Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sladké tajemství

114-000.jpg
David Koubek, Pátek, 1. února 2008
Dopřát si oběd nebo večeři mimo vlastní byt či dům je už i u nás běžné. Troufnu si ale říct, že stavit se ráno při cestě do práce v kavárně, bistru nebo v restauraci stále zvykem není.

V Portugalsku je tomu ovšem jinak. Dát si ranní minikávu a k ní zákusek v některé z kaváren, cukráren, pekárniček, bister nebo restaurací je tady poměrně běžný ranní rituál.

Jedním z nejoblíbenějších zákusků k ranní kávě v zemi mořeplavců je „pastel de nata“. Možná si kousek pečiva lépe představíte, když ho popíšu jako košíček z listového těsta, který se peče společně se sladkou pudinkovo-žloutkovou náplní.

Ta po upečení vytvoří navrchu zlatohnědou krustičku. Tahle dobrota vznikla údajně z košíčků, které jsou na první pohled stejné. Jsou to „pasteis de Belém“ a prodávají se a vyrábějí v jedné velice slavné cukrárně v Lisabonu. Majitelé se ale receptem nechlubí, naopak, pečlivě jej střeží jako to největší tajemství.

V lisabonské čtvrti Belém, vedle slavného kláštera jeronymitů, stojí nenápadný dvoupatrový dům s modrými markýzami. „Pasteis de Belém“ se tu vyrábějí od roku 1837. „Po liberální revoluci v roce 1822 se zavřely všechny kláštery. Lidé, kteří v klášteře Mosteiro dos Jerónimos pekli sladkosti, byli náhle bez práce. A tak se pokusili uchytit nedaleko. Dřív tady byl krám se vším možným, a oni tady začali péct a prodávat sladké pečivo,“ vysvětluje Penélope Clarinha z rodinné firmy, která cukrárnu dnes vlastní.

Dodnes se pečou ony dobroty na stejném místě, kde je dříve vyráběli vypuzení mniši-cukráři. Dnes je sice všechno nerezové, ale stále se tady pracuje hlavně rukama. Z těsta se udělají válečky, nakrájí se, v plechových formičkách vymazaných margarínem se z nich vytvarují košíčky, a ty se pak plní krémem. Po upečení se nechají vychladnout, a odnášejí se do obchodu neboli „na bar“. Pro ty, kdo si košíčky kupují s sebou, se takzvaně párují – přiklopí se jednoduše jeden na druhý – dají se tak lépe zabalit do krabiček.

Pokoušel jsem se zjistit recept (těsto je listové, a v krému tuším smetanu, žloutky a cukr, možná vanilku), jenže receptura je tajná. Zná ji jen majitel firmy a tři „mistři tajemství“. Podle mistra Ramira se nemůže stát, že by někdo z nich recepturu vyzradil: „Podepsal jsem s firmou smlouvu, že to nikde neřeknu. Kdybych to udělal, musel bych platit velkou pokutu. Vím kolik, takže opravdu nic neřeknu.“ Pan Ramiro tvrdí, že výrobu surovin pro všech těch sedm milionů košíčků ročně ve třech osobách zvládají.

Těžko říct, čím se vlastně belémské košíčky od těch běžných liší – je v nich nějaký záhadný elixír nebo čarodějnická přísada? Nevím, jestli „pasteis de Belém“ jsou opravdu tak výjimečné díky své receptuře, tak spolehlivé chuťové buňky nemám. Ale jedinečné rozhodně jsou. Přinejmenším svou 170letou tradicí a tím, že je nikde jinde neseženete.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články