Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Slunci vstříc

42-001.jpg
Marián Sucha, Pátek, 29. prosince 2006
Sedmdesát kilometrů dlouhá Alishanská lesní dráha patří mezi „velké světové tratě“. Spolu s indickou Dardžiling vedoucí do Himálaje a transandskou železnicí Huaytiquin, překonávající vysokohorskou poušť mezi Chile a Argentinou, je jednou ze tří nejvýznamnějších vysokohorských úzkokolejek na světě.

Vlak pomalu vyjíždí ze stanice Chiayi na mořském pobřeží, kolébá se a drkotá po stovce mostů, projíždí devětačtyřiceti tunely a vystoupá pomocí smyček vysoko do hor, až do výšky 2200 metrů nad mořem. Během tři a půl hodiny dlouhé cesty projíždí vlak fascinující scenerií: pobřežní roviny s banánovými plantážemi střídají studené vysokohorské lesy, kde i v teplém létě poletují sněhové vločky. Klimatická pásma se doslova mění za okénky vagonů… Abychom se dostali k lesní železnici, bylo zapotřebí podniknout několikahodinovou cestu luxusním tchajwanským „pendolinem“ Tzu-Chiang podél západního pobřeží směrem na jih. Po nekonečných průmyslových předměstích Taipeie se konečně objevila i tchajwanská příroda – zubaté hroty skalních hřebenů, bahnitá ústí řek, jezera a rýžové terasy. Ostrov v Jihočínském moři ve tvaru tabákového listu a velikosti asi půlky Česka se může pochlubit rozmanitými typy krajiny, počínaje nížinami a kotlinami přes kopce a vrchoviny až po vysoké strmé hory, dosahující 4000 m n. m. Dvě stě šedesát vrcholů přesahuje svou výškou hranici tří tisíc metrů a jsou jenom několik desítek kilometrů od pobřeží. Jméno Formosa (portugalsky „překrásný“) nedostal ostrov náhodou. Takový dojem jednou udělal na portugalské mořeplavce, když spatřili zasněžené vrcholy vznášející se nad blankytem sytě modrého Jihočínského moře.

Cesta do hor začíná

Po více než třech hodinách cesty vjíždí náš expres na nádraží v Chiayi. V nádražní hale stojí vysoký fíkus ověšen lístečky jako vánoční stromeček. Z plakátu se na kolemjdoucí směje dítě s velkýma zářícíma očima a ptá se: „Už jste dnes řekl něco hezkého?“ Lidí se to pochopitelně dotkne, a tak napíšou něco hezkého na papírek, který pověsí na stromek.

Nástupiště do Alishanu je plné turistů. Tchajwanci i Číňané ze zámoří čekají u zvláštní koleje, než přistaví soupravu. Deset poměrně malých bílo-oranžových vagonů naší soupravy táhne rudá dieselová lokomotiva DL42 s bílým pruhem. Cesta do hor začíná.

Prvních 14 km vedou koleje alishanské železnice rovinou. Od stanice Jhuci (127 m n. m.) připomínají sady se zrajícími pomeranči, guavou nebo nashi(asijské hrušky), že vjíždíme do horské části tratě. Technicky na tuto změnu upozorňuje tzv. „delta linie“ ve stanici. Sloužila ke změně směru jízdy. Až do 80. let minulého století táhla vlakovou soupravu po rovině osmnáctitunová parní lokomotiva. V Jhuci ji vyměnili za silnější, osmadvacetitunovou, pro horskou část tratě. Ve stanici se doplňovaly i zásoby uhlí a vody.

Hřebeny hor zahalené do modrého oparu se z obzoru přibližují víc a víc k trati. Osamocené skupinky vysokých palem a bambusů jsou stále hustší, až si vlak razí cestu tropickou džunglí. Se stoupáním také mizí ovocné plantáže.

