Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Splněný sen francouzského kapitána

94-002.jpg
Michael Borovička, Pátek, 29. prosince 2006
Domorodci mlčeli jako hrob. Nejásali nad dary, které jim Dumont d´Urville nechal rozdělit, a na otázky odpovídali vyhýbavě. Velitele francouzské expedice to však neodradilo. Správně tušil, že je před časem vystrašil britský kapitán Peter Dillon, když jim namluvil, že je čeká pomsta příbuzných mrtvých námořníků.

Nakonec jeden z domorodců za pár metrů červené látky promluvil. Ukázal francouzským důstojníkům, kde v roce 1788 na korálových útesech ztroskotala jedna ze dvou Lapérousových fregat, Astrolabe. Několik metrů pod hladinou pak francouzští námořníci našli děla, dělové koule, kotvy… Od domorodců se dozvěděli, že tu jakási loď najela za bouře na útes, druhá se jí snažila pomoci, a potopila se také. Podle tradice zachované v textu staré písně asi třicet námořníků z těch, co se zachránili, kanibalové pobili a snědli. Přeživší se rozdělili na dvě skupiny. Jedna si postavila loď, vyplula k Molukám a zmizela beze stopy. Zbývající si vybudovali dřevěnou pevnůstku, kde se bránili před domorodci, kteří je nakonec zajali, když jim došel prach a olovo. Poslední z nich zemřel asi tři roky před příjezdem lodí Dumonta d’Urville.

Objevitel Venuše Miloské

Není se čemu divit, že na ostrově Vanikoro nenašel Dumont d’Urville z Lapérousovy výpravy nikoho živého, vždyť k tragédii došlo před čtyřiceti lety. Muž, který nakonec odhalil tajemství jejího zmizení, tehdy ještě ani nebyl na světě. Narodil se ve francouzském kraji Calvados, jenž je známý ovocem, k moři je odtud však daleko. Už od dětství snil o dalekých plavbách a námořních objevech. Nezůstal ale jen u snů. Dumont d’Urville byl už v sedmnácti přijat do námořnictva, kde se vypracoval z plavčíka až na zástupce kapitána.

První významnou plavbu uskutečnil v letech 1819–1820 na lodi Chevrette po Černém a Středozemním moři. Mladý muž navzdory plavbě známými vodami, kde se na první pohled nedalo už nic objevit, zaznamenal svůj první triumf. Na ostrově Milos v severní části Egejského moře se dozvěděl o antické soše, kterou tu nedávno vykopali. Pohotově oslovil francouzskou vládu a s jejím svolením krásnou sochu koupil. Dnes je Venuše Miloská klenotem expozice pařížského Louvru.

V letech 1822–1825 se zúčastnil plavby kolem světa pod velením kapitána Isidora Duperra. Byla to především hydrografická a botanická expedice, během níž loď s křehkým jménem Coquille (Skořápka) obeplula svět a navštívila mimo jiné Gilbertovy ostrovy, Karolíny, Tahiti, Falklandy a také Západní Austrálii.

Ještě téhož roku se úspěšný mladý námořní důstojník stal kapitánem Coquille a přišel s návrhem vydat se po Lapérousových stopách. Výprava měla samozřejmě také dále prozkoumávat a mapovat tichomořské ostrovy, což se nakonec vynikajícím způsobem také podařilo.

Na Lapérousovu stopu přišel náhodně v roce 1826 anglický kapitán Peter Dillon. Přistál tehdy na ostrově Tikopia (východně od souostroví Santa Cruz) a nalezl v majetku jistého pruského dobrodruha věci pocházející od obyvatel nedalekého ostrova Vanikoro. Napadlo ho, že patrně patřily nešťastné francouzské výpravě. Východoindická společnost pak v roce 1827 Dillona vyslala na ostrov, aby věc vyšetřil. Skutečně se mu podařilo najít svědky ztroskotání obou francouzských lodí. Dillon však nechtěl, aby se informace hned dostaly na veřejnost. Domníval se, že mu za ně Francouzi rádi zaplatí. Dumont d’Urville se o všem dozvěděl v Hobartu na Tasmánii. Kusé nepřesné zprávy vyhodnotil tak, že Lapérouse nemohl ztroskotat jinde než u nevelkého hornatého ostrova Vanikoro v souostroví Santa Cruz.

