Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Španělsko se zrodilo v Asturii

106-8.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Středa, 7. dubna 2010
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Nepřístupná hradba Kantaberského pohoří sehrála v dějinách Španělska a nejspíše i zbytku Evropy významnou roli. Hory zastavily postup arabských válečníků Pyrenejským poloostrovem a právě v severošpanělské Asturii skončily jejich plány na dobytí Evropy.

Památný souboj se odehrál roku 722 v údolí Covadonga (astur.Cuadonga). Když místo navštívil v srpnu roku 1902 španělský král Alfonso XIII., přivítal ho starosta nedalekého města Cangas de Onís (astur. Cangues d’Onís) slovy: „Šlapete po stejném místě jako don Pelayo, jenž zde složil přísahu jako první král a položil tak základ španělské monarchie, kterou dnes reprezentuje Vaše Výsost.“ Přestože bylo asturské knížectví už roku 1833 zrušeno, tradiční titul asturského prince má španělský panovník dodnes.

Zastavte Maury!

Legendární don Pelayo přijel do oblasti v době, kdy se k severním horám přiblížili muslimští bojovníci, aby si tuto poslední nedobytou enklávu podmanili. Jenže rebelující obyvatelstvo si nechtělo svou zemi nechat ukrást. Navíc sem zamířilo mnoho vojáků, urozených i prostých lidí z poražených oblastí na jihu, aby se s hrdými a nezávislými Astuřany spojili.

Don Pelayo podněcoval jejich odpor, sjednotil je a nakonec se postavil do jejich čela. Roku 718 ho proto lidé jednomyslně prohlásili asturským králem. Jeho vítězství v legendární bitvě přišlo o čtyři roky později, v červenci roku 722. Pelayo se objevil v údolí Covadonga při západním okraji masivu Picos de Europa (je součástí Kantaberského pohoří). Tady rozmístil své bojovníky do skupin a přikázal jim, aby se schovali na úbočích okolních kopců a vyčkali na protivníka. Úzká kamenitá stezka podél řeky přinutila Araby pochodovat v zástupu.

A právě v tomto okamžiku je překvapil útok shora: z vrcholků a úbočí se na ně valila lavina kamení, šípů a oštěpů. Maurové se nezmohli na odpor, někteří bojovníci zpanikařili a dali se na útěk, ostatní přišli o život včetně generála Alkamaha. Bitva u Covadongy skončila, nemožné se stalo skutkem. Mnozí to považovali za zázrak, a tak se začala se zprávou o slavném vítězství šířit i zvěst o Panně Marii. Ta prý na ochranu křesťanských bojovníků dala jejich vůdci Pelayovi do ruky kříž. Vítězný kříž z Covadongy je proto dnes symbolem Asturie a zdobí její vlajku.

Pramen manželství

Tato tradice je od té doby navždy spojena s historií Covadongy a každý, kdo do tohoto poutního místa i dnes, po téměř třinácti stoletích, zavítá, ji nutně vnímá doslova na každém kroku. Není to jen u stánků se suvenýry, jimž dominuje právě postava bohorodičky a asturského kříže, ale především v proslulé svaté jeskyni či ve velkolepé stavbě baziliky z konce 19. století, před jejímž vchodem okázale vzhlíží do kraje socha prvního asturského krále a neohroženého bojovníka dona Pelaya. Navzdory rostoucí komercializaci hraje tohle místo v duchovním životě Španělů velkou roli. Přicházejí sem poutníci ze všech koutů země, aby stanuli na místě svázaném s jejich vlastní identitou, kde se bránila nejen jejich víra, ale i kultura, svoboda a lidská důstojnost.

Průvodkyně Sára cituje slova filozofa Ibn Jaldíma: „Je to místo, kde se zrodilo nové království s novým králem.“ Malé asturské království, které tehdy zahrnovalo i území dnešní Kantabrie, tak položilo základ současné španělské monarchii. Celoevropský význam události pak podtrhuje skutečnost, že právě tady zřejmě započal sedm století dlouhý boj za záchranu křesťanské Evropy. I když se o deset let později, roku 732, podařilo Arabům ještě proniknout až na jih dnešní Francie, je bitva u Covadongy považována za počátek tzv. reconquisty, tedy znovudobývání území zpod maurské nadvlády.

