Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sokol kapverdský

073-001.jpg
Michal Josephy, Úterý, 29. Srpen 2006
Pokud uslyšíte o Sokolu kapverdském, není řeč o nově objeveném živočišném druhu, spíše „druhu“ téměř vyhynulém. Kapverdští sokolové vznikli podle československého vzoru, zapsali se nesmazatelně do dějin souostroví, ale dnes po nich zbyly jen málo čitelné stopy. Odkaz Miroslava Tyrše je zde však stále živý.

V půl páté odpoledne se už oranžově tropické slunce začíná mírnit, městská pláž Laginha se postupně vylidňuje. Kapverdské Mindelo, největší přirozený přístav Atlantiku, se připravuje na svou karnevalovou noční směnu. Slunce pomalu uléhá za Monte Cara, horu s lidskou tváří, aby obnovilo svou sílu na další horký den. Půlkruhový masiv hor, který vytváří přístav a objímá oceán, se semkne a vydává jej soumraku.

Nežli si stačím oprášit chodidla z chladnoucího písku, abych se pomalu vydal podél přístavní promenády na cestu do rozžhavujícího se epicentra masek, travestie a veselí, upoutá mě oblast pláže, ve které se dávají do pohybu všemožné trubky a železo. To se v místním sportovním centru pod otevřeným kapverdským nebem tuží místní mládež – od gymnastických kruhů počínaje, hrazdou a narychlo svařenými konstrukcemi posilovacích strojů konče. Pozoruji tento pohyb, gymnastické sestavy i děti učící se pod vedením mistra brazilskému tanečněbojovému umění capoeira. Vítr, písek, obzor a stříbrně třpytící se plocha oceánu tomu všemu propůjčují jen těžko zachytitelné kouzlo svobody a volnosti. Já jej poruším. Vydám se po stopách zmínky jednoho portugalského historika, která praví, že v roce 1935 předvedli sokolové na ostrově svá cvičení. Zmínka tak neuvěřitelná, že ji bylo možné považovat snad jen za vtip, hříčku či novinářskou kachnu. Sokol na ostrovech Zeleného mysu? Nenapadne mě nic lepšího nežli se od mně dostupných písemných pramenů obrátit k živé skutečnosti tím, že se pokusím zeptat cvičenců na to, zda jim něco říká Sokol (portugalsky Falcao) a zda náhodou není jejich pestré cvičení moderní variací na sokolská témata.

První z nich, pětadvacetiletý Carlos Jorge, neví o Sokolu nic, ale před fotoaparátem se s naloženými padesáti kilogramy nafukuje jako páv. Francisco A. Brito se na mou otázku lehce nechápavě zakření, ale před fotoaparátem se čepýří jako holub.

Mé investigativní úsilí netrvá dlouho. Cvičí se pro radost z pohybu, celkovou kondici a také pro „kulturistický ideál“, který je mladým Kapverďanům prezentován v dovážených společenských magazínech. Na pokračování sokolského hesla „V zdravém těle zdravý duch“, jakož i na celkový sokolský étos, nenarážím. Trochu zklamaný se už za nazlátlého svitu lamp navracím podél přístavu do penzionu Zlatý klíč. Únavu i první neúspěch však ozdravně spláchne první karnevalová vlna a ve spánku mi už v hlavě pulzuje jméno, které jsem zachytil mezi řečí – Néna.

Ráno ostře oddělí od svítání zvuky klaksonů. Vydávám se do vyhaslých mindelských ulic čekajících spolu s nánosy odpadků na druhou směnu metařek. Ulice jsou přesto jako vymetené. Je festa (svátek) a nikomu se nechce vstávat po probdělé noci. Teprve asi po půlhodině uvidím v ranním oparu přicházet od přístavu siluetu postavy. Vydám se jí v ústrety a rozpoznám staršího muže ukázkově ustrojeného v tvídovém saku a mechově zelené úpletové vestě. „Néna, říkáte,“ zamyslí se nahlas po mé otázce. „Farmácia Néna,“ v duchu si zřejmě proběhne celou mentální mapu centra města, ale to už mě neomylně vede zpět k penzionu. Po několika málo krocích na vlastní oči spatřím nápis lékárny Néna, která se nacházela o pouhé dvě ulice výše od mého přechodného domova. Poděkuji a pán zmizí stejně tak přízračně, jako se objevil.

