Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Skryté bolesti Keni

042-001.jpg
Michal Smetánka, Pátek, 1. června 2007
Když někoho zaskočíte otázkou, co ví o Keni, většinou se odpovědi budou točit kolem posledního velkého ráje zvířat, safari, vysokých hor, křišťálově modrého oceánu i červeně oděných Masajů.

To je ale jen lákavé pozlátko pro turisty. Dnešní Keňa má obrovské problémy, které se jen obtížně dostávají na povrch.

Nairobi, staré jen sto let, má za sebou velmi bouřlivý vývoj. Vzniklo v roce 1899 jako umělé osídlení na východoafrické železnici, která byla Brity budována z pobřežní Mombasy do Kampaly, hlavního města Ugandy. Jméno vzniklo v masajském jazyce jako Ewaso Nyirobi, což se dá volně přeložit jako „chladné vody“. Od roku 1905 se země začala překotně rozvíjet. Nairobi nahradilo Mombasu jako centrum britského východoafrického protektorátu. Železnice postupně přinesla do města bohatství. Dodnes je mezi Nairobi a Mombasou cítit vzájemná rivalita. Turismus a věci s ním spojené jsou hnacím motorem keňské ekonomiky. Díky turismu se z Nairobi během krátké doby stalo jedno z nejvyspělejších afrických velkoměst. Dnes se mu neřekne jinak než město safari a horských treků.

Největší slum světa

Kdybyste se podívali na Nairobi z letadla, bude vám připomínat spíše střelecký terč. Střed – centrum plné vysokých budov – tvoří hlavní třídy Moi Avenue a Kenyatta Avenue. Když kráčíte po třídě Moi Avenue, jako byste ani nebyli v Africe, ale v nějakém evropském velkoměstě. Ulice jsou uklizené, parky úhledně posekané, na každém kroku stojí bílý odpadkový koš, na němž je nakreslená červená stužka s anglickým nápisem vyzývající Nairobany, aby si ještě dnes nechali udělat test na HIV/AIDS. Na třídě Kenyatta Avenue stojí vysoké budovy evropských a amerických bank, mezinárodních sítí hotelů, leteckých společností, ale také různých obchůdků s tradičními masajskými maskami a vyřezávanými zvířátky. Na pořádek dohlíží po zuby ozbrojená policie. Díky tomu je tu bezpečno i v noci.

Na centrum navazují luxusní čtvrti pro nairobskou smetánku. Jsou to adresy většinou vysokých státních úředníků, náčelníků policie a armády, bankéřů a úspěšných podnikatelů. Mezi takové čtvrti patří například Westland. Je tu nespočet luxusních vil s bazény a minigolfem, obehnaných dvoumetrovou zdí s ostnatým drátem nebo střepy. U vjezdu do objektu hlídá ve dne v noci soukromá ochranka. Přes den se nesmí používat klakson, žebrákům a chudým lidem ze slumů je vstup zakázán úplně. Po desáté večer je sem vstup povolen jen rezidentům.

Směrem k okraji města navazují čtvrti, kde už ochranka není, ale vysoké zdi ano. Jsou to adresy řadových státních úředníků, vojáků a drobných podnikatelů. Za poslední zdí pak začíná peklo: periferie plná bídy a utrpení. Ze zhruba pěti milionů obyvatel Nairobi žije více než 1,5 milionu z nich ve slumech, které obklopují celé město. Největším slumem Afriky a jedním z největších slumů na světě je právě nairobská Kibera. Tento gigantický slum je vzdálen jen několik zastávek městským autobusem od luxusního centra keňského velkoměsta a ze všeho nejvíc připomíná obří smetiště. Pitnou vodu, elektřinu nebo jen záchod byste tam hledali marně. Místo toho je to ráj pro moskyty a jiný obtížný hmyz. Studně jsou plné jejich larev. Není tu ani kam šlápnout, aby se člověk nazabořil do odpadků nebo výkalů. Pohled na příbytky místních obyvatel není nikterak veselý. Ti bohatší mají boudu z plechu nebo hlíny, zbytek bydlí přímo na ulici pod igelitovým pytlem.