Svatá jeskyně, tradiční poutní místo s bazilikou z 19. století, ukrývá i hrob hrdiny Pelaya.

K samotné Svaté jeskyni (Santa Cueva) ukrývající hrob dona Pelaya a sošku asturské Panny Marie s Ježíškem vede několik desítek metrů dlouhý tunel vysekaný do skály a ozářený bezpočtem hořících svíček, jež sem přinášejí zástupy poutníků. Soudě podle všudypřítomné asturštiny a španělštiny, patříme zjevně k oné malé skupině cizinců, jež do Covadongy zavítá. Většina sem totiž přijíždí obdivovat především kouzlo zdejší krajiny. Jenže i ta má s historickou událostí přímou souvislost, neboť byla důležitým spojencem horalů v bitvě proti Arabům nezvyklých na tento typ terénu. Ostatně tuhle skutečnost neopomíjejí ani dobové kroniky. Patrně už se ale nezmiňují o další výjimečnosti tohoto místa, i když i ta sem mnoho lidí přivádí. Voda tryskající přímo pod svatou jeskyní je prý totiž blahodárným lékem na šťastné manželství, a tak tento vodopád nemůže nést jiné jméno než Pramen manželství (Fuente del Matrimonio).

Kaple nad dolmenem

„Historie pro tvé oči, příroda pro tvé kroky,“ hlásá jeden ze sloganů lákající turisty k návštěvě Cangas de Onís. Historické město a první metropole asturského království je totiž zároveň výchozím místem do Národního parku Picos de Europa. Uprostřed krásné přírody, obklopena horskými štíty, žije ze své slavné minulosti zjevně dodnes, třebaže správním střediskem Asturie je už dávno vzdálené Oviedo (astur. Uviéu).

Procházka v jeho uličkách má však neopakovatelnou atmosféru, přestože většinu z nich dnes plní krámky se suvenýry, kavárničky a pochopitelně prodejny tradičních produktů, především místních sýrů. Najdete tu ale i klidná zákoutí s prastarými domy a paláci či s největší dominantou města, proslulým Římským mostem (Puente Romano), jedním z nejstarších na celém poloostrově. Přes řeku Sella byl postaven ve 13. století na místě mnohem staršího mostu, jenž údajně pamatoval ještě Pelayovu dobu.

V jeho střední části visí nad řekou onen asturský „kříž vítězství“. A jemu je zasvěcena i kaple Svatého kříže, kterou nechal postavit Pelayův syn Favila roku 737. Místo nevybral nový vládce náhodou. Lidé ho totiž uctívali už v době bronzové, jak dokládá čtyři tisíce let starý dolmen. Aby křesťanství povýšil nad pohanské rituály, tento pohřební památník zachoval a kapli postavil přímo nad ním.

Mlhavé dojmy

V terénním autě opouštíme brány Cangas de Onís a v doprovodu Sáry z informačního centra míříme k vápencovým vrcholkům vypínajícím se více než tisíc metrů nad městem. Cestovní harmonogram jsme společně domlouvali už několik týdnů před naším odjezdem z Čech. Vzhledem k vrtkavému asturskému počasí se nám však tentokrát našlapaný itinerář nevyplatil. Mlha se zpočátku sice držela jen v těch nejvyšších partiích hor, avšak souběžně s naším stoupáním klesala stále níž a níž. Doufali jsme přesto, že se počasí umoudří. Vždyť přece v horách to tak bývá! Možná v jiných, ale tady v Asturii, zdá se, tohle pravidlo neplatí. Řidič přesto poručil nasednout a stoupal dál strmým úbočím, zatímco Sára nám barvitě líčí nádheru přírody a velkolepé pohledy z vyhlídkových míst, jež bychom si jistě užívali, kdybychom je bývali viděli ozářené sluncem. V nebezpečném stoupání, v ostrých zatáčkách a serpentinách se tak řidič Manolo orientuje jen díky své letité zkušenosti a zvukům kravských zvonců.

Otrlá zvířata totiž v chladném počasí vyhledávají teplo asfaltové silnice a jen líně uhýbají před klaksony autobusů s turisty a aut se zvláštním povolením. Je už po poledni, a tedy téměř jisté, že tyhle hory svou vlídnější tvář už dnes neukážou. S povděkem proto přijímáme alespoň pozvání na tradiční asturské jídlo fabada. Posilněni vydatnou směsí fazolové kaše s klobásou, slaninou a bramborami se ještě pokoušíme dojít až k jednomu z jezer, avšak nebýt cedule s nápisem „jezero Enol 1080 m n. m.“, stojící jen pár metrů od jeho hladiny, neměli bychom ani tušení, že tu nějaké kdysi ledovec zanechal.

