Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Slavnost pána neštovic

68-69.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Pátek, 7. března 2014
Autor fotografií: Jan Sochor
Sprška bílých kuliček měkce stekla po černé kůži obnažených nohou a neslyšně dopadla na zem. S rozjívenou lehkostí se zrnka rozutekla po kamenné dlažbě. Kolik bosých nohou otroků prošlapalo během staletí tyto ohlazené kameny před kaplí svatého Lazara, napadlo mě při pohledu na zem. Kolik zrníček pražené kukuřice rozfoukal horký vítr z kopce dolů, podél zálivu brazilského Salvadoru? Kolik nemocných úpěnlivě prosilo pána neštovic?

Černé dlaně, ozdobené masivními stříbrnými prsteny, se ponořily do koše plného bílé pražené kukuřice. Pomalu nabraly bělostná zrnka jako vodu ze džberu a zlehka je vysypaly do zacuchaných dredů klečícího muže. Banho de pipoca – koupel z pražené kukuřice, doslova. Očistný rituál stoupenců afrobrazilského náboženského kultu candomblé.

Slavnost pána neštovic

Africké kořeny

Salvadorský přístav, ležící na východním výběžku Brazílie, byl během tří staletí portugalské koloniální nadvlády hlavním cílem karavel přivážejících do Nového světa africké otroky. Není tedy divu, že právě zde, v kopcích kolem zálivu Všech svatých, se zrodil náboženský kult candomblé – unikátní fúze africké a evropské duchovní zkušenosti.

Bohatý spirituální svět zotročeného kmene Jorubů ze západní Afriky (dnešní Nigérie) se stal základním duchovním územím, na němž prolnuly africké animistické rituály spolu s vnuceným křesťanským dogmatem. Protože monoteistická katolická věrouka příliš nekorespondovala s rozsáhlým panteonem jorubských božstev a tím méně s praxí živých obětin či s jinými, pro Portugalce „pohanskými“ zvyky, otroci pod nátlakem svá původní africká božstva „převtělili“ do obrazů křesťanských světců.

V rámci svých komunit však stále provozovali zvyky svých otců, i když nyní pod jinými jmény. Candomblé se tak pro ně stalo jakýmsi nepřetrženým spojením s vlastními africkými kořeny.

Slavnost pána neštovic

Modlitba

Slunce se sklání k západu a zástupy Brazilců, oblečených v tradiční bílé, se tísní na malém náměstíčku na kopci před kaplí svatého Lazara. Až na ně přijde řada, předstoupí před baianu, ženu v cibulovitě navrstvených bílých šatech, a poprosí o rituální očistu před hlavní večerní mší.

Baiana nejdříve jemně okartáčuje celé tělo poutníka svazkem léčivých bylin. Poté za neustálého mumlání několikrát omyje jeho hlavu, ruce i nohy hrstmi pražené kukuřice. Prstem pokrytým bílým práškem nakreslí malý křížek do poutníkovy dlaně. Nakonec každého obejme a silně ho přitiskne na svou hruď. Horkým odpolednem zazní slova v afrobrazilském dialektu – modlitba k Omoluovi, pánu nemoci a uzdravení.

Přívrženci afrobrazilských náboženských kultů sami sebe nazývají povo do santo neboli "svatý lid".

Omolu

Candomblé sice věří v boha stvořitele, ale spolu s ním uctívá orixas, duchovní síly či božstva, které reprezentují živly (moře, vítr…), přírodní entity jako zvířata a rostliny nebo i lidské emoce – lásku, vášeň, zlost…

Jedním z orixů je i Omolu. Někdy také bývá nazýván Obaluaye nebo Babalu Aye. Omolu se narodil bohyni smrti Naně Buruku jako její prvorozený syn. V útlém věku dostal neštovice. Protože ho Naňa nedokázala sama vyléčit, dítě opustila a pohodila ho v proutěném košíku na břehu moře. Omolua zachránila Yemanjá, bohyně moře, která košík pokrytý kraby na břehu moře spatřila. Vychovala Omolua ve svém mořském království, a aby nikdo nikdy nespatřil jeho neštovicemi znetvořenou tvář, nasadila mu iko – roušku ušitou z vláken palmových listů. Říká se, že právě rozpraskaná zrnka kukuřice mají připomenout Omoluovo zjizvené tělo.

