Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Smaragdový ostrov

38-7.jpg
Markéta a Michael Foktovi, Středa, 4. Srpen 2010
Při pohledu z letadla se zdá, že jakýsi rozmařilý antický bůh zvrhl do Egejského moře hned celou truhlu různobarevných drahokamů. Lesbos, ostrov porostlý borovými lesy i olivovými háji, si přitom své přízvisko „smaragdový“ víc než zaslouží. Díky bujné vegetaci opravdu připomíná obrovský smaragd zasazený do modré vody u tureckého pobřeží. Skoro se ani nechce věřit, že se jeho jméno přetřásalo i u řeckých soudů.

Antičtí hrdinové, Titáni či bohové dokázali lecjaké zázraky. Stvořili okřídlené koně, porazili řadu nestvůr či prošli podsvětím. Postavit celý kamenný les, to by však asi byl i na ně příliš velký úkol. K takovému divu byly zapotřebí síly mnohem starší i mocnější – ze samého nitra naší planety. Celé dvě třetiny Lesbu dnes pokrývají vrstvy sopečných hornin. Před asi dvaceti miliony lety je do vzduchu vychrlily dávno vyhaslé vulkány.

Vesnice Molivos rozkládající se pod benátským hradem je dnes chráněná i organizací UNESCO.

Na západě ostrova dodnes stojí vysoké pomníky dávného běsnění přírody. Během jednoho ze sopečných výbuchů zasypal horký popel stromy subtropického pralesa, který tu tehdy rostl. Kmeny obřích sekvojí se rázem ocitly pod dusivými vrstvami vyvřelých hornin. Pak začaly pracovat další síly přírody, opět poháněné energií sopek. Horké prameny prosycené křemíkem a sírou s filigránskou přesností i trpělivostí nahrazovaly původní dřevo minerálními látkami. Molekulu po molekule tak vytvářely zkamenělé sochy dávno mrtvých velikánů. Díky minerálním látkám se zkamenělé stromy honosí krásnými červenými, žlutými či bělavými barevnými odstíny.

Některé z kmenů zůstaly stát tak, jak byly v okamžiku erupce. Dokonce jsou vidět i jejich kořeny nořící se do skalnaté půdy. I dnes si proto můžeme představit, jak gigantické stromy tehdy v Řecku rostly. Největší z kmenů zkamenělých sekvojí se tyčí do výšky více než sedmi metrů a v průměru mají celé tři metry. Některé stromy, které sopečný živel skácel, jsou však ještě třikrát delší, a přesto představují jen části kdysi zelených obrů. Náhlá třetihorní katastrofa za sebou zanechala hřbitov stromů, kterému se často přezdívá „rostlinné Pompeje“.

Jenom v geologickém parku Zkamenělý les jich najdete více než sedmdesát, po celém západním Lesbu jsou jich však roztroušené další desítky a stovky. Dohromady tvoří hned po proslulém zkamenělém lese v americké Arizoně druhý největší útvar svého druhu na světě. Ačkoli mají největší z kmenů skutečně úctyhodné rozměry, jsou zároveň zachované do nejmenších detailů. Sochařské umění přírody dokázalo zakonzervovat i povrchovou texturu kůry, letokruhy či vnitřní strukturu dřeva.

Zkamenělé stromy jsou zachovalé tak dokonale, že jsou vidět i letokruhy. Zbarvení způsobují minerály, které původní dřevo prostoupily.

Kmeny stromů však zdaleka nejsou to jediné, co zdejší sopečná krajina zvídavým vědcům nabízí. Ve skutečnosti je zkamenělý les jedinečným svědectvím toho, jak asi v období miocénu vypadala řecká příroda. Zkameněliny kořenů, listů, plodů či větví více než čtyřiceti druhů rostlin napovídají, že ve stínu obřích sekvojí rostly i kapradiny, předkové dnešních borovic a cypřišů, skořicovníky, vavříny, platany a dokonce i různé druhy palem. Na nich se pásli bizarní předchůdci dnešních slonů rodu Prodeinotherium se zahnutými kly v dolní čelisti, jejichž kosti se ve zkamenělém lese našly také.

Tvrdohlavá ikona

Snad žádná řecká vesnice by nemohla existovat bez kostela a v některých větších ostrovních sídlech se dají svatostánky počítat i na desítky. Málokde však kostel tvoří takovou dominantu jako ve vesnici Pétra na severu Lesbu. Vděčí za to útvaru, podle kterého je celá vesnice pojmenovaná. Řecký výraz „petra“ totiž znamená „skála“ a ta zdejší je skutečně nepřehlédnutelná.

