Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Smutek i naděje spojeného světa

020-000.jpg
Jaroslav Jindra, Pátek, 3. Srpen 2007
Z pohodlí a bezpečí našeho světa se můžete vydat téměř kdykoli kamkoli. Sem k nám je cesta leckdy obtížnější. Přesto mnoha lidem z „necivilizovaných“ oblastí stojí za námahu, protože si od našich krajů slibují ráj na zemi. Spletité cesty lidských osudů pak někdy vyústí v prazvláštní srovnání, přimějí člověka přemýšlet a vytvoří podivný, smutně nadějný příběh.

Shamima jsem poznal před několika lety ve Španělsku. Pracoval jako kuchař, sluha a holka pro všechno v rodině indického obchodníka, u které jsem pár měsíců bydlel. Učil jsem ho držet balanc na bicyklu a později na parkovišti přískoky vpřed v malém fiatku. Vždy se mi odměnil zuby vyceněnými v širokém úsměvu a kari obědem, při kterém mi slzely oči. Jednou jsem pořádal ve sklepě u biliáru pro pár přátel promítání diapozitivů a Shamim začal nehtem škrábat do omítky.

Nedokázal pochopit, jak se může obraz na stěně objevit.

Rádio a televizi znal, ale něco tak podivného jako promítačka v životě neviděl.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak velká kulturní propast nás dělí a proč mne stále nepřestává oslovovat sire, ať mu to vymlouvám sebevíc. Přišel do Španělska před pár měsíci po strastiplné cestě uprchlíků přes Indii, Pákistán, Írán a Turecko, trvající téměř půl roku. Několikrát ho chytili a vrátili zpět na předešlou hranici, ale vždy utekl a pustil se znovu na dobrodružnou cestu do neznáma. Nechápal jsem, kde se v jeho drobném těle bere tolik životní energie a jak je možné, že má stále dobrou náladu a úsměv na rtech. Často mi vyprávěl o zemi, kde se narodil, o Bangladéši, o své rodině, o svých snech a plánech, tak typických pro většinu ekonomických imigrantů. Stál na počátku svého snu o velkém světě.

Uběhlo pár let a jeden druhému jsme se ztratili z očí. Zrovna jsem plánoval cestu na indický subkontinent, když jsem se s ním srazil v supermarketu. Byl obtloustlý, povadlý, úsměv na rtech vyloudil jen na chvíli a už mne neoslovoval sire. Jeho oči byly vyhaslé a zazářily jen na vteřinku, když jsem mu pověděl o svých plánech. „Musíš navštívit mou rodinu, mého bratra, otce. Já tam teď nemůžu, i když už tady žiju legálně. Oženil jsem se s holkou od nás, stálo mne to všechny úspory, a sotva přiletěla do Španělska, sebrala mi peníze a utekla do Itálie. Teď nemám ani peníze, ani ženu, ani možnost se s ní rozvést. Nevím ani, kde ji hledat. Víš, jakou potupu to pro nás muslimy znamená?“ Těch pár dní před odletem do Dháky jsem za Shamimem několikrát zašel, ale nebyla s ním kloudná řeč. Velký sen se nějak rozplynul. Žil v malém otlučeném apartmánu v zaplivané čtvrti s několika Indy, kterými pro odlišné náboženství pohrdal a kteří ze stejného důvodu pohrdali jím. Kromě pracovního povolení se neposunul ani o píď vpřed a ztratil i víru v Alláha.

Občas se opil a pak prospal celý den. Když se na chvíli probral, řval, že svou ženu zabije a sebe taky. A všechny okolo.

Už to nebyl šťastný kluk sršící energií a dobrou náladou.

Dokonale zapadal do beztvaré multikulturní hmoty imigrantů, kterých je ve Španělsku na statisíce. Tisíce jich stále přicházejí a tisíce jich semele šeď života. Bez dokladů za pár centů dělají podřadné práce, nechají se šéfy okrádat, žijí ve skupinkách bez kousku soukromí a ze západní kultury si odnesou jen to nejhorší: alkohol, drogy, automaty, prostituci, kriminalitu, prázdnotu a beznaděj. Nedokážou se přizpůsobit západnímu stylu života ani se vrátit domů. Sami sebe odsoudí na doživotí do vyhnanství na dvou frontách.

