Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Spojenectví navzdory bolesti

102-000.jpg
Eduard Freisler, Úterý, 2. října 2007
Vojáci Vietkongu, kteří se znenadání vynořují z hloubi džungle, aby udeřili na americké bojovníky, již dnes patří jen do válečného filmu. Vietnam, kteří mnozí levicoví vůdci a intelektuálové stále pokládají za hrdinný národ, jenž dokázal čelit americkým imperialistům, a dokonce porazil jejich armádu, tu nejvyspělejší na světě, se vydal právě do náruče USA, potažmo Západu.

Nynější generace vietnamských komunistů totiž začala razit myšlenku konzumu. K blahobytu má podle nich přispět i smíření s dávnými nepřáteli. I oni jsou totiž významnými obchodními partnery. Směr vládních špiček, které ale odmítají myšlenku více stran, se stal až jakýmsi nepsaným zákonem. Když projíždím oblastí zvanou A Luói v oblasti středního Vietnamu blízko hranic s Laosem, na Ameriku nedají dopustit ani zde žijící veteráni vietnamské války. Ti v blízkém pralese s Američany před třiceti lety tvrdě bojovali. U jednoho z domků s dřevěným obložením mě vřele vítá veterán Nguyen Thi Hong.

„Je nutné hledět do budoucnosti a spolupracovat i s Američany,“ říká. Z jeho domu je dobrý výhled na nedaleké kopce kdysi hustě porostlé bujnou vegetací. Dnes spíše připomínají olysalé golfové hřiště. Krajina se zde totiž ještě po všech těch letech nedokáže vzpamatovat z chemikálií, které zde během války rozsévala americká bojová letadla. Většinou se jedná o neblaze proslulý Agent Orange, který veterán i po letech popisuje jako „barevný déšť“. Látka okolní prales doslova spálila. Cílem Američanů bylo tehdy prales zlikvidovat proto, aby zde našli skryté vojáky Vietkongu.

Zle poničená ale není jen půda, ale i zdraví některých obyvatel A Luói. Problém je navíc v tom, že se tyto životu nebezpečné dioxiny dostávají do ryb, časté potravy místních. Thi Hong byl rovněž Agent Orange nakažen, daleko hůře je ale postižen jeho syn. Uvnitř domu se jeho jediné dítě mírně pohupuje na posteli. „Má často záchvaty, trpí vyrážkou, zvrací, vynechává mu paměť,“ hovoří klidně Thi Hong o zdravotních těžkostech syna, které mu způsobil Agent Orange. Ani skutečnost, že jeho dítě zřejmě brzy umře, na jeho smířlivém postoji k Američanům vůbec nic nemění. Z jeho tváře po celou dobu nemizí mírný úsměv. Svou roli tu může hrát i přítomný člen národního výboru, který mě za veterány doprovází. Zdá se ale, že se heslo „soustřeďme se na blahobytnou budoucnost pod vládou jedné strany“ stalo mantrou nynější vietnamské společnosti.

Nezůstat stranou

„Někomu to může připadat jako zrada našeho vítězství nad Američany. Musíme být ale praktičtí. V dnešním globalizovaném světě nemůžeme zůstat stranou,“ říká mi v jedné restauraci v Saigonu komunista Nguyen Muoi. Tento elegantní padesátník kdysi studoval v bývalém Československu a stejně jako dalších zhruba dvě stě tisíc Vietnamců hovoří dodnes plynnou češtinou.

Oblast A Luói označuje za nejchudší v zemi. Na druhé straně města jako Ho Či Minovo Město (do roku 1976 Saigon), Hu i Hanoj (za války někdejší bašta komunistů) jdou hospodářsky nahoru. Podle dat Asijské rozvojové banky rostla zdejší ekonomika mezi lety 2001–2005 o 7 až 8,5 procenta.

Vietnamský vývoz byl v devadesátých letech dokonce vyšší než čínský. Vietnam je dnes největším exportérem pepře a brzy by měl zaujmout i první místo ve vývozu rýže. „Pamatuji si na doby, kdy vesnice byly zavřené na závoru. Teď se to tu hýbe. Tvrdím, že jednou budou Vietnamci dovážet rozvojovou pomoc k nám,“ říká napůl v legraci a napůl vážně český podnikatel Dušan Kubiš. Sedíme v české restauraci zvané Pragold v Hanoji. „Vietnam má tisíce kilometrů pobřeží, je tu dostatek rýže, zeleniny, ovoce, koření.

Produkuje uhlí, fosfáty i ropu,“ vyjmenovává přednosti této země. Přesto je rozdíl mezi severem (kam patří i Hanoj) a jihem země, kterou komunisté spojili v roce 1975, stále viditelný. Za hranicí Hanoje podle dalších českých podnikatelů, kteří se ten večer sejdou u stolu, začíná středověk. V polích jsou zde stále vidět zemědělci, kteří na polích pracují v typických rýžových kloboucích jen s pomocí vodních buvolů, pro vodu si tu vesničané chodí do studní. I z Hanoje stále dýchá starosvětský duch. Je to město plné úzkých uliček, na něž jsou přilepeny malé domky ve francouzském koloniálním stylu. Na mnoha místech vlají rudé vietnamské zástavy. Saigon naproti tomu nabízí pohled na široké bulváry plné blikajících západních reklam. Rozdíl je i v každodenním ruchu: zatímco Hanoj je doslova ucpána stovkami mopedů a na chodnících není k hnutí kvůli bezpočtu obchodů, kuchyní či dílen, v ulicích Saigonu je daleko více aut, restaurace a obchody tu jsou umístěny spíše uvnitř domů (vyjma noční trhy, které každý večer po setmění přemění ulice na jídelny pod širým nebem). Je tu vidět i mnohem méně vietnamských vlajek. Saigon působí jako západní město, jež se socialismem nemá vlastně nic společného.