Čtyřicet metrů vysoký skalní blok ze sopečných hornin se tyčí přímo uprostřed osady a kostel Panny Marie Panagía Glykofiloúsa pyšně trůní na jeho vrcholu. Díky tomu je z velké dálky vidět jak z pevniny, tak z moře. Až do Malé Asie se dá dohlédnout i od kostela, nejdřív však musíte zdolat sto čtrnáct nepravidelných schodů vytesaných přímo do skály. Podle místní legendy kostel založil pobožný kapitán rybářského člunu, který za velké bouře kotvil u zdejších břehů.

Tehdy s sebou všichni rybáři vozili ikonu Panny Marie, která je měla chránit při nebezpečné práci na moři. Bez ní by se žádný z námořníků neodvážil vyplout. Ta jeho však jednoho dne záhadně zmizela a kapitán ji nemohl najít, ať dělal, co dělal. Večer však uviděl na skále podivné světlo. Vylezl tedy nahoru a našel tam svou ikonu u zapálené lucerny. Odnesl ji zpátky na loď a chystal se vyplout, svatý obrázek se však znovu ztratil. Celá historie s lucernou se opakovala ještě dvakrát, než rybáři došlo, že ikona chce na skále zůstat. Neustálým hledáním navíc strávil tolik času, že bouře dávno přešla. Pobožný rybář díky tomu přežil – na rozdíl od ostatních, kteří se ve vlnách utopili. Když si to uvědomil, postavil z vděčnosti své svaté zachránkyni na skále kostel.

Ke klášteru Panagia Glykofiloúsa vede sto čtrnáct schodů a seshora je vidět až do Malé Asie.

Fakta říkají, že první kostel stál na skále už v roce 1609, ten nynější postavili o necelých sto padesát let později. Ikona Panny Marie v něm však skutečně je a kolem ní navíc visí malé stříbrné plíšky. Při podrobnější prohlídce zjistíte, že jsou na nich vyražené obrázky lidských nohou, rukou, hlav či jiných částí těla a orgánů. Podle starého zvyku je sem nosí příbuzní a přátelé nemocných lidí. Věnují ikoně destičku s vyobrazením té části těla, která nemocného trápí, a pomodlí se za jeho uzdravení. Podle kovových přívěsků tu proto můžete zhruba sestavit chorobopis celé vesnice.

Hrad a chobotnice

Podle mytologie byl prvním králem ostrova vladař Makara, který zde také založil nejstarší sídla. Protože byl podle všeho hrdý na svou rodinu, pojmenoval je podle svých dcer. Jedna z nich, Míthymna, propůjčila jméno městu, které se o několik tisíc let později pro svou jedinečnost těší ochraně UNESCO. A tím, že se vdala za hrdinu jménem Lesbos z Thesálie, obstarala jméno i celému ostrovu. Mnohem později dobyli ostrov osmanští Turci a nekompromisně přejmenovali Míthymnu na Molivos.

Odstartovali tím spory o to, zda se má název města přepisovat s tvrdým „y“ nebo měkkým „i“. Protože může být jméno odvozeno od západního Mont d’Olives (tedy Olivová hora), je možná měkčí přístup k věci správnější než ten tvrdší. Při cestování po ostrově vám to ale může být úplně jedno, na ukazatelích u cesty stejně najdete postupně či na přeskáčku všechny názvy a možná i některé další.

Důležitější je, že se v Molivosu můžete těšit třeba na stylové trhy v uličkách krytých popínavými rostlinami. Nad městem se tyčí byzantský hrad, který později přestavěli janovští páni. Vzhledem k nájezdům Saracénů a vůbec bouřlivé historii ostrova to jistě byl prozíravý nápad. Snad nejkrásnější zážitek nabízí návštěva molivoského přístavu.

Zapadající slunce tu ozařuje město na svahu způsobem, který přímo vybízí k rozložení stativu. Navíc si při čekání na nejlepší světlo můžete dát čerstvou chobotnici, jejíž chapadla se asi budou sušit přímo na rybářských člunech nebo kůlech na břehu. Samotná příprava těchto měkkýšů je podívanou, na kterou se jen tak nezapomíná. Zažili jsme ji v nedaleké rybářské vesničce Skála Sykamniá. Zatímco si dva rybáři opravovali sítě natažené mezi palcem u nohy a rukama, třetí vytrvale mlátil mrtvým hlavonožcem o nedaleký balvan. Občas omyl chobotnici v moři a odrhl zbytky slizu o kameny. Teprve po poctivé půlhodině usilovné dřiny uznal, že je gumovité maso řádně naklepané pro další zpracování.