Štíty Evropy

Picos de Europa je název nejen nejvyšší části Kantaberského pohoří na severu Španělska, ale i nejstaršího národního parku v zemi. Pohoří bývá často chybně považováno za součást přilehlých Pyrenejí, avšak Kantaberské hory jsou mnohem staršího data. Svou podobu získaly během 300 milionů let vývoje. Vápencové vrcholy, hluboká údolí a rokle jsou dokonalý přírodní chrám, který byl roku 1918 posvěcen zvláštní ochranou. Národní park Covadonga byl vyhlášen jako první svého druhu na území Španělska. Roku 1995 byl rozšířen na současných bezmála 650 km2 a přejmenován na Picos de Europa. Roku 2003 získal navíc statut světové biosférické rezervace. Je tvořen třemi vápencovými masivy, které oddělují kaňony zdejších řek. Průměrná nadmořská výška štítů je 1220 m, ale řada vrcholů přesahuje kótu 2000 m (nejvyšší vrchol Torrecerredo 2648 m n. m.). Kromě Asturie zasahuje do přilehlých provincií Kantabrie a Castilla y León.

Cenné ekosystémy atlantických lesů a vysokohorské květeny v krasové oblasti jsou rájem nejen pro turisty a přírodovědce, ale i pro horolezce a speleology. V pásu dlouhém 40 a širokém 20 kilometrů se totiž nacházejí největší vápencové formace „atlantické“ Evropy a údajně deset procent světových propastí hlubokých více než 1000 metrů. Všichni, kdo se do parku vydávají, však musí počítat s nestálostí zdejšího počasí. Ta je snad jedinou vadou na kráse, která místu ubírá na dokonalosti. Je to dáno blízkostí Atlantiku a vysokohorskou polohou, a tak vám krásný slunečný den může rázem zastoupit mlha hustá tak, že by se dala krájet, v lepším případě jen mrholení či vytrvalý déšť.

Klima charakterizuje průměrná roční teplota kolem osmi stupňů Celsia (v nejvyšších částech jen kolem nuly) a vydatné množství srážek v nejrůznější podobě. Ročně jich tu spadne na 3200 mm. Zatímco speleologové sem přijíždějí zkoumat zdejší jeskyně, horolezci zdolávají mnohé z majestátních vrcholů. Tím nejlákavějším je bezesporu pověstný Picu Urriellu (2519 m n. m.), známý ovšem častěji pod názvem Naranjo de Bulnes (bulneský pomerančovník)- díky typickému oranžovému zbarvení vrcholové skalní stěny při východu a západu slunce.

Božské hrdlo

Znalci tvrdí, že pokud má člověk na návštěvu parku jen jeden jediný den, neměl by si nechat ujít stezku údolím Cares (Ruta del Cares) ve východní části Picos de Europa. Ačkoli mapa ukazuje v parku na spoustu turistických tras nejrůznější obtížnosti, míříme spolu s horským průvodcem Fernandem právě do kaňonu zmíněné řeky Cares. Výchozí místo v Poncebos minout nemůžeme, neboť nás k němu spolehlivě přivádí zástup turistů. Tahle trasa totiž není nijak náročná, zato však nepostrádá nic z adrenalinových zážitků vysokohorské turistiky. Ideální kombinace pro průměrně zdatného návštěvníka, rodiny s dětmi nevyjímaje.

Pepitu vyrábí na místní salaši proslulý tvrdý sýr gamoneu. Na jeho výrobu se používají tři druhy mléka: kozí, kravské i ovčí.

Přesto Fernando nabádá k ostražitosti a uvádí několik tragických případů, kdy lidé zdejší přírodu podcenili. Stezka dlouhá pouhých 12 kilometrů do Caínu patří opravdu k tomu nejkrásnějšímu, co příroda v Picos de Europa svým návštěvníkům připravila. Hloubka kaňonu místy dosahuje až dvou kilometrů a ze stezky široké sotva půl metru a zaříznuté vysoko v úbočí skály nabízí ty nejúžasnější scenerie, jaké si jen lze představit. Teprve tady člověk pochopí, proč tomuto místu lidé dali kdysi název Garganta Divina – Božské hrdlo.