Oázou klidu jsou v Hanoji jezírka uprostřed města.

Strýčkův kočkopes

Komunista Muoi ale nesouhlasí. „Tohle je pořád strýčkovo město,“ tvrdí. (Ho Či Min, zakladatel vietnamského komunismu, získal během svého života přezdívku strýček Ho).

Když mu říkám o Ho Či Minově soše, která v jednom z parků hledí na reklamy jako Samsung nebo Panasonic a komentuji to rčením o kočkopsovi, téměř neustále usměvavý Muoi odpoví: „A co je špatného na tom být bohatý? Pokud toho dosáhnete čestným způsobem, je všechno v pořádku.“ Vietnamští komunisté jednoduše zcela opustili někdejší nezpochybnitelná hesla, jakými byla ta o rovnostářské společnosti. Muoi rovněž odmítá, že by dnes mohla bohatnout především politická elita země, tedy komunisté. Když se ho zeptám na korupci mezi členy strany, jejíž fungování nikdo nekontroluje, Muoi odpoví: „Korupce bude existovat vždycky a v každé společnosti.

Tu nelze vymýtit.“ Že by kontrolní funkce připadla opozici, je, zdá se, v několika dalších letech vyloučeno. Muoi to vysvětluje s poukazem na historické zkušenosti Vietnamců. Jejich zemí za posledních sto let prošly armády Číny, Japonska, USA, Británie i Francie.

„Opozice by musela být založena a financována jedině Američany nebo Číňany, a to je pro nás nepřijatelné,“ říká Muoi se směsicí shovívavosti a rezolutnosti. Další problém vidí v tom, že by opozice mohla vyvolat rozkol v mnoha rodinách. „Myslím, že americký politický model dvou stran není šťastný, jen to zemi rozděluje. A my Vietnamci už máme konfliktů opravdu dost,“ dodává Muoi. Stejně jako řada Vietnamců věří tomu, že by jejich země mohla velmi dobře fungovat částečným propojením obou systémů, lépe řečeno zkombinovat kapitalistické hospodářství se socialistickými vizemi a vládou pevné ruky.

Po konci pracovní doby město zaplaví stovky motorek.

Zarputile na globalizaci

Nynější představa harmonie a blahobytu ale v Ho Či Minově Městě narážejí na realitu. Pod luxusními mrakodrapy se u řeky Saigon v bahně na kůlech tísní proutěné chatrče slumů. Komunisté si ale rozevírající se propast mezi bohatými a chudými nijak nepřipouštějí.

Hovoří o kolektivní solidaritě. Na ty nejchudší by prý měly v budoucnu přispět bohaté vrstvy. Rovněž vylučují, že by snad kvůli tomu došlo k sociálním nepokojům, nebo dokonce přímo k rebelii vůči nynější vládě. Komunisté odkazují na velmi hluboce zakořeněnou poslušnost a úctu Vietnamců k autoritám i vděčnost strýčkovi Ho za osvobození země a také za nezávislost, kterou jim tak získal.

Okupanti ale v posledních letech nabyli obrazu abstraktního nepřítele. Tento trend dokládá i jedno z nejstarších válečných muzeí v Ho Či Minově Městě.

Kdysi neslo název Muzem amerických válečných zločinů, dnes jen Muzeum svědectví války. Velký zájem je o prohlídku prezidentského paláce v Ho Či Minově Městě, odkud před postupujícími komunistickými jednotkami před více než třiceti lety prchali ze střechy pomocí vrtulníků poslední Američané a představitelé jihovietnamského nacionálního režimu. Dnes je na střeše taneční parket a bar.

Průvodkyně rovněž zapadá do současné atmosféry smíření. „Dnes konečně můžeme budovat naši zemi úplně sami. Minulost byla špatná, ale budoucnost přinese jen věci dobré,“ říká asi třicetiletá dívka tónem, jako kdyby předčítala stranický sjezdový dokument.

Politickou dominanci symbolizuje i stožár s rudou vlajkou se žlutou hvězdou zapíchnutý doprostřed nedalekého buddhistického chrámu. Takovou „výzdobu“ má ale většina chrámů i císařských staveb. Výjimkou není ani majestátně vypadající císařské sídlo ve městě Hu. Obří vlajka se tu třepotá ve větru na strážní věži. Kolem se to jen hemží turistickými agenturami, průvodci a stánkaři. Jasný odkaz toho, kdo dnes ve Vietnamu dominuje: komunisté a obchod. Země s pověstí nezlomných obyvatel se dnes s podobnou zarputilostí, se kterou se kdysi stavěla svým nepřátelům, pouští i do tržního hospodářství a víru globalizace.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články