Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Skotské imprese

084-001.jpg
Zdeněk Bakštein, Pátek, 27. února 2009
Z temnoty soumraku jako ponurá kulisa vystupuje zřícenina opatství Jedburgh. Je to už několik staletí, co zde utichly modlitby mnichů a nahradil je vítr, fičící prázdnými oblouky gotických oken...

Opatství Jedburgh dal vystavět král David I. ve 12. století. Od té doby bylo osmkrát zničeno a znovu opraveno, v 16. století za vlády Jindřicha VIII. však již bylo ponecháno svému osudu. Jedburgh nebyl ve svém neštěstí sám, stejný osud sdílela i další opatství krále Davida: Melrose, Dryburgh a Kelso. Melrose je díky zachovalosti pro turisty nejpřitažlivější. Zbytky chrámu z růžového kamene, subtilní kamenné pruty uvnitř oken a na ně navazující kružby, rozeta, reliéfy, vedle chrámu hřbitov s náhrobky ve tvaru stolů, opodál zbytky hospodářských budov. Pro Skoty je přitažlivé ještě z jednoho důvodu: je tu pohřbeno srdce Roberta Bruce, krále, národního hrdiny, který na počátku 14. století stál v čele bojů za samostatnost Skotska.

Pokud ale hledáte romantickou atmosféru a důstojný klid, navštivte raději nedaleký Dryburgh. Po úzkých točitých schodech vystupte na malou věžičku, ze které je rozhled na celé opatství. Růžové zdi a stromy arboreta vytvářejí malebná zákoutí jakoby z obrazů romantického malíře.

Písková cesta nás vede dál do mlhy. Kolem je jen pokosený trávník a kdesi před námi tlumeně duní mořský příboj. Dunění sílí a v mlze před námi lze tušit tmavý stín, který nabývá tvaru vysoké souvislé zdi. A ještě o chvíli později vystoupí rozeklané tvary pobořených věží a celek nabývá barvy červeného pískovce. A to už procházíme masivní branou hradu Williama, prvního hraběte Douglase, na nádvoří obklopené ze tří stran Severním mořem, do kterého prudce spadají padesátimetrové útesy. Využijeme možnosti vystoupit po točitém schodišti uvnitř zdi na vrchol hradby, cestou nahlížíme do různých komnat, věží a chodeb a jsme překvapeni nečekanou rozsáhlostí stavby. Silný severovýchodní vítr žene mokré mraky po hladině moře a pak dál proti omšelým zdem hradu, otvorům oken a dveří, až dovnitř. Mokrá mlha se točí ve věžích se zříceným schodištěm a vyvolává pocity opuštěnosti a beznaděje. Co to bylo za lidi, kteří zde dokázali stále žít a vzdorovat drsnému podnebí, vyrývajícímu hluboké záhyby do kamene stavby, kteří se dokázali ubránit i královskému vojsku?

Mlha pomalu řídne a v moři se objevuje ostrov Bass Rock, na kterém je kromě majáku i ptačí rezervace terejů. Milovníci ptactva najdou další rezervaci několik kilometrů dál na východ. Zvlněné pobřežní pastviny tu končí a když vystoupáme po vřesem porostlém svahu, ocitneme se na hraně útesu strmě spadajícího do moře, jehož hladina se vlní o sto metrů níže. A mezi námi a hladinou krouží tisíce mořských ptáků, další posedávají na skalách potřísněných ptačím trusem, jehož pach se mísí se slanou vůní moře stejně jako ostrý ptačí křik soutěží s hukotem vln tříštících se o skály. A když zvedneme hlavu a pohled sklouzne dál po pobřeží, spatříme bílé domky rybářské vesničky St Abbs, přikrčené na kousku plochého břehu.

Královská města

Mrholí a mraky leží až na zemi, prakticky nic není vidět. Doléhají k nám zvuky dud, na které hrají dudáci v kiltech tam, kde chodí nejvíce turistů. Přecházíme přes most, pod kterým v Edinburghu překvapivě není řeka, ale nádraží, a noříme se mezi domy. Rázem se ocitáme v jiném čase a okolí se mění ve scénu, na které se každou chvíli jistě odehraje hrůzostrašný příběh. Však také jeden ze zdejších obyvatel, Deacon Brodie, posloužil panu R. L. Stevensonovi jako vzor k postavě dr. Jekylla a pana Hyda. Střechy vysokých kamenných domů, které mají díky svahu na jedné straně o dvě tři patra více než na druhé mizí v mracích, mokrá dlažba se leskne a vlhko proniká až na kůži. Domy ustupují, dlažbu střídá krátce střižený trávník – a na něm šedé kamenné náhrobky, z nichž některé jsou vestavěné do zdí přilehlých domů. Couváme kvapně ze hřbitova Greyfriars a hledáme cestu na hrad, kde snad budou nějací živí lidé. Nacházíme děla připravená ke střelbě. Vedle nich bedničky nábojů a zkamenělé posádky. Vtom se velitel pohne, vojáci přesnými strojovými pohyby nabijí děla a zatáhnou za spoušť. Ozve se ohlušující rána a kouř ze střelného prachu se mísí s mlhou a vytváří mysteriózní atmosféru. Scéna opět zkamení a vojáci čekají na pokyn k dalšímu výstřelu. Pak je po všem, vojáci odpochodují a my jsme náhle na hradě plném turistů, počasí je nevalné a my se šouráme od korunovačních klenotů ke kameni Stone of Destiny, na kterém bývali korunováni skotští králové a který pamatuje pohanské časy… Malé město Stirling hraje ve skotské historii jednu z hlavních rolí. Na tamním královském hradě se rodili a umírali skotští panovníci a Marie Stuartovna, jedna z rozporuplných postav skotské historie, zde byla ve věku devíti měsíců korunována skotskou královnou. Hrad stojí na sopečném pahorku a kromě nedávno opravovaného královského sálu zde najdeme muzeum vojenské historie Skotska s řadou předmětů, obrazů a fotografií vážících se k slavným i neslavným bitvám. Ale vstoupíte-li do hradní kuchyně, ocitnete se uprostřed horečných příprav na královskou hostinu. Kuchařky škubou bažanty, kuchaři zpracovávají hromady potravin, tamten nešika právě rozbil džbán s mlékem a sluha nakopává psisko, jež se pro sebe snaží urvat kus masa z půlky telete, kterou právě přináší řezník. Ale vše je tu zmraženo právě v tom jednom okamžiku, jako by se scény dotkl kouzelný proutek.