Heslo: Sokol

Před lékárnou přecházím rozpačitě, nemohu se odhodlat. Nesmím však čekat moc dlouho. Vstupuji, pozdravím a personál soustředěně naslouchá mému odůvodněnému přání setkat se Manuelem Nascimentem Ramosem, přednášenému v rozechvělé portugalštině. Záhy však poznám, že mi rozumějí, když z útrob lékárny zavolají syna pana Ramose. Ten mi vysvětlí, že papá šel na ranní procházku, ale že by se měl kolem deváté hodiny vrátit. Pokud chci, ať počkám.

Usedám na kandelábr před lékárnou. V hlavě se mi mísí radost z částečného úspěchu spolu s napětím, abych se jej dočkal a nepromeškal. Jak vlastně může senhor Ramos, jehož nome da casa zní Néna, vypadat? Je po osmé hodině ranní a ulice se již pomalu začínají zaplňovat procházejícími lidmi, kteří poutají mou pozornost. Proud myšlenek mi náhle přehradí zvuk hůlky nápadně klepající o chodník. Vzhlédnu výše a spatřím muže elegantního vzezření, který se svou špacírkou míří k lékárně. Stačí jediné slovo – heslo: Sokol a senhor Manuel Nascimento Ramos mě zve do zázemí svého podniku. Jeho nepředstíraná otevřenost, vstřícnost a pohostinnost k cizinci musí být projevem kapverdské morabezy, která vznikla rozšířením tradičního afrického pouta vzájemné pomoci mezi lidmi spojenými sousedstvím nebo přátelstvím.

V jeho gestech i tónu hlasu je něco starosvětského a okouzlujícího. Něco, co bezprostředně neumím pojmenovat, ale promlouvá to ke mně. Syn senhora Ramose přináší na stůl pohoštění, silné nadité žluté desky plné historických fotografií a knihu Mindelo D’Outrora.

Rozprostřelo se Mindelo, velký přístav – Ponto Grande – tak, jak jej neznám a nikdy jsem neviděl. Stojící pevnost Fortim d’El Rei, přístavní molo u Cais Velho, stařičká Rua da Lisboa či planina Salina namísto dnešního Praca da Estrela (náměstí Hvězdy). Stránky alba obracím s vědomím, že se dotýkám něčeho vzácného – dokumentu zašlé kapverdské historie. Senhor Ramos náhle opře prst o jednu fotografii mladého muže s vzezřením námořního důstojníka: „Náš náčelník Júlio Bento de Oliveira.“ Po krátké pauze pokračuje: „Když se koncem 20. let 20. století plavil na své loďce Siréna na nedaleký ostrov Santo Antao, kde se ve vesničce Paúl narodil, přečetl si v anglických novinách článek o pražském sdružení Sokol, které kladlo důraz na cvičení, disciplínu a sebezdokonalování,“ vypráví s melodickou nostalgií. „Tehdy jsme byli chudý, nesamostatný a na mapě světa tak trochu utopený národ, který hledal svůj směr.“

Zoufalství a vlastenectví

Ostrovy Zeleného mysu byly v té době chudou, suchem a epidemiemi cholery poznamenanou zemí, která byla závislá na Portugalsku, pouhém matném odlesku slávy a bohatství svých zlatých koloniálních časů 16. století, na jejichž skromném začátku (1460) je podle dochovaných historických pramenů objevil Diogo Gomes a António da Noli jako neobydlené. Jako by všudypřítomná nhanhida (v kapverdské kreolštině, crioulo, značící zoufalství, beznaděj a bezvýchodnost) nestačila, dostala se v roce 1926 v Portugalsku k moci vojenská diktatura, v jejímž čele stál António de Oliveira Salazar. Není proto příliš k podivu, že zpráva o hnutí, které dovedlo jeden evropský národ ke svobodě a státní nezávislosti, zasáhla J. B. Oliveiru prudce jako blesk z čistého nebe.

