Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Spící had mrskl ocasem

084-000.jpg
Radek Burda, Pátek, 24. červnaec 2009
Každý, kdo poprvé zavítá do Pekingu, musí zároveň navštívit Velkou čínskou zeď. Jako v Paříži Eiffelovku, jako v Římě Koloseum. Denně se k ní valí stovky a stovky autobusů. Já si ale „svoji Zeď“ užil nehorázně. Měl jsem ji totiž naštěstí jen pro sebe.

lbřímí stavbu každý z nás zná jako Velkou čínskou zeď. Číňané sami ji důsledně pojmenovávají Dlouhá zeď. Věřte, že pro to mají důvod. Její impozantní délka ji po dlouhá léta činila legendární a opěvovanou.

Byla tisíckrát měřena, krokována, aby bylo světu vydáno svědectví. Přesto se dnes natáhla ještě víc. Ta zvláštní, monumentální zeď, která od konce sedmnáctého století nehnutě podřimovala a kterou nerušil ani jeden stavitel, se náhle prohnula a natáhla v hřbetu. Zázrak? Ale ne. Jen prokletá moderní technika a dvouletý státní čínský výzkum. Pomocí technologie GPS a infračerveného záření byla provedena nová a velmi pečlivá měření čínských vědců, díky nimž byly objeveny dosud neznámé horské a pouštní úseky.

Takhle řečeno, zní to vědecky a suše. Pro Číňany to byl ale šok, o kterém se mluvilo zkraje tohoto roku po celé měsíce. Z dlouho citovaných šesti tisíc kilometrů totiž najednou Velká zeď povyskočila na neuvěřitelných 8851 km. Tajemný had, plazící se po čínských horách, zase o sobě dal vědět, a mrsknul svými ocasy. Jako by bájná Zeď stále chtěla překvapovat, a tak si pro svůj žertík vybrala letošní jaro. I v jednadvacátém století je čas pro objevy, které mění dávno poznané.

Oddělte barbary!

Příkaz ke stavbě Velké zdi dal První císař roku 214 př. n. l. Ten císař Čchin Š‘Chuang-ti, který v roce 221 př. n. l. sjednotil čínské státy v jednu říši. Ve svém nejambicióznějším stavebním projektu se rozhodl spojit různé městské a státní hradby tak, aby vytvořily jedinou dlouhou zeď, která by – spolu se svými pevnůstkami a strážními věžemi -oddělila čínskou civilizaci od jejích „barbarských“ severních sousedů. Pro zajištění dostatku pracovních sil neváhal na nehostinný sever násilně přesídlit statisíce rolníků hlídané obrovským vojskem.

Zároveň vydal nařízení uvalující povinnost pracovat na stavbě zdi i pro usvědčené zločince, neschopné státní zaměstnance a odvedence z celé říše. V Číně vše velké je běžné a nemožné je toliko obtížné. To je čínské paradigma, které je třeba mít stále na zřeteli. Pro Evropu nepředstavitelný úkol, jakým byla organizace stavebních prací, přesun a zabezpečení půl milionu pracovních sil, se na úsvitě novodobých dějin stal v Číně skutkem. Zní to neuvěřitelně, ale základ Velké zdi, jehož stavba vyžadovala miliony a miliony pracovních hodin práce bez mechanizace, byl dokončen během pouhých sedmi let! Dělníci museli snášet nelidské podmínky. Odhaduje se, že při stavbě zdi přišlo o život na milion lidí. Dílo bylo ve svém základě dokonáno. Svět civilizace a necivilizace byl oddělen.

Cihly i tamaryšek

Velká zeď je asi osm metrů vysoká a pět až šest metrů silná. To není žádná imponující výška či šířka. Vlastně by stačil jeden delší žebřík na její ztečení. Avšak to, co vyvolávalo ten děs dobyvatelů, byla její nekonečná délka vlnící se horami, přerušovaná strážními věžemi vždy plně obsazenými posádkou. Zeď byla zhotovována dusáním zeminy po tenkých vrstvách do připraveného bednění a takto vytvořené velmi pevné jádro pak bylo obezděno. Jako materiál byly při budování Velké zdi poblíž Pekingu používány vápencové kameny. Jinde to byla žula a pálené cihly, na severovýchodě bylo jako materiál využíváno dubové, borové a smrkové dřevo, v hornatých oblastech museli dělníci ke stavbě vynášet kamení. V části, která procházela pouští Gobi, se používalo směsi z oblázků, tamaryšků a větví.