Bůh má děti rád

Když se procházíte po Kibeře, po nějakém čase vám začne vrtat hlavou myšlenka, že vlastně nikde nevidíte staré lidi nebo aspoň někoho s prošedivělými vlasy. Průměrný věk v Kibeře je něco málo přes pětatřicet let. HIV, malárie, žloutenky a tyfus dělají své. Dalším paradoxem je fakt, že ve třiceti stupních nad nulou tady děti chodí v péřových bundách a čepicích. Proč mají nouzi jen o jídlo, a ne o oblečení? Odpověď nabízí statistika, podle níž každé třetí dítě umírá do pěti let po narození. A ani potom nejsou čísla o moc lepší. Věci tam prostě vydrží déle než lidé. Největším problémem slumů jsou sirotci. Sociální systém v Keni neexistuje, proto nezbývá dětem po smrti rodičů nic jiného než žebrat nebo se přehrabovat v odpadcích navezených ze čtvrtí, jako je Westland. Sirotci postávají bosí a špinaví kolem cest, natahují ruce ke kolemjdoucím a žebrají třeba jen o hrst hrášku, aby zahnali bolest z hladu. Většina z nich překrývá hlad vdechováním lepidlových výparů. Před třemi roky při mé první návštěvě Kibery jsem se ptal místních lidí:,,Proč máte tolik dětí, když se o ně v budoucnu nebudete schopni postarat? U nás v České republice mají lidé v průměru jen dvě děti.“ Vždy jsem se dočkal odpovědi:,,Bůh má rád děti.“ Snažil jsem se oponovat:,,Ale když se vám z dvanácti dětí dožije dospělosti polovina?“ Dostal jsem lakonickou odpověď:,,No tak si uděláme nové!“ V Keni neexistuje důchodový systém. Na každého z rodičů připadají zhruba dvě až tři děti, které jsou schopny je ve stáří uživit. Před čtyřmi lety vznikl za přispění nairobských dobrovolníků Jamese a Ronalda projekt HICAP (Highland Community Assistance Programme). Tento projekt měl před čtyřmi lety na starost pětasedmdesát sirotků a dvacet adoptivních maminek. Dnes čítá osazenstvo projektu HICAP sto padesát dětí, které jsou doslova posbírány z ulic slumů. Většinu osazenstva tvoří sirotci, jejichž rodiče zemřeli hlavně na AIDS. Nebýt projektu HICAP, děti by skončily jako bezdomovci nebo čichači lepidla. Všichni bydlí v jedné ulici ve slumu Mukuru, nejmenšího nairobského slumu. Organizace HICAP zajišťuje školní výuku, jídlo a lékařskou pomoc. Bohužel peníze vystačí na tyto nezbytnosti, ale na ostatní důležité věci, jako například moskytiéry, nejsou. Peníze HICAP získává ze sponzorských darů, grantů a z malého státního příspěvku. Peníze určené na pomoc v tomto případě opravdu dojdou tam, kam mají.

Před třemi lety jsem se poprvé seznámil s tímto charitativním projektem. Začal jsem navštěvovat Jamesovy svěřence ve škole, kde jsem jim povídal o sobě i o České republice. Mé pravidelné návštěvy byly pro děti motivující. Ne proto, že bych je naučil něco nového. Věděly, že jsem Evropan, a tudíž v jejich očích bohatý. Pobytem s nimi se jakoby vzdávám svého evropského života, a to bylo pro děti velmi povzbuzující. Důležité je, aby na svůj život nerezignovaly a neříkaly si:,,Teď ten život nějak doklepu a potom půjdu do nebe,“ ale aby se sebou a svým okolím začaly něco dělat. Do Keni se vracím dvakrát do roka, vždy když vedu nějakou turistickou skupinku na Kilimandžáro nebo na Mt. Keňu. Vždy si najdu čas, abych se podíval na projekt HICAP. Má návštěva pokaždé vzbudí veliký rozruch. Vždy s sebou vezu tašky pastelek, omalovánek a ostatních školních potřeb. Peníze získávám z přednášek i darů a od lidí z celé ČR.