Keramika, komunisté a soud

Když se řekne řecká keramika, vybaví se snad každému typické starověké amfory. Ruční výroba keramických misek, džbánků či hrnků se ale navzdory průmyslovému rozvoji na Lesbu udržela dodnes. Jejím střediskem je vnitrozemská vesnice Mantamádos na severu ostrova. Má asi tisícovku obyvatel, a když vezmeme v úvahu, že tu ještě před druhou světovou válkou fungovalo nejméně dvacet rodinných hrnčířských manufaktur, vyjde nám, že se tu keramikou živil téměř každý druhý.

Dnes má otevřeno jen devět zdejších keramických dílen, pracuje se v nich však podobně jako za starých časů. Když se lidí v Mantamádosu zeptáte, odkdy se tu keramika vyrábí, asi vám odpovědí „odjakživa“ nebo „od nepaměti“. Mají pravdu v tom, že se tu hrnčířské řemeslo dědí z generace na generaci. Nejstarší kamenné vypalovací pece mohou pocházet dokonce až z konce osmnáctého století.

 Úzkými molivoskými uličkami přijdete až do přístavu, kde se na slunci suší čerstvé úlovky.

Místní často svým dílnám říkají „koumaradika“. V tomto typicky řecky krkolomném slově se skrývá pojmenování zdejších džbánků na vodu „koumari“. Hrnčíři neboli „tsoukalades“ je vyrábějí hlavně proto, že v nich i za letních veder vydrží voda na stole osvěživě chladná. Stejně jako v době před zavedením elektřiny je vytáčejí na dřevěných hrnčířských kruzích a turisté se nestačí divit, jak jim hliněná nádoba vyrůstá přímo pod rukama. Vypálenou keramiku pak zdobí tradičními vzory. Mezi ty oblíbené patří i olivové větévky.

Vzhledem k faktu, že na Lesbu roste asi 11 milionů olivovníků, na tom není nic překvapivého. Mantamádos má ještě jednu, o něco modernější, zvláštnost. Ještě na přelomu tisíciletí řídil celou okolní oblast starosta, který byl členem Řecké komunistické strany. Komunisté tu mají mezi lidmi všeobecně silnou podporu, která se po nejnovějších událostech možná ještě zvýší. Ostatně je to vidět na každém kroku. Na sloupech visí komunistické plakáty a všude na zdech jsou sprejem nastříkaná krvavě rudá písmena KKE i s nezbytným srpem a kladivem. Při tom pohledu mi i v řeckém vedru trochu přeběhl mráz po zádech.

Moderní doba se někdy dokáže propojit se starověkým dědictvím skutečně paradoxními způsoby. Lesbos je rodištěm antické básnířky Sapfo, která proslula kromě jiného i svým líčením vztahů k osobám stejného pohlaví. Právě díky ní se Lesbos celosvětově proslavil a jeho jméno se dostalo do sexuologických slovníků. Dnešní ostrované však své slavné rodačce moc vděční nejsou. Právě naopak. V nedávné době dokonce podali žalobu, ve které žádali, aby soud zakázal v této souvislosti používat slovo „lesbický“. Z poměrně pochopitelných důvodů se svým návrhem neuspěli.


Most do nebes

U vedlejší silnice za obcí Ágia Paraskeví se nachází nádherná ukázka středověkého stavitelství. Kamenný most Kremastis tu jediným obloukem přetíná kaňonovité údolí potoka Kakara. Je vysoký osm a půl metru a v minulosti představoval důležité spojení mezi východem a západem ostrova. Podle pověstí pochází ze čtrnáctého století, moderní metody však odhalily, že je asi o dvě stě let mladší.

Na tom, že se dochoval až dodnes, má svůj podíl i použití tradiční malty „kourasani“ z vápna, sopečného materiálu a písku. Podle lidové legendy mistr stavitel do základů mostu zazdil i tělo své ženy. Docela by mě zajímalo, proč to asi udělal… Most je široký sotva jeden metr a navzdory své výšce nemá žádné zábradlí. Přesto po něm místní jezdili na oslech a přeháněli tudy dobytek. Z jedné strany není kvůli klenutí vidět na druhou, takže to vypadá, jako by most končil v polovině cesty. Ti, kteří netrpí závratí, ho mohou zkusit přejít i dnes.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články