Loď Skořápka, kterou Dumont d´Urville ještě před vyplutím z Toulonu přejmenoval na důstojnější Astrolabe (jak se jmenovala i jedna z Lapérousových lodí), dorazila k Vanikoru 21. února 1828. Dumont d’Urville před odplutím vztyčil naproti místu ztroskotání pomník z korálového vápence a 25. března 1829 jeho loď opět přistála ve Francii.

Expedice byla úspěšná i z vědeckého hlediska. Nové poznatky jejímu veliteli umožnily navrhnout dělení Oceánie na Polynésii, Mikronésii a Melanésii podle etnického principu. Pařížská geografická společnost jeho návrh schválila a toto dělení platí dodnes.

K pobřeží Antarktidy

Dumont d’Urville měl však nejen úspěchy, ale také vážné potíže. Obvinili ho, že je arogantní, že špatně zacházel s posádkou a zveličoval význam svých objevů. Do francouzské akademie věd ho nepřijali. Na několik let skončil u psacího stolu bez možnosti velet lodi, avšak jeho hvězda zcela nepohasla. V roce 1837 iniciativně předložil námořnictvu plán, jehož těžiště spočívalo ve výzkumu do té doby téměř neznámého kontinentu – Antarktidy. Francouzský král Ludvík Filip měl na takové cestě zájem, neboť v antarktických vodách se již plavili Rusové a Britové. Také Američané byli na neznámou zemi zvědaví. Francouzi přece nemohou zůstat pozadu, rozhodl panovník, a tak Dumont d’Urville dostal zelenou. Chtěl jednu loď, ale král mu dal dokonce dvě: Astrolabe a Zelee.

Francouzské fregaty vypluly z Toulonu 7. září 1837. Původně měla výprava zkoumat jen neobydlené ostrovy v jižním Tichomoří, ale když se na ministerstvu námořnictva dozvěděli, že se do oblasti chystají i Britové, byly cíle doplněny. Expedice měla proniknout až k 75 stupňům jižní šířky, za což byla slíbena každému námořníkovi tučná odměna. Bohužel tento cíl byl předem nesplnitelný, protože jižně od Tasmánie, kde se Dumont d’Urville rozhodl přiblížit se k antarktickým břehům, sahá Antarktida daleko na sever. Dotýká se dokonce jižního polárního kruhu.

V noci z 21. na 22. ledna vzbudil Dumonta d’Urville křik posádky. Oblékl se, spěchal na palubu a spatřil nízkou ledovou stěnu táhnoucí se po celém obzoru. Lodě sledovaly ledové pobřeží 240 mil a pak se na čas vzdálily. Druhého února se opět přiblížily a pronikly úzkým průlivem v plovoucím ledu dále na jih. Oba kapitáni, bez zkušeností s plavbou v polárních oblastech, neodhadli, co se může stát. Byl to odvážný pokus, který však mohl skončit zkázou celé výpravy. Ráno totiž led s rachotem cestu zpět uzavřel.

Posádkám trvalo pět dní, než dostaly obě lodi na volné moře. Mnoho jejich členů při vyprošťování omrzlo. V následujících letech se obě lodi plavily v jižních mořích, avšak námořníci trpěli kurdějemi a dyzenterií, a mnoho mužů zemřelo. K břehům bílého kontinentu se Astrolabe a Zelee dostaly až v lednu 1840. Námořníci se vylodili na jednom z ostrůvků na blízko pobřeží a vztyčili na něm stožár s trikolorou. Galantní kapitáni pojmenovali vzdálené břehy podle svých manželek. Názvy Adélino a Klářino pobřeží se však neujaly a od roku 1914 nese pobřeží i okolní moře jméno Dumonta d’Urville. Šestého listopadu téhož roku obě lodě po třech letech přistály v Toulonu.

Dumont d´Urville byl povýšen do hodnosti kontraadmirála, ale z úspěchů se dlouho netěšil. Stal se obětí moderní doby, kterou svými objevy pomáhal vytvářet. Zahynul v roce 1842 s manželkou a synem na nové trati Paříž-Versailles během jednoho z prvních železničních neštěstí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články