Symbol vytrvalosti se už leckde drolí.

Většina materiálu závisela na místních zdrojích, protože Velká zeď zpravidla stojí v obtížně prostupném terénu po hřebenech hor. Podle jakosti materiálu se zeď zachovala po delší nebo kratší dobu. Opěrnými body byly věže, kde byly sklady munice a ubytovny pro mužstvo.

Z věží bylo možné předávat si na dlouhé vzdálenosti zprávy. Počet nepřátel byl určován počty kouřových, ohňových a zvukových signálů. V mingském období znamenal jeden kouřový signál počet jednoho sta nepřátel, dva signály pět set, tři signály přes tisíc nepřátelských bojovníků.

Pohled z vesmíru

Dlouho se tradovalo populární, ale nikterak podložené tvrzení amerického cestovatele Richarda Halliburtona z roku 1938, že Velká zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z Měsíce. Pokud jde o pohled pouhým okem, Velká zeď rozhodně není z takové vzdálenosti viditelná. Je maximálně 10 m široká a Měsíc je vzdálen asi 380 000 km. V otázce pozorování z kosmické lodi na nízké oběžné dráze se názory různí.

Není vyloučeno, že za příznivého osvětlení může pozorovatel s bystrým zrakem průběh zdi spatřit, ale kupříkladu první čínský kosmonaut Jang Li-wej (Yang Liwei) prohlásil, že Velkou zeď při pohledu z vesmíru nerozeznal.

Hradba izolace

Je nejdelší stavbou, jakou kdy člověk vytvořil. Jakožto obranná linie se stala symbolem „říše středu“, jak Číňané svou zemi nazývají. Tento pojem vychází z tradičních čínských představ, podle kterých byla Země hranatá a v jejím posvátném středu ležela Čína. Císař představoval spojení mezi Nebesy, Zemí a člověkem. Vše pak směřovalo k jednotě a ke středu, který reprezentoval sám císař.

Touto zdí se Čína uzavřela vnějším vlivům a ztratila pojem o okolním světě na dlouhá staletí. Velká zeď Prvního císaře se táhla v délce přes 6000 kilometrů z provincie Kan-su (Gansu) na severozápadě až k poloostrovu Liao-ning (Liaoning Bandao) na severovýchodě. Tajemství Číny bylo před okolním světem neprodyšně uzavřeno hluboko až do našich novověkých dějin. Oni se uzavřeli před námi a my jsme neznali je. Z daleké Číny se k nám, do Evropy, nesly jen příběhy a tajemné báchorky o daleké zemi. Benátskému kupci jménem Marco Polo, který do tohoto císařství pronikl, dostal se až k jeho srdci a přinesl o něm svědectví, se Evropa jen smála. O Zdi byly u nás zaznamenány mnohé příběhy. Nebylo to zdaleka ale nic proti spoustě příběhů, legend a bájí, které kolovaly říší středu.

Chvíle na mé Zdi

Moc jsem se ke Zdi chtěl dostat, ale moc jsem se chtěl vyhnout i všem místům, která nabízí průvodce. Pestrobarevným pletencům výskajících výletníků, kroutících se po hradbách.

Masám turistů nakupujících odznáčky a ručníky se Zdí vystupující z ranního oparu a s obrysy hor na pozadí. Bál jsem se toho všeho vyvolávání průvodců o hluboké historii této památky, aby posléze tím samým hlasem mi nebylo nabízeno leporelo nejpoutavějších záběrů novodobého divu světa. Chtěl jsem zeď takovou, jaká prošla staletími a jaká se donesla do 21. století. Ne tu vymydlenou, nakašírovanou podle hollywoodského mustru.

Znamenalo to podniknout krkolomnou cestu, ale stálo to za to. Kousek nad námi se ten zázrak vlní. Jsem u cíle, pro který jsem udělal tolik, abych ho mohl spatřit na vlastní oči a v kráse nedotčené triky obchodníků se sny. Jsem tu a jsem ohromen. Od nekonečna do nekonečna Zeď poskakuje po vrcholech. Drápeme se na ni po úzké kozí stezce, po které chodí toliko místní pastevci. Co vypadá jako ždibek, je prudký výstup do kopce. Za chvíli jsme zadýchaní, ale šlapat se musí dál.

