později je zde sice opět mnoho surfařů, ovšem kromě nich jsou tu také stovky „obyčejných“ zahraničních i místních turistů. Vyrostly tu nové hotely a resorty, restaurace a bary. V klubu Mambo je každou sobotu party až do rána, z reproduktorů duní elektronická hudba a arrack – místní pálenka z kokosu – teče proudem. Kromě zahraničních cestovatelů a bohatších Šrílančanů, kteří se přijeli do Arugam Bay hlavně bavit, je zátoka také plná místních turistů, kteří cestují podstatně levněji a chtějí hlavně poznávat místa, kam se dosud obávali jezdit. „Přijeli jsme z Mátary a na východě jsme poprvé. Dnes Arugam Bay, zítra Trikunámalé a pozítří Anurádhapura.

Chceme vidět ta nejkrásnější místa a buddhistické kláštery,“ vypočítává na jedné z pláží Rohan, zatímco osm dalších členů jeho rodiny, včetně čtyř dětí, dovádí ve vlnách. Na cestu si pronajali společně s dalšími lidmi z Mátary obyčejný, původně linkový autobus, ubytování si zařídili v klášterech.

„Je nás dohromady dvaadvacet lidí. Těžko bychom mohli platit stovky rupií na osobu za ubytování v hotelích,“ vysvětluje mi Rohan. Pro spoustu surfařů a cestovatelů Arugam Bay ztratila svou přitažlivost a autenticitu, místní lidé si však nemohou davy turistů vynachválit. „Loni jsem půjčil touhle dobou tak dvě prkna za den, a to jenom v době největší sezony. Letos půjčím většinou všech dvanáct a mohl bych i víc, kdybych je měl,“ říká Amín, spolumajitel půjčovny surfařského vybavení. Místní přeborníci, stejně jako zkušení surfaři, kteří sem přijeli ze všech koutů planety, předvádějí na vlnách své nejlepší kousky. A tak není divu, že skoro každý, kdo přijede byť jen na pár dnů do Arugam Bay, si chce alespoň na pár hodin vyzkoušet, jaké to je svézt se na prkně na vlnách.

Pozůstatky války. Přes most v Iččilampatai, který v roce 2006 zničilo náletem šrílanské letectvo, dnes přejíždějí buddhističtí poutníci k památníku Lanka Patnema.

Vedle půjčoven vybavení a surfařských škol se však místní turistická horečka dotýká každého místního podnikatele. Plné jsou hotelové resorty i nejprostší chatky a chatrče, ve vyhlášených restauracích je v pátek a sobotu nutné si dělat rezervaci. Z Arugam Bay je to také jen kousek do největšího šrílanského národního parku Yala, kde se letos očekává rekordní návštěvnost. A to byla ještě loni v červnu kvůli aktivitám LTTE v oblasti podstatná část parku uzavřena a loni v srpnu v Arugam Bay neznámí útočníci stříleli samopalem na prezidentskou helikoptéru.

Poslední oběti války

V jednom ohledu se nicméně může zdát, že je na takový turistický boom východu ještě stále brzy a že ne všechny válečné jizvy už byly zahojeny. Zatímco turisté si v resortech kolem města Trikunámalé užívají humrů a krevet, na samém severním konci okresu Trikunámalé, nedaleko městečka Pulmoddai, živoří stále tisíce válečných uprchlíků v uprchlickém táboře. Pulmoddajský tábor přitom leží zhruba hodinu a půl cesty autem od slavného hotelu Nilaveli Beach, který průvodce Lonely Planet vyzdvihuje jako jedno z míst, které cestovatelé na Šrí Lance pro nádhernou pláž a nedaleký Holubí ostrov, obklopený korálovými útesy, prostě musí navštívit.

Oproti více než dvěma stům tisícům uprchlíků, držených vládou severněji na ostrově nedaleko města Vavunijáva v obřím táboře Manik Farm, představuje pulmoddajský kemp se sedmi tisíci lidí pouhý zlomek z celkového počtu uprchlíků. Nicméně rodiny za ostnatým drátem poněkud kazí image východu coby turistického ráje. I proto jsou uprchlíci izolováni v táboře daleko od civilizace, do jehož blízkosti je možné se dostat pouze na speciální propustku. Vede sem pouze jedna přístupová cesta, na které je třeba překonat dva přívozy, u nichž jsou armádní stanoviště. Kdo nemá povolení, je slušně, nicméně důrazně poslán zpátky na Trikunámalé.

Válka se východem ostrova přehnala před třemi lety. Muž stojí před domem, který mu pomáhá stavět Člověk v tísni.

Váleční uprchlíci jsou poslední oběti šestadvacet let trvající války. Ta sice skončila v polovině května, pro běžence ze severu, kteří se nejprve stali rukojmími Tygrů (ti je hnali před sebou coby lidské štíty proti bombardování) a které potom vláda zavřela do uprchlických táborů bez možnosti vycházet, však ještě konec není. Jestliže vláda jako hlavní argumenty pro měsíce v internaci uvádí potřebu prolustrovat, kdo ze zadržovaných patřil k Tygrům, a také zaminování severních oblastí, nevládní organizace, agentury OSN a Červený kříž žádají jejich co nejrychlejší propuštění. Lustrace probíhají už několik měsíců a všichni bývalí partyzáni už jsou umístěni v separátních kempech a věznicích. V táborech zůstávají obyčejní civilisté. Když nebude možné navrátit je kvůli minám do jejich původních vesnic a měst, mohou být buď dočasně umístěni v hostitelských oblastech, nebo mají mít alespoň možnost volně vycházet na den z tábora, aby mohli kontaktovat své příbuzné nebo se zapojit do pracovních projektů.

Co nejdříve by však měli být propuštěni z nevyhovujících táborů. V říjnu totiž na východě a severu ostrova končí turistická sezóna a přicházejí monzunové deště. Pro hoteliéry východu to znamená, že musejí zavřít a počkat na další turisty až do února příštího roku. Pro válečné uprchlíky to znamená, že velká většina jejich táborů – ležících mnohdy v záplavových oblastech bývalých rýžových polí – bude pod vodou a stane se neobyvatelná. A že jejich životy budou ještě bezútěšnější, než tomu bylo doposud.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články