Zatím byl sám. Potřeboval oslovit a pro věc zapálit národ. M. N. Ramos vzpomíná, že při zakládající ceremonii Sokola v sále mindelského kina Eden, 25. listopadu 1932, Oliveira svým projevem elektrizoval mládež, když poutavými slovy všem vysvětlil účel založení tak užitečné a zdravé organizace. Ta měla vytvořit scelenou kapverdskou rodinu a pozdvihnout fyzicky, morálně a intelektuálně upadající národ. „Síla a kázeň, to bylo naše heslo,“ dodal Ramos hrdě.

Nebylo to ale jen jeho vypravěčské nadšení, které Sokola opěvovalo. Na výstřižku z listu Kapverdské zprávy z roku 1933 novinář M. Dos Reis k založení Sokola napsal: „Je tomu již několik měsíců, co se ustavilo sdružení nazvané Sokolové ze S~aoVicente, jehož cíle se pokusíme krátce objasnit. Co jsou sokolové z Prahy? Úžasná organizace založená v roce 1862 s vlasteneckým úmyslem svrhnout rakouský a germanizační režim, který dusil český lid. Protože síly byly nerovné, jevilo se nezbytné připravit Čechy na budoucí velký boj, a proto organizátoři Sokola začali cvičit členy v gymnastice, aby je fyzicky a morálně upevnili a tím aby vyrovnali jejich síly s rakouskými. Tak byla založena sympatická a užitečná organizace, jejíž název Sokolové symbolizuje odvahu. Sdružení, jehož ústřední federace v Praze nese název Československá obec sokolská, zahrnuje celé Československo bez rozdílu tříd.“ M. N. Ramos dál pečlivě obracel listy svého cenného fotografického archivu a ke každé fotografii držel téměř slavnostní řeč. Mezi snímky zachycujícími sokolské přehlídky na nejrůznějších místech v Mindelu je i jedna fotografie, která zachycuje cvičení sokolského dorostu a podnáčelníků před obrazem zakladatele československé sokolské organizace. Pro M. N. Ramose zůstal Mirózlav Tyrš, jak jej s roztomilým přízvukem vyslovuje, velkým člověkem, který inspiroval a pozvedl kapverdský lid. „U vás Sokol stále existuje?“ ptá se zaujatě. I proto musím jeho závěrečným slovům věřit: „Sokol je navždy v mém srdci!“ Nezazněl v tom kupodivu ani půltón patetičnosti. Silný a přitom vřelý stisk ruky, kterým se senhor Ramos se mnou rozloučil, nemohl patřit nikomu jinému nežli kapverdskému sokolovi tělem i duší. Je vlahý večer, poslední karnevalová noc, můj poslední den v Mindelu. Namísto teskné kapverdské morny tepe živelná brazilská samba, ulicemi proudí ryčící mládež, třtinový rum i poncha teče proudem, děvčata jsou divoká a tančí: všechno je, jak má být. Z boční ulice pak náhle ucítím zvláštní nával, který mě na chvíli znehybní. Neon lékárny Néna zářivě svítí, přesto vydává matný odlesk nostalgie a nezředěné síly kapverdské historie, který se vylévá jako horká láva do hlavní ulice. Nakonec se mi zdá, že všechen ten proudící dav přetlačuje a strhává. Senhor Manuel Nascimento Ramos spí nahoře klidným spánkem…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články