V Inverness začíná Kaledonský kanál vybudovaný na počátku 19. století, který zkracuje lodím cestu okolo Skotska. Prochází několika jezery, mimo jiné i slavným Loch Ness, a ústí do Atlantského oceánu u města Fort William, poblíž kterého zdolává systémem osmi zdymadel, nazvaných Neptunovy schody, výškový rozdíl 28 m. A když kanál překročíme a pokračujeme dál k severozápadu, dostáváme se do smutné a opuštěné oblasti severozápadních Highlands. Zvlněné kopce, podmáčená vřesoviště. A jen kamenné základy domů dávají tušit, že i zde kdysi hospodařili lidé. Opuštěnými vřesovišti hvízdá vítr a za celý den chůze nepotkáte člověka. Stejnou samotu najdete i na písčitých březích Loch Choire na úpatí hory Ben Klibreck.

Highland Clearances

V ostrém kontrastu k osamělosti Highlands stojí na pobřeží pohádkový zámek Dunrobin vévody ze Sutherlandu s pečlivě upraveným parkem. A na nedalekém kopci se rýsuje obrovská socha a my se marně dohadujeme, kdo by to mohl být. Padají jména různých skotských hrdinů, ale až místní nám s úšklebkem vysvětlují, že se jedná o prvního vévodu ze Sutherlandu, který proslul svou krutostí při highland clearances. Proč mu tedy postavili sochu, ptáme se. Víte, on se nikoho neptal a postavil si ji sám.

Termín highland clearances jsme zaslechli již dříve a čím více cestujeme Skotskem na sever, tím častěji se setkáváme s jeho praktickými ukázkami. Jednalo se o vysidlování Highlands, které probíhalo ve vlnách od bitvy u Cullodenu v roce 1747, kdy bylo Angličany poraženo vojsko Charlese Edwarda Stuarta, snažícího se získat skotský trůn. Horalům, Stuartovým stoupencům, bylo pak zakázáno nosit kilt a zbraně a při honech na ně pořádaných byli bez milosti vražděni bez ohledu na věk a pohlaví. Majetek zabavený highlandským náčelníkům se jejich dědicům po čase vrátil zpět, v některých případech změnil majitele. Noví majitelé však již necítili žádnou sounáležitost s místními obyvateli a nájemci půdy a snažili se získat z půdy co největší prospěch. Ten v té době tehdy přinášel chov ovcí a těžba mořských rostlin (kelp). Jali se tedy vystěhovávat celé vesnice z hor na pobřeží, v horách založili chov ovcí a vesničany nutili, aby se živili rybolovem a podíleli se na těžbě a zpracování kelpu. Druhou variantou bylo vysidlování do Ameriky, Kanady a Austrálie, kam byli lidé přepravováni v nelidských podmínkách, namačkáni v lodích a sužováni epidemiemi, kterým často až polovina podlehla. Rozsah vystěhovávání byl obrovský, jednalo se o desítky tisíc lidí ročně. K přesvědčovacím metodám k vysídlení patřilo i vraždění a vypalování. V polovině 19. století se k tomu přidala ještě bramborová sněť a hladomor.

Ne všichni páni však ždímali bezohledně své poddané. Vévoda z Argyllu na druhém pobřeží stavěl v polovině 18. století modelové vesnice, aby pomohl rozvoji obyvatelstva. Možná také proto je jeho zámek v Inveraray menší a méně výstavný než Dunrobin.

Na samém severu

Z vysočiny míříme k západnímu pobřeží. Krajina mění tvářnost. Kopce se stávají strmějšími, vrcholky ostřejšími. Protahujeme se pod nimi podél Loch Merkland a Loch More a u Laxford Bridge přijíždíme k Loch Laxford, což už není jezero, ale mořská zátoka. Houstnoucím šerem pokračujeme na sever, usedlostí kolem cesty přibývá a pak jsme najednou ve vesnici Sheigra a není kam dál jet, protože silnice tady končí.

Sheigra ale není konec světa – ten je ještě několik kilometrů severněji, na Cape Wrath. Vydáváme se tím směrem, jdeme asi sedm kilometrů a pak se najednou cesta zlomí a otvírá se nám výhled nejdříve na pobořenou usedlost s pasoucími se kravami a ovcemi, potom na mělké sladkovodní jezero a nakonec na dlouhou písečnou pláž s roztroušenými skalami a na otevřené moře. Sejdeme dolů svahem mezi vysokou travou, přejdeme pole báječných barevných oblázků a jsme na písku. Proč vlastně chodit dál? Touláme se po pláži až tam, kde písek vystřídají obrovské balvany a kde z moře ční kamenná jehla, mácháme si nohy ve studené vodě a pak se vracíme zpět. V dálce na jihu se zvedají krásně nasvícené vrcholky Highlands a slunce zapadá do moře…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články