Dějství druhé: Soudržnost bez mezí

Mnoho fantastů po staletí snilo o stroji času, přestože ho měli denně před očima, stejně jako dnes my. Stroj času se jmenuje kalendář. Obecně je západní civilizací používán křesťanský kalendář, ale v Bangladéši se najednou přesunete do roku 1427. Do Dháky jsem přiletěl otlučeným iljušinem z Taškentu. Nad Himálajem sebou stroj zmítal jako poraněný had, nepodávalo se žádné občerstvení a byl jsem jediný Evropan na palubě. Mírná daň za přívětivou cenu letenky.

Po krátkých příletových formalitách jsem s batůžkem na zádech a těžkou kamerou v ruce vyrazil z haly, před kterou se na mne vrhlo tisíc taxikářských a hotelových naháněčů.

Dostal jsem od Shamima instrukce a na autobusovou zastávku to bylo jen pár set metrů. Nedá se říct, že bych na ulici nebudil pozornost. Na zastávce se hned vytvořil hlouček čumilů čítající pár desítek hlav, kteří mi ze vzdálenosti několika málo centimetrů dýchali do obličeje. Počáteční napětí pominulo, když jsem je začal napodobovat. Najednou se každý chtěl fotografovat, každý chtěl, abych s ním jel domů na návštěvu. Když se přihnal rozhrkaný rezavý autobus se svázanýma kozama a spletí bicyklů na střeše, ihned se vytvořil „dvojštrúdl“ a byl jsem dostrkán na sedadlo za řidičem, které se jako mávnutím kouzelného proutku uvolnilo. Pak už si mne šoféři podávali z autobusu do autobusu, až jsem se za pár hodin ocitl na břehu řeky, přes kterou bez ustání pendloval vratký přívoz. Na druhém břehu se situace opakovala: shluk čumilů a mikrobus za mikrobusem, dokud jsem podle svého papírku s adresou nebyl na konečné. Tedy na konečné, kam člověka dovezou čtyři kola. Poslední šofér mne posadil do rikši a shrbený chlapík v kostkované suknici se se mnou půldruhé hodiny trmácel po výmolech mezi rýžovými políčky protkanými úzkými pěšinami.

Skřípot sto let nemazaného řetězu doprovázel orchestr milionu cvrčků.

Kashera Bazar, několik čajoven a obchůdků stlučených z prken a vlnitého plechu, konečná pro tři kola. Muži seděli na lavičkách a popíjeli čaj s mlékem. Dělili se o tabák a vyprávěli příběhy a klepy se stejnou radostí jako ženy u ohňů na vaření. Děti bez dozoru se honily s křikem kolem chýší, padaly jedno přes druhé jako štěňata při hře, a když je honěná omrzela, plavaly v temném jezírku s hbitostí vydřích mláďat. Zaplatil jsem rikšovi a začal se rozhlížet. Mezi vesničany nastal zmatek. Děti bázlivě vykukovaly za sukněmi matek a muži gestikulovali směrem ke mně. V mžiku mne obklopil shluk tváří. Jedna z nich se představila jako místní učitel a pozvala mne na šálek čaje. Přijde vhod, odpočinu si a zjistím, jak se dostanu k Shamimově rodině. „Toho tady všichni známe, jeho dům je asi hodinu pěšky, pošlu někoho pro otce. Tohle je jeho strýc, tamten muž bratranec, támhleten taky.“ Jsem doma.

Ráno jsem se probudil leknutím. Nade mnou se sklánělo sto malých i velkých obličejů a ukazovaly zuby v širokém úsměvu. Dobré ráno mi přišla popřát snad celá Shamimova rodina, zřejmě polovina stočtyřicetimi­lionového Bangladéše. Tolik pozornosti a pohostinnosti ani neunesu.

Potřeboval bych zajít někam do temného kouta za potřebou a zatím jsem nezjistil, jak to provést bez publika. Trpím v této věci určitým stihomamem, na poušti přelezu deset dun a doma, kde jsem sám, se k tomuto aktu zamykám.