Pohádkové lesy

Stanice Jhangnaoliao na 23. kilometru trati ve výšce 543 m n. m. leží na úpatí hory Duli (Dulishan). Vlak tu projíždí trojnásobnou smyčkou kolem vrchu a doslova se šroubuje vzhůru. Na pěti kilometrech získá přes dvě stě výškových metrů. Lesy kolem tratě jsou teď listnaté. V subtropické části mezi horami Duli a Pingjena je tvoří skořicovníky, morušovníky a cedry. Ve vyšších oblastech je vystřídají cypřiše. Alishan je říší rudých cypřišů, cedrů, borovic a kapradí. Některé kmeny mají v obvodu 8 až 10 metrů. K nejvzácnějším patří tzv. tchajwanské cypřiše, považované za jakési živoucí zkameněliny. Jejich dřevo má nejvyšší kvalitu a právě kvůli těžbě dřeva vznikla za dob japonské okupace alishanská železnice. Dnes jsou původní cypřišové lesy ovšem přísně chráněny a jejich dřevo se nesmí průmyslově využívat. Nejstaršímu živému stromu je přes dva tisíce let. Dřevorubci odedávna věřili, že v posvátném prastarém dřevě přebývají duchové. Porazit tisíc let starého obra by mohlo přinést neštěstí. Proto nechávali nejstarší stromy netknuté. Sukovitá torza dřevěných stařešinů vypadají jako fantastická zvířata nebo obludy z pohádek. Na Taiwanu, kde se mísí čtyři náboženské tradice – konfucianismus, buddhismus, taoismus a primitivní animismus – převládá víra, že všechny předměty a jevy jak přirozené, tak vytvořené člověkem vládnou vnitřní posvátnou sílou. Staré stromy a kameny jsou po staletí uctívány jako božstva místa, kde se nacházejí. Dodnes se k nim lidé obracejí a prosí je o zdraví a úspěch svých potomků.

Jsme už skoro ve výšce tisíc metrů a dostali jsme se do chladnějšího pásma, kde na strmých svazích rostou čajové keříky. Zdá se, že japonské lokomotivě jízda do kopce nedělá žádné potíže. Jede stálým tempem přes stovky malých i větších mostů průměrnou rychlostí ne vyšší než 20 km/h.

Černý drak

Na moderně působící stanici Fengchihu (1403 m n. m.) nás překvapí domek s podivnou dekorací z kmenů stromů a zkroucených suků. Umění? Náboženská symbolika? Nikdo ve vlaku nám neumí dát vysvětlení. Pokud se většina cestujících o něco zajímá, jsou to spíš prodavači s krabicemi jídla a suvenýrů. Pokaždé, když vlak zastaví, vznikne ve stanici nervózní shon. Lidé vybíhají z vlaku a nakupují jídlo; pro tchajwanské spolucestující znamená cesta nekonečnou konzumaci.

Milovníkům železnice nabízí stanice Fengchihu depo se starými parními lokomotivami a výstavu fotografií z dob minulých. Vlaky tehdy měly před lokomotivou plošinový vagon s brzdičem, který měl upozornit na překážky na kolejích.

Ještě pár kilometrů a na trati začíná stoupání. Vlak popojíždí vpřed a vzad, když čeká na každé nové úrovni na výhybku. Se stoupáním se v průsecích podél tratě objevují stále častěji lány čajových plantáží. Roste tu především tchajwanský fermentovaný čaj oolong. Vysokohorské podmínky s nižšími teplotami a mlhami jsou pro něj ideální. Oolong, tedy „černý drak“, je tmavší, silnější čaj, chutná po ovoci a má kořeněný buket.

Při západu slunce přijíždíme do cílové stanice naší 71,4 kilometru dlouhé cesty, do nádraží Alishan ležícího ve výšce 2216 metrů.

Před depem stojí nablýskaná černá krasavice: parní lokomotiva Shay číslo 31. Někdy si tato dáma, která již dávno překročila důchodový věk, dokonce vyjede s turisty ke stanici Jhushan, aby se mohli pokochat vycházejícím sluncem.

Stanice pěti zázraků

Nádražní budova na svahu vypadá se zajímavou střechou a schodišti trochu jako chrám. Postavili ji v polovině 90. let poté, co původní nádraží zničilo zemětřesení. Také těžké deště přerušují pravidelně provoz na trati, vždyť Tchaj-wan je seizmicky jedním z nejneklidnějších míst na světě. V horách ostrova dochází v důsledku zemětřesení k častým sesuvům půdy. I alishanská trať má v historii několik černých dní.

Když Číňané mluví o věcech zvláštních nebo obzvláště hezkých, označují je jako „zázrak“. Alishan se může pochlubit pěti zázraky: východem slunce, mořem mraků, západem slunce, lesy s posvátnými stromy a lesní železnicí. Také ale nesmíme zapomenout na kulturu původních obyvatel Tsou. V jedné horské vesnici žijí potomci devíti původních tchajwanských kmenů a předvádějí turistům tance svých předků, doprovázené tradiční hudbou.

Ráno v pět hodin je ve všech alishanských hotelích budíček. I pro nás to tedy znamená vstávat a dát se na cestu. V tuto hodinu ještě ani nezačíná svítat.

Kromě obrysů hor je vidět jenom světla mikrobusů, naložených turisty – z Taipeie, Hongkongu nebo Singapuru, ale také ze San Franciska nebo New Yorku. Všichni jsme na cestě k Celebration Peak, „Oslavnému vrcholu“, kde nás očekává rituál zvaný „sunrise experience“ neboli zážitek z východu slunce.

Než se tam ale dostaneme, musíme se potýkat s arogancí místních lidí. Například komunikace s průvodcem, kterého nám přidělili, je více než obtížná: „Tady strom… veliký, starýstrom,“ ukazuje slečna Wang do tmy a ve světle její baterky se vynořují obrysy mohutného posvátného cedru, které odpovídají jeho názvu Dvojčata: muž a žena. Cestou objevíme ještě mnohé další tisícileté sukovité stromy fascinujících tva­rů.

Zatímco nebe nad námi pomalu, ale jistě ztrácí tmavou barvu a věkovité stromy lze již vidět i bez baterky, jeden singapurský student vypráví legendu o hoře, kde vůdce kmene Tsou v dávných dobách nalezl bohaté lovecké revíry a jeho kmen dal pohoří jméno Alishan neboli hora Ali.

Asi patnáct kilometrů od hory Ali se vypíná Jushan neboli Nefritová hora. S výškou 3952 metrů je suverénně nejvyšším vrcholem severovýchodní A­sie.

Zázračná mlha

Když jsme po téměř dvouhodinové jízdě konečně na vyhlídce, ocitáme se uprostřed davu Číňanů. S nimi v ranním chladu prožíváme působivý východ slunce. Nebe je již světlé. Pak se ale na impozantní stěně Nefritové hory začnou lámat první paprsky. Modré vrcholky hor vystupují z šedého moře nadýchaných obláčků, kterými postupně pronikají jasné barvy vycházejícího slunce. Krajina vypadá přesně jako na starých čínských malbách: chuchvalce mlhy se válejí kolem vrcholů hor, které vypadají jako ostrovy vyčnívající z moře.

Chuchvalce mlhy mají prý neobyčejnou uzdravující sílu, které se říká chi neboli vitální energie. Je to jeden ze základních pojmů tradiční čínské medicíny. Horská mlha je vitální esencí a lze ji načerpat právě na vysokých vrcholcích hor. Lidé věří, že mlhové chi posílí jejich ctnosti a prodlouží jim život.

Sluneční rituál končí. Vydáváme se pěšky k starému depu stanice Jhaoping, kde stojí několik vysloužilých vagonů. Vlak z Alishanu jsme nestihli, tak okouzlující byla procházka mezi kmeny tisíciletých stromů.


Japonské dědictví

Se stavbou Alishan Forest Railway se začalo na přelomu 19. a 20. století, když se ostrov stal japonskou kolonií. Železniční tratě stavěli Japonci k přepravě surovin do přístavů. Na jihu se přepravovala cukrová třtina a na severu zase drahé kovy. V roce 1896 objevil Japonec dr. He-He bohatství alishanských lesů, především cypřišů a cedrů, mezi nimi také vzácné hinoku. Dřevo těchto stromů Japonci pokládali za posvátné. Vyznačuje se dlouhými rovnými vlákny a má lehce citrusovou vůni. Je vysoce odolné proti trouchnivění, a proto se z něj tradičně stavěly chrámy a císařské paláce, vyráběly se vany, či dokonce pohřební schránky panovníků. Japonští kolonisté je těžili ve velkém. V tchajwanských horách vystavěli několik železničních tratí. Alishanská trať s rozchodem kolejí 762 mm a délkou 66 km byla zprovozněna v roce 1912 a několik let později prodloužena o dalších 5 km do dnešních stanic Alishan a Jhaoping na 71,9 km. Alishanská dráha nebyla určena pro osobní dopravu. Směrem do vrchů zásobovala obyvatele a lesní dělníky. Od roku 1920 začaly jezdit také vagony přepravující dřevorubce a obyvatele žijící v pohoří Ali. Na trati bylo kdysi dvacet pět stanic. Lesní železnice se stala v posledních desetiletích 20. století částí turistické nabídky regionu a v roce 1984 vznikl turistický vlak, tzv. Alishan Express.

Informace: http://railway.forest.gov.tw/index-eng.asp

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články