Konečně na zdi. Na mnoha místech se už drolí, přesto je stále neuvěřitelně bytelná. Tolik neskutečných století a pořád si lze na ni představit pochody stráží a křik velitelů sjednávajících pořádek. Teď se po ní houpeme i my. Chůze po Zdi je kupodivu docela obtížná. Velká převýšení kopírující terén jsou docela vyčerpávající. A někdy její stav vyžaduje už i drobné horolezecké návyky. Přesto je to pro mě neskutečný zážitek.

Docházíme k jedné ze strážních věží. Nikde nikdo, jen nás asi osm lidí. Zdánlivě nikde nikdo. Byli jsme zmerčeni Rudou gardou. Za chvíli si nás jdou zkontrolovat. Strážci věže, strážci ducha paní Meng. Vlastně ani nic nechtějí. Přišli se podívat, kteří šílenci se sem vydrápali, a jdou si s námi popovídat. Strážit věž je čest. Proto tuto činnost konají dobrovolníci. Jsou hrdi na svoji věž a jsou šťastni, že mohou z ní pozorovat okolní krajinu. Velebná krajina okolo. Na Zdi jen my a její strážci. Jsem šťastný.


LEGENDY O DLOUHÉ ZDI

Vdovská věž

V části Velké zdi zvané Tchaj Pching Čaj poblíž Chuang Ja Kuan se tyčí místním dobře známá Vdovská věž. Říká se, že při budování této části přišlo o život dvanáct vojáků. Jejich ženám, když se tu strašnou novinu dozvěděly, v ten okamžik puklo srdce. Na počest mužů byla vztyčena strážní věž a srdce jejich žen tam byla zazděna. V tichých nocích je prý slyšet jejich tlukot.

Setkání šťastných úst

U budovy Pchan Ťia Kchou v provincii Che-pej, kam ústí podvodní Velká věž, se u přehrady nachází všem místním lidem známé místo, které je nazýváno Si Feng kchou, Setkání šťastných úst. Za starých časů se voják dlouho nevracel domů. Jeho otec jako smyslů zbavený ho hledal všude. Náhodou se rozběhl na kopec zvaný Songting Hill, kde jeho syn právě svačil pod stromem. Oba byli tak šťastni a smáli se tak náramně, že oba naráz zemřeli od smíchu. Místo bylo později přejmenováno na Setkání šťastných úst.

O puklém srdci paní Meng

V provincii Che-pej (Hebei) si dodnes lidé vyprávějí příběh věrné manželky Meng Ťiang-nü (Meng Jiangnü). Její manžel Fan Qi Liang musel tři dny po svatbě nastoupit k nuceným pracím na Velké zdi. Žena si o něj dělala starosti. Přišla zima a muž se stále nevracel. Meng Ťiang-nü sesbírala teplé oblečení a přicestovala na staveniště Velké zdi. Tam se dozvěděla, že její manžel Fan Qi Liang zemřel a byl z rozkazu císaře zazděn. Meng Ťiang-nü plakala den a noc. Její žal byl slyšet daleko a byl tak hluboký, že Velká čínská zeď náhle pukla a vydala kosti a orgány mnoha mrtvých mužů.

Meng Ťiang-nü plna žalu vložila své prsty do těchto ostatků a nechala z nich kapat krev, dokud její krev nezačala proudit jedním tělem. Paní Meng se setkala opět se svým mrtvým mužem. Zpráva o věrnosti Meng Ťiang-nü šla od úst k ústům, až se o ní dozvěděl sám císař. Paní Meng si dal předvolat. Jakmile ji uviděl, byl uchvácen její krásou a zatoužil se s ní oženit.

Žádná žena se nesměla protivit přání císaře. Meng Ťiang-nü měla jen jedinou podmínku – chtěla pro svého muže nechat vystavět vysoký oltář u moře, kde by na něho mohla vzpomínat. Císař souhlasil. Při pohřební slavnosti Meng Ťiang-nü se vydala na oltář. Na oltáři se její srdce otevřelo a paní Meng císaři všechnu jeho krutost vmetla do tváře. Meng Ťiang-nü se pak se svým mrtvým mužem v náručí vrhla do moře.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články