Když už se to nedalo vydržet, naznačil jsem posunky Shamimovu otci svůj problém.

Sezval zbytek rodiny, nejmladší syn nabral do konvičky k umývání zadní tváře vodu z pumpy a dlouhý průvod v čele se mnou a s pantátou se vydal ke kadibudce. Chyběla jen dechovka. Tam všichni trpělivě vyčkali, až bude po všem, nejmladší syn pohotově přiskočil s novou vodou k umytí rukou a průvod se dal znovu do pohybu opačným směrem. Jen jsem si připadal trochu trapně pro vodou zmáchané kalhoty, neboť v asijském úlevovém systému s konvičkou nemám valnou praxi. Nastal několikadenní maraton návštěv všech, komu se rodina mohla v širém okolí hostem pochlubit. Nejprve dlouhý had postav kráčejících mezi rýžovými poli zamířil ke stopětileté babičce, která nikdy v životě neviděla cizince. Když jsem jí daroval vnukovu fotografii, rozplakala se a já měl dojetím slzy na krajíčku. Je zvláštní, jak si někdy člověk beze slov porozumí s úplně cizími lidmi, které navíc dělí jazyková a kulturní bariéra. Pak to šlo ráz na ráz, Shamimův bratr, sestra, strýc, až mne z těch bratranců, švagrů a všech praprapra bolely nohy a žaludek.

Denně jsem musel vypít asi padesát čajů a sníst třicet porcí rýže. Rýže naslano, rýže pálivá, rýže nasladko, polévka z rýže.

Třicetkrát denně stejná rýže a stejná režie. Náš průvod vždy vstoupil na dvorek příbuzenstva, načež navštívení zkoprněli úlekem. Ženy utekly do hliněného domku, muži vynesli jinak nikdy nepoužívanou židli na svou minináves a na ni mne posadili. Chvíli jsme na sebe koukali beze slov a pak se někdo osmělil několika školními anglickými výrazy. Ženy vystrčily nos z domečku a přinesly čaj a rýži.

Shamimův strýc, který se mezitím transformoval do role jakéhosi průvodce a tlumočníka, nebo spíše medvědáře, nařídil, že se bude fotografovat. Celá navštívená rodina si oblékla sváteční šaty a ve strnulém pozoru pózovala před chatrčí. Pak přišli na řadu stařešinové a nakonec ženy a děti, pokud studem neutekly.

Následovala projekce obrázků na displeji zrcadlovky a nadšený výskot a brumlání. Strýc zavelel k odchodu a neustále narůstající fronta se přesunula o přízeň dále. Medvědářská turistika končila hluboko v noci, kdy se několik zbývajících mátoh potácelo za zvuku cikád přes kořeny krajinou, při světle jediné slabé baterky.

Občas přitom někdo žbluňkl do rýžoviště nebo bosou nohou rozšlápl kravský lívanec.

Pokud jsem si chtěl udělat obrázek podle svého gusta, musel jsem být velmi rychlý a pětistovkou přitáhnout objekt dříve, než mne zaregistruje. V opačném případě se fotografovaný hbitě postavil do prkenného pozoru a výsledek stál za pendrek. Problémem byly i děti, které se neustále cpaly před objektiv. Musel jsem namířit aparát do volného prostoru, kam se dav dětí automaticky nahrnul. Pak jsem se otočil o devadesát stupňů a v klidu vyfotografoval to, oč jsem měl zájem.

