Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Skoky z útesu

76-2.jpg
Autor článku: Marek Kožušník, Středa, 20. října 2010
Autor fotografií: Jiří Káš
Šestnáct metrů. Zespoda to tak hrozně nevypadá, ale když se postavíte nahoru na útes, roztřesou se vám kolena. Alespoň pokud skáčete poprvé. Pro určitou, poněkud úchylnou skupinu bláznů bez pudu sebezáchovy je to ovšem denní chleba. A to ještě nic není – prestižní série Red Bull Cliff Diving se skáče z výšky 26 metrů a rekordmani už pokořili i padesátimetrovou hranici.

V prvních skocích z útesů do vody měly prsty domorodé zasvěcovací rituály. Už od roku 1770 se havajští bojovníci vrhali ze skal