Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Škola v Barevných horách

044-000.jpg
Jiřina Shrbená, Čtvrtek, 3. září 2009
Když po dvouhodinovém stoupání serpentinami do výšky 4800 metrů začne prašná cesta konečně ztrácet výšku, oddychneme si. Z okna naší rozhrkané dodávky můžeme pozorovat horské hřbety And na vyprahlém chilsko-bolivijském pomezí. Právě tady se krčí vesnička ajmarských indiánů s pidiškoličkou pro pět dětí.

Písečné svahy zdobí jen tu a tam trsy suché trávy, co píchají jako jehly, a sněhobílé valouny různých velikostí. Některé pokryl nádherný mechový koberec. Svou sytě zelenou barvou vypadá v tomto pustém království poněkud cizorodě. I ten však svým vzezřením klame. Je tvrdý jako kámen. Jde o bizarní yaretu. Domorodci tuto mimořádně pomalu rostoucí rostlinu (1 milimetr za rok) používají k léčbě diabetu a jako palivo. Pár jednoduchých přístřešků a ohrad podél cesty nám brzy napovídá, že tento nehostinný kout na nejsevernějším výběžku Chile není docela osiřelý.

Yareta je jediná zeleň, kterou široko daleko vidíme. Místní jí používají hlavně jako palivo.

A opravdu. Zakrátko se před námi otevře písečná náhorní plošina a na ní shluk nízkých kamenných příbytků – indiánská vesnice Colpitas. Asi šedesát kilometrů od nejbližšího chilského městečka Putre tady, vysoko v andském horském masivu zvaném Nevados de Putre, žije odloučeně pět indiánských rodin a dožívá několik osamělých starců. Všichni jsou to Ajmarové. Jejich kmenoví bratři obývají ve velkém počtu hlavně sousední Bolívii (25 % obyvatelstva) a Peru a mají pověst pastevců a horníků schopných čelit nepříznivým klimatickým vlivům. I v této nehostinné andské krajině žijí tradičním způsobem života. Živí se hlavně chovem lam, které se dokážou zázračně nasytit spásáním pichlavé trávy a prospívat bez potíží ve více než čtyřtisícové výšce.

Škola pro pět dětí

Pro Chile má tento odlehlý cíp země na dosah Bolívie a Peru strategický význam. Vláda se proto snaží indiánským horalům život ulehčit, aby zůstali a neutíkali odsud zlákáni vidinou snazší obživy a života vůbec. A tak zatímco dříve vévodila vesnici zvonička kostelíka, nyní se nad ní tyčí obří satelit na příjem televizního signálu. Každý domek má také solární panel sloužící jako zdroj elektřiny. Na střechách ze suché pichlavé trávy se vyjímají zvlášť originálně. K příbytkům je také rozvedena voda.

Je druhá odpoledne. Na dvorku si ve všudypřítomném prachu hraje asi pětiletá holčička. Před sousedním domem dvě stařeny s nezbytnými černými buřinkami na hlavách cosi kuchtí na kamínkách. Na naši čtveřici se zpočátku dívají poněkud nedůvěřivě, tedy než poznají Sebastiana, našeho řidiče, který se v Colpitas narodil. Z jeho rodného domu už ale zbyla jen hromádka kamení, jako z obydlí mnoha dalších, kteří si před léty sbalili svůj skromný majetek a odešli. „Na našich starých domech nic zajímavého není, ale jděte se podívat tamhle do školy,“ praví indiánky a ukazují, kudy máme jít.

Ač to zní neuvěřitelně, v Colpitas mají školu. Pro pět dětí! Jde o jednotřídku pro první až šestý ročník základní školy. Jediné dva omítnuté domy ve vsi nelze přehlédnout. Mají pevnou střechu a velká okna (ajmarské domky bývají často bez oken), navíc natřená výraznou modrou barvou. Máme štěstí. Je první červencový pátek a všichni žáci mají před sebou dva týdny zimních prázdnin. Paní učitelka se dvěma asi desetiletými chlapci ještě uklízí učebnu. Několik lavic vyrovnaných do půlkruhu, u zdi dva počítače, na stěnách písmena, výkresy, obrázky, v rohu malá kamínka. „Promiňte. Je to tu tak chudé,“ omlouvá se sympatická černovláska středního věku.

Ujišťujeme ji, že dva počítače pro pět dětí jen tak v každé škole nemají. Vedlejší místnost slouží jako jídelna. Kuchařka je ze vsi a všichni žáci dostávají obědy zdarma. A což teprve školní sportoviště: rozlehlá vybetonovaná plocha na košíkovou a fotbalové hřiště. Bílá branka v pouštním písku na pozadí žluto-cihlovo-červené siluety vulkanických úbočí Barevných hor (Montanas Coloradas) je jak z palety futuristického malíře. A když se u hřiště objeví početné stádo pštrosů nandu, naskýtá se pohled už docela neskutečný.

Vzbudit úctu

„Profesora“, jak paní učitelce ve vesnici říkají, pochází z Ariky, což je dvousettisícové severochilské město na pobřeží, vzdálené asi pět až šest hodin jízdy autem. Do Colpitas dostala „umístěnku“ na dva roky. Její rodina si ale na vysokou nadmořskou výšku nezvykla, a tak v učitelském domku bydlí sama. Domů jezdí, když to stav krkolomné vysokohorské cesty dovolí. Mezitím je její zánovní mercedes schovaný pod plachtou, aby ho ochránila před úmornými písečnými větry, ostrým sluncem a hustými letními lijáky. Klima se tu s lidmi ani věcmi nemazlí.

Školní kuchařka je ze vsi a všichni žáci dostávají jídlo zdarma.

Učitelka není indiánka a hovoří jen španělsky. Povinnou ajmarštinu tu proto vyučuje s její pomocí jeden vesničan. „Mým posláním je zdejší děti naučit nejen číst a psát, ale vzbudit u nich také úctu k jejich kmenovým tradicím, historii dlouhé tisíce let a k místu, kde se narodily,“ vysvětluje.

Hodně času proto tráví s dětmi v přírodě. Pozorují pasoucí se početná stáda vlnou obtěžkaných vikuní, hrají na schovávanou v kamenných ohradách, jež lamy chrání před obávanými šakaly, vyprávějí si, proč je pštros nandu tak vzácný a je ho třeba chránit, stejně jako keře a kleč, které ještě v těchto končinách zbyly…

Slunce se kloní k západu a na světlý písek vrhá dlouhé stíny. Víme, že nás čeká ještě dlouhá cesta do údolí. Je čas se s profesorkou i jejími žáky rozloučit. Jen co si naposledy zamáváme, berou tenisové míčky, které právě dostali, a jdou si zahrát. Co je na tom, že s pálkou na stolní tenis, která je právě po ruce.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články