Drahé uniformy

Vzdělávání je další velký problém. Střední škola stojí v přepočtu kolem 350 dolarů na rok, částka za semestr na vysoké škole šplhá do nedostupné výše dvou tisíc dolarů. Při průměrném výdělku dolar denně jsou to pro většinu obyvatel nedosažitelné podmínky. Po mezinárodním tlaku Keňa nakonec zavedla základní školní docházku zdarma, ale jako v bývalé britské kolonii je tu povinností každého malého studenta nosit školní uniformu.

Také pastelky a ostatní školní pomůcky musí mít školák vlastní. Uniforma stojí okolo dvaceti dolarů. To je pro většinu lidí další nepřekonatelná překážka na cestě ke vzdělání. Proto vzniklo v Kibeře několik soukromých škol. Sedí se v nich na hliněné podlaze nebo na kusech prken, katedru tvoří vyviklaný stůl s židlí bez opěradla, tabule je sbitá z několika prken, která se po počmárání hned vyměňují, popisy zvířat visí na jutových pytlích. Učitelem je většinou rodič některého ze školáků nebo dobrovolník. S naší představou jejich výuka nemá mnoho společného, ale děti hltají každé učitelovo slovo, jako by věděly, že vzdělání je jediná cesta ze světa, kde nejsou peníze na jídlo, natož ještě na školní uniformu.

Město plné rozporů

Ale nejen slumy jsou bolestí dnešní Keni. Kosmopolitní Nairobi se stalo bránou safari, která vítá každého dobrodruha, filmaře, vědce nebo jen skupinku zvědavých turistů. Bohužel, turismus má i zhoubné následky. Pokud pomineme pomalou devastaci národních parků, hlavně Masai Mara a Mt. Keňa, čím dál více se rozrůstající a ekonomicky sílící Nairobi láká za vidinou zbohatnutí chudé farmáře z celé Keni. Tito lidé prodají veškerý svůj majetek za jízdenku a několikatýdenní pobyt v Nairobi, aby si našli lepší práci než doma v rodné vesnici. Většina jich ale stejně skončí bez práce a bez peněz na ulicích a okrajích města. Stanou se z nich žebráci, přehrabávající se v odpadcích, nebo zločinci. Velká nezaměstnanost a absence sociálního systému daly v minulosti vzniknout malým osadám, které se rozrostly do dnešních gigantických slumů, obklopujících celé Nairobi.

Když jsem Nairobi navštívil před třemi lety poprvé, bylo pro mne těžké pochopit toto rozporuplné město. Teď se sem vracím dvakrát do roka a pokaždé, když znovu vstoupím na vyprahlou prašnou zemi, připadám si skoro jako doma. Už mě nepřekvapí věčně ucpané rozbité silnice, policejní kontroly, naháněči různých turistických kanceláří, pouliční prodavači, kteří jsou vám schopni prodat i zrezivělý řetěz, ani stále častější žebrající sirotci, kteří pobíhají po Nairobi s lepidlem přilepeným pod nosem. Toto velkoměsto mnoha tváří si vás po nějakém čase přivlastní a vy mu chtě nechtě podlehnete.


Uprostřed bídy stojí luxusní čtvrti chráněné před nevítanými návštěvníky ostnatými dráty.

Bezpečná země Afriky

Rozlohou 582 000 km2 je Keňa 7,5krát větší než Česká republika, počet obyvatel přesahuje pětatřicet milionů a stále se zvyšuje. Keňa získala nezávislost v roce 1963 po téměř osmdesáti letech britské koloniální nadvlády. Země je velmi zadlužená, její dluh v roce 2002 dosáhl sedmi miliard USD. Každý měsíc platí úroky tohoto dluhu ve stejné výši, jako vydá na zdravotní péči za celý rok. V Keni žije několik etnických skupin a mluví se zde několika jazyky, ale mezi ty úřední patří angličtina a svahilština. Mezi nejpočetnější etnické skupiny patří Kikujové, Akambové a Luové. Méně početné skupiny tvoří Masajové a Samburové. K hlavním příjmům Keni náleží cestovní ruch, vývoz čaje a kávy. Bohužel korupce je zde velmi běžná a prosakuje do všech koutů země. Přes to všechno patří Keňa mezi bezpečnější země Afriky a nemít ji na svém cestovatelském seznamu je rozhodně veliká škoda.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články