Cabrales a gamoneu

Mnohem častěji než medvěda, kamzíky, vlky, lososy v řece, orla královského či některého z dalších zvířat, na jejichž výskyt v parku s pýchou upozorňují všechny prospekty a bedekry, tu uvidíte obyčejné krávy či stáda koz a ovcí. Houpavý zvuk jejich zvonců se z horských pastvin ozývá už po staletí. Stejně jako legendární bitva a vzácné ekosystémy patří totiž k tomuto místu tradičně i výroba sýrů, ke které je zapotřebí kvalitní kravské, kozí i ovčí mléko. Jen v Picos de Europa a na východním pobřeží provincie je známo na dvacet druhů sýrů, což je polovina „celoasturské“ produkce. Nejdelší tradici mají sýry cabrales a gamoneu.

Naše kroky teď směřují k nedaleké salaši, jedné ze šesti v téhle části hor, jejichž „bačové“ vyrábějí tradiční tvrdý sýr gamoneu. Sympatický čtyřicátník Pepitu v ní se svou rodinou tráví každý rok od jara do podzimu, stejně jako jeho otec, děd i pradědeček. Na první pohled jednoduchá kamenná stavení dokonale splývají s okolní krajinou. Člověk jako by se z turistického centra nabízejícího všechny vymoženosti moderní doby přenesl v čase i prostoru a ocitl se kdesi v 19. století.

Kozy první na řadě

Pepitu se svou ženou a malým synkem právě večeří – samozřejmě chléb se sýrem gamoneu. To už slyšíme zvonce blížících se stád. Touhle dobou se zvířata v doprovodu pasteveckých psů vracejí z pastvy, protože se blíží čas večerního dojení. „Nejprve podojíme kozy, protože jsou vždycky nejméně trpělivé, a kdybychom je nechali čekat, nejspíše by utekly,“ vysvětluje s úsměvem Pepitu a zručně tahá za struky. Pak přijdou na řadu krávy a nakonec nejposlušnější ovce. Na výrobu sýra gamoneu se používá směs všech tří druhů mléka, k večernímu se přidá potřebné množství z ranního dojení a nechá se několik hodin v teple ustát. Celý tento proces už probíhá v další z omšelých kamenných chýší. Zprvu nechápeme, proč se Pepitu přezouvá a proč si dokonce nasazuje roušku na ústa, ale záhy se vše vysvětlí. Atmosféru pradávné tradice totiž rázem překazí interiér „výrobny“.

Jako bychom se ocitli na operačním sále. Nerezové nádobí, vykachlíkované zdi, lesknoucí se podlaha. Nevím, jak by se tvářil Pepitův dědeček zvyklý na ryze přírodní materiály, ale pravidla Evropské unie jsou neúprosná. Už v roce 1981 přišlo jasné nařízení: kdo chce sýry prodávat, musí se přizpůsobit, byť za cenu některých zásahů do tradiční technologie, jež mají v konečném důsledku vliv i na samotnou chuť sýra. Ze sraženého mléka Pepitu pomalu odstraňuje syrovátku, dokud nezůstane pevná, jemně granulovaná hmota. Ta se pak natlačí do kulatých forem bez dna. Tradiční dřevěné se už používat nesmějí, nahradily je plastové. Sýr se pak několik týdnů pozvolna suší v jednoduché udírně, pravidelně otáčí a prosoluje.

Na celou výrobu, a zejména na dodržování hygienických norem, dohlíží Regulační rada na dodržování původní značky gamoneu. Obdobná organizace byla ustanovena i pro výrobce druhého ze zmiňovaných sýrů, cabrales. „Modrý sýr“, jak bývá pro zbarvení plísně nazýván, se na rozdíl od gamoneu nesuší v kouři, ale po celou dobu, tedy minimálně dva měsíce, zraje v jeskyních. Ideální jsou ty, v nichž se teplota pohybuje kolem deseti stupňů Celsia a vlhkost překračuje devadesát procent. Navzdory tomu, že výrobců těchto tradičních pochoutek ubývá, neboť mladé lidi život v odlehlých částech hor neláká, tu stále několik rodin i osamělých bačů zůstává.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články