Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Skřítci z čokoládových kopců

48-1.jpg
Autor článku: Tomáš Jůnek, Pátek, 17. prosince 2010
Autor fotografií: Tomáš Jůnek
Hledat pomyslný střed Filipín je pěkná pošetilost. Z hlediska cestovatelského by se za něj dalo považovat Cebu, moderní město na stejnojmenném ostrově. Jeho letiště či přístav je totiž tou nejdůležitější křižovatkou, z níž se dostanete do prakticky všech koutů souostroví. Pokud ale budete hledat střed jen tak, dost možná vám zrak spočine na nezvykle kulatém ostrově hned vedle Cebu. Jeho jméno je Bohol.

Přeplněný autobus konečně s pískáním brzd zastavil. Řidičovi pomocníci, kteří za jízdy vlají z otevřených dveří jednoruč (v druhé mají vějíř bankovek), nám podali batohy, zamávali penězi a stroj zmizel v dýmu. Přesně v tu chvíli tržnice vesnice Bilar upřela své desítky párů očí na dva bělochy. Naše prázdné žaludky po celodenním trmácení úpěly jako prázdné skříně. Prošli jsme do dvorany tržnice. Soumrak přicházel rychle a spoře osvětlené eatery, lidové jídelny, byly přesně to, co jsme hledali. Bohužel jsme se opět na vlastní riziko přesvědčili, že Filipínci vařit neumějí. Celé to kulinářské neštěstí pak už jen završil fatální nápad zapít vše palmovým vínem tubou.

Nártoun filipínský dostal jméno podle prodloužených kostí v nártech.

Nedá se vlastně ani moc divit obyvatelům Bilaru, že jsou z návštěvy cizinců trochu vyvedeni z míry. Kano, jak bělochům (amerikano) říkají, po jejich dobré asfaltce většinou jen rychle profrčí. Ti pozornější si občas všimnou barevných praporů v aleji eukalyptů zvoucích k návštěvě zahrady plné motýlů. Simply Butterflies Conservation Center překvapí příjemnou atmosférou pečlivě udržované kvetoucí zahrady, kterou vás provedou průvodci vybraní a vyškolení milou majitelkou Cristy. Původem Novozélanďanka od roku 2002 v Bilaru buduje zařízení daleko přesahující běžnou turistickou atrakci, přinášející místní komunitě finance a pracovní příležitosti. Centrum chová i rozmnožuje na 115 druhů filipínských motýlů, z nichž většina žije v zahradě zcela volně.

Máte-li štěstí, uvidíte zde téměř polovinu ze 300 druhů motýlů popsaných na Boholu. S vývojem až pětadvaceti druhů od vajíčka přes housenku a kuklu po dospělce se pak mohou návštěvníci seznámit i ve veliké průchozí voliéře, kde si na křehké krasavce lze dokonce sáhnout. Zvlášť žlutobíle zbarvení jedinci druhu Idea leuconoe s černým rámováním křídelní žilnatiny, jejichž rozpětí nemá daleko k dvaceti centimetrům, patří k nejvděčnějším objektům zájmu turistů. Posedávají jim na oblečení, hlavách a vzorně pózují na kolem rozvěšených houbách, kde sají svými předlouhými sosáky sladkou šťávu. „Samosebou že chované motýly rádi lidem ukážeme, snažíme se ale udělat i něco pro jejich populaci v přírodě kolem. Vlastně všechny druhy, které tu vidíš, žijí tady v okolí Bilaru. Proto deset procent všech motýlů, které zde odchováme, vypouštíme zase zpátky ven. A pro ty volně žijící je zase zahrada oázou, kde najdou klid,“ upřesnila mi Cristy poslání stanice.

Kopce bez čokolády

Asi půl hodiny jízdy autobusem od Bilaru směrem do vnitrozemí se nachází hlavní lákadlo ostrova Bohol. Neexistuje snad jediná reklamní fotografie ostrova bez této scenerie. Čokoládové kopce na letišti, Čokoládové kopce v přístavu, Čokoládové kopce na pohlednicích – zkrátka všude. Odmyslíte-li si tu protivnou marketingovou masáž, je nakonec nutné uznat, že návštěva této geologické atrakce stojí za to. V Chocolate Hills Center zaplatíte něco jako vstupné a už vás silnice vyšroubuje vzhůru na jeden z vrcholů, kde kromě hotelu, parkoviště, stánků a davu turistů je i rozhledna po úchvatném panoramatu. Kam jen dohlédnete, až po horizont jsou jen krtincům podobné homole, lišící se v jemné, ladné rozmanitosti, jaká by se dala najít u ženských prsů.

Zelené kopečky vystupují z krajiny plné rýžových teras do výšky asi padesáti metrů v takřka pravidelných rozestupech. Jsou porostlé převážně jen travou, česanou neviditelným hřebenem větru, najdete však i ty, na nichž se uchytily dřeviny. Na ploše kolem padesáti kilometrů čtverečních se prý nachází přesně 1776 kopců, čokoládou však vyplněné nejsou. V jejich útrobách se skrývá různě nadrcený vápenec a jejich rodokmen sahá až do třetihorního pliocénu. Neúnavnou erozní činností se postupem věků vynořily ze země jako pomalu rostoucí žampiony. Věda pojmenovala tyto útvary, charakteristické pro krasové oblasti tropů, slovem mogoty a uvidíte je i na Palawanu nebo třeba v Karibiku. Co do počtu i okázalosti ale boholské Čokoládové kopce konkurenci nemají.