Časem jsem se naučil bengálsky frázi: „Nedívej se na mě a pokračuj v práci, jako bych tu nebyl.“ Strýc svou medvědářskou funkci rozšířil o aranžéra přirozenosti a odháněče potěru, a tak jsem si konečně s kamerou dosytosti užil. Za pár dnů jsem měl pocit, jako bych se v téhle vesnici narodil. Znal jsem mnoho lidí jménem, ženy přede mnou přestaly utíkat a ty odvážnější samy žádaly o snímek, dokonce bez jinak obvyklého šátku. Muži mne začali oslovovat „Kaka Mas“, tedy „strejda Ryba“. Po večerech jsem v čajovně na návsi z laptopu promítal denní úlovek obrázků, dokud vydržela baterie, a předváděl svou narůstající slovní zásobu: rýže, chleba, voda, čaj, děkuji, jak se máš. Bengálština je první jazyk, se kterým jsem se dostal do styku a nepochytil jsem v něm žádnou nadávku. Prostě jsem se s žádnou nesetkal. Snad i proto zde mají dospělí ve vysokém věku nevinné dětské oči. Soudržnost rodiny a víru v boha jim mohu jen závidět. Na venkově se nikdy nikdo nepokusil mne ošidit nebo okrást a nikdy po mně nikdo nechtěl žádné peníze, ačkoli sám žádné neměl. Snad právě proto. Bylo mi v tom zapomenutém konci světa dobře u srdce a přestávám mít za podivíny ty, kteří ukážou záda vymoženostem západní kultury a usadí se v některé ze zemí, kterým s nafoukaným despektem říkáme „třetí svět“. Nastal čas loučení, čas jít o dům dál.

I s fotografováním je bez baterií konec a nejbližší elektřina je pár hodin pěšky. Však se za pár týdnů ještě vrátím cestou z Indie. A rád.

Dějství třetí: Tři dny bratrství

Dháka byla ponořena do mlhy z výfukových plynů a kouře asfaltérských kotlů. Snažil jsem se nějak vymotat z města, ale autobusy byly přecpané mnohem více než jindy a na zastávkách ani nepřibrzdily. Požádal jsem o radu hlouček hlídkujících policistů a jeden z nich, v černé uniformě s černým šátkem na hlavě, podobný filmovému nindžovi, se postavil se samopalem do jízdního pruhu a mávnutím jedno z projíždějících vozidel zastavil.

Následovala krátká konverzace se šoférem a už jsem se vezl. Provoz byl neuvěřitelně hustý a jeli jsme stále pomaleji, až jsme se pro spleť dopravních prostředků a mužů v dlouhých košilích zastavili úplně. Tohle přece není normální provoz, tady se něco děje. Vyskočil jsem z autobusu a nechal se unášet proudem těl. Občas se ke mně někdo přitočil s dotazem, odkud jsem a zda jdu rovněž na Istemak. No, proč ne? Nevím, o co jde, ale taky jdu na Istemak, když tam evidentně míří celý svět. Proudy mužů se sbíhaly jako ramena chobotnice ze všech směrů na obrovské prostranství, zastavěné plátěnými přístřešky. Při vstupu byli podrobeni policisty důkladné prohlídce, ženám a malým dětem byl vstup odepřen.

Od obchodníka se šperky jsem se dozvěděl, že jde o každoroční světový sraz muslimů. Mnohem větší než daleko slavnější tradiční pouť do Mekky. Očekává se přes pět milionů věřících z desítek zemí světa. Tři dny intenzivního modlení, hovorů a bratrství bez rozdílu rasy a sociálního postavení. Působil jsem v tom množství bílých košil a čepiček se svým batůžkem a velkou kamerou jako moucha na dortu.

A tak započala obdoba předešlého venkovského maratonu: „Odkud jsi, bratře, jsi muslim? Křesťan?

To nevadí, Alláh je jen jeden.

Jsi nový muslim, je to snadné, zopakuj třikráte: Není jiného boha než Alláha a Muhammad je jeho prorokem… A teď si dáme rýži a čaj.“ Potácel jsem se s aparátem sem a tam mezi přístřešky a snažil se zachytit nejzajímavější momenty jedinečné akce. Mnohokrát jsem se ztratil a mnohokrát se mne někdo ujal a nakrmil mne rýží a napojil čajem. Spal jsem každou noc na jiné rohoži spolu s ostatními.

V době modliteb jsem byl jedinou stojící postavou mezi pěti miliony vystrčených zadnic. Závěrka kamery cvakala ostošest a hlavou se mi honily myšlenky o smyslu víry a o lidské soudržnosti. Cítil jsem se proti všem okolo ochuzený. Na tři dny odložili společenské a rasové předsudky a chovali se tak, jak muslimovi korán předepisuje. Snad ta pospolitost, láska a tolerance zůstane v srdcích všech alespoň do příštího Istemaku. Stejně dlouho já nechci vidět rýži.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články