Slavnost pána neštovic

Omolu je jedním z nejobávanějších božstev candomblé. Jeho uctívači tvrdí, že jen pouhé vyslovení jeho jména nahlas může zažehnout jeho nekontrolovatelnou zlost. Bývá vždy zobrazován s tváří zakrytou rouškou, často ohnutý, se zkroucenými údy. Omolu je extrémně vážný a nekompromisní orixa. Ti, kteří mu neprojeví dostatečnou úctu, riskují pomstu a nekonečné strádání. Avšak Omolu není jen nositelem nemoci a smrti. Díky své osobní zkušenosti je Omolu jejich pánem – může nemoc stejně tak přivolat, jako jí zabránit, aby vůbec přišla.

V křesťanské věrouce je Omoluovým – synkretickým – protějškem svatý Lazar, patron všech nemocných.

Většina rituálních obřadů candomblé probíhá v soukromí, v tzv. terreiros - soukromých templech. Veřejná mše během slavnosti svatého Lazara je jednou z výjimek.

Síň obětin

Kaple svatého Lazara byla postavena v 18. století na kopci mimo obydlenou zónu Salvadoru. Místo na kopci bylo tehdy tzv. karanténou. Jednoduše: ghetto nemocných. Byli zde nedobrovolně soustřeďováni obyvatelé, u kterých se věřilo, že mohou nakazit ostatní infekční nemocí. Dnes karanténa samozřejmě dávno neexistuje a kopec s kaplí spolklo rostoucí město.

Zasvěcení kaple svatému Lazarovi, který je spojován s nemocí a uzdravením, je nejvíce patrno v tzv. Síni obětin. V temné místnosti stranou chrámové lodi ze stěn visí tisíce voskových napodobenin lidských rukou, nohou, hlav a dalších částí těla. Co končetina, to pohnutý osud. Tisíce neznámých příběhů na jednom místě naplňuje úzkou komnatu až hmatatelnou tíhou.

Omoluovými barvami jsou tmavé odstíny černá, tmavě hnědá, rudá, ale také bílá. Jeho zasvěceným dnem je pondělí.

Formou voskových obětin byla buď žádána pomoc – ať už od svatého Lazara, nebo od Omolua, nebo bylo takto vyjádřeno poděkování za uzdravení. Za milosrdenství. Za to, že měli kliku, řeklo by se dnešním jazykem. Ze zažloutlých fotek na zdech nehybně zírají pohledy těch, kteří prosili. Možná se i dočkali pomoci, napadá mě, nebo prostě zemřeli. Kdo ví.

Brazilské statistiky registrují více než dva miliony lidí praktikujících afrobrazilské náboženské kulty.

Matka Afrika

Rudě zbarvený kotouč slunce se dotkl žlutavého obzoru vnitrozemských pamp. Všechny baiany před kostelem poklekly a naplnily své proutěné koše obětinami. Omolu má rád rýži, fazole, ovoce, ale i květiny.

Z útrob kostela zazněly hlubokou ozvěnou bubny. Naléhavý rytmus rozvibroval do posledního místa naplněnou kapli. Do stísněného prostoru hlavní lodi v divokých kruzích vtančily bílé rozvlněné sukně baian. Rozhazují rýži do rozhoupaných davů v kostelních lavicích. Kněz na kůru se zaklonil a zazpíval údernou, krátkou frázi. Kaple, za nepřestávajícího tance, jedním mohutným hlasem odpověděla.

Matka Afrika přichází.

Síň obětin
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články