Ohrožený skřítek

Pokud tušíte, že tak zvláštní krajinu budou obývat zvláštní tvorové, rozhodně vás intuice nezklamala. Ve zbytcích boholských pralesů, které jako notně děravý zelený koberec pokrývají i pár Čokoládových kopců, žije skrytě jeden z nejzajímavějších savců vůbec. Nenápadně šmejdí v hustém podrostu, přeskakuje z větve na větev a pátrá po potravě. Najít ho v přírodě je skutečný oříšek. Tohle vzácné zvíře na své toulky lesem vyráží až po setmění, a navíc je to jeden z nejmenších členů rodiny primátů. Oním přízrakem je nártoun filipínský (Tarsius syrichta), skutečný pohádkový skřítek a další z filipínských endemitů.

Mnohonožka plazící se podrostem.

Říct, že nártoun je nejmenší opice na světě, ale není zcela správné. Madagaskarští makiové jsou ještě o něco menší a slovo opice jej také úplně nevystihuje. V rámci systému řádu Primates, kam patří vše od makiho nejmenšího po gorilu horskou, jsou nártouni řazeni do samostatné větve, infrařádu Tarsiiformes. Zkrátka a jednoduše, podobně jako lemury nártouny nepovažujeme za takové opice, jakými jsou třeba chápani, vřešťani, hulmani, giboni nebo kočkodani. To vůbec neznamená, že by se museli stydět, právě naopak. Kdo jednou tohle zvířátko uviděl, nikdy na něj nezapomene. Z opravdu veliké, ušaté hlavy si vás prohlížejí ty největší oči na světě. V poměru k tělu, pochopitelně. Sotvaže je víčka zakryjí. Jsou tak gigantické, že jedna oční bulva je dokonce větší než celý nártounův mozek.

Tahle hypertrofie musela mít další anatomické důsledky – oči se do lebky nevejdou, sedí tedy v očnici jako v mělké misce a na okohybné svaly už moc místa nezbylo. Aby tedy nártoun mohl koukat i jinam než jen dopředu, došlo k přestavbě krční páteře, díky které může otočit hlavu úplně nazad jako sova. Člověk má při pohledu do jeho tvářičky neodbytný pocit, že kdyby nártoun dostal pohlavek, obě oči mu musí z hlavy vypadnout. Zajímavé jsou i jeho končetiny.

Polštářky dlouhých prstů má rozšířené jako rosnička a slouží mu k dokonalejšímu přichycení k podkladu. Navíc jsou převážně opatřeny drápy. A podle dlouhých kostí nártů dostali nártouni své jméno. Zadní nohy jsou silné, uzpůsobené ke skákání, a dlouhý tenký ocásek je ideálním kormidlem. Čím se nártouni živí? Při pohledu na zuby vám musí být jasné, že to není žádný ťuňťa, ale pořádný dravec. Kromě hmyzu a dalších bezobratlých si troufne třeba i na malé gekony. Taková potravní specializace je mezi primáty naprosto jedinečná, žádná opice se výhradně hmyzí dietě nevěnuje. Při lovu se řídí sluchem i čichem, ty pak hrají hlavní roli i v komunikaci mezi jednotlivci.

Výzkum chování a biologie nártounů je z pochopitelných důvodů pro zoology velmi atraktivní, proto nepřekvapí, že i na tomto poli najdete výrazné stopy českých bot. Doktorka Milada Petrů ze Zoo Děčín a její tým v rámci projektu Tarsius již dva roky studují nártouny v boholských lesích. Sbírají informace o neznámých aspektech nártouní biologie a snaží se zasadit o jejich ochranu tam, kde ještě přežívají.

Nebezpečný odchyt

Nártouny najdete i na jiných ostrovech Filipín – Mindanau, Samaru, Leyte – a menších ostrůvcích kolem. V Indonésii pak žije dalších osm zatím popsaných druhů. Jsou to bezpochyby roztomilí tvorové, a tak je lidé v této části světa poměrně běžně chovají. Bohužel ale příliš nedbají na to, co vlastně nártouni potřebují: místo hmyzu je krmí banány, místo klidného spánku je ve dne budí. Není divu, že se z krásných zvířat brzy stanou roztřesené chuděry s průjmem, který záhy končí smrtí.

Lidé si pak pořizují další nártouny – odkud odjinud než z přírody. Vedle ubývání přirozeného prostředí je tak nejvíce ohrožuje právě odchyt k chovu v zajetí. Vedle Čokoládových kopců jsou nártouni druhým největším magnetem Boholu. Do Lobocu na nártouny vás doveze každý taxikář. Smutnou ironií je však to, že právě zde se nártouni do klecí samozvaných chovatelů dostali ilegálním odchytem v přírodě. Nikomu to nevadí, chcete-li ale jako vědec nártouny zkoumat, div se v legislativě neutopíte. Ochrana „chráněných“ zvířat má tak na Filipínách, ostatně jako i jinde na světě, dvě zcela odlišné tváře.


Projekt Tarsius

Projekt si klade za cíl propojit odborný terénní výzkum nártounů, který probíhá na Filipínách na ostrově Bohol od roku 2009, s osvětovou a vzdělávací činností důležitou pro budoucí přežití druhu. Jádrem projektu je radiotelemetrické sledování nártounů. Pomocí vysílaček je udržován každodenní kontakt s označenými zvířaty. Monitoruje se velikost území, které obývají, sociální chování, komunikaci a také vývoj mláďat. Nezbytnou součástí projektu je osvěta široké veřejnosti, která je zaměřena především na studenty, proto probíhá spolupráce s filipínskými středními a vysokými školami. Aktivity spojené s projektem, stejně jako další informace o něm či novinky z terénu, najdete na http://www.tarsiusproject. org. Je možné i finančně přispět, např. adopcí nártouna filipínského na dálku na číslo účtu: 670100–2207125950/6210.
Text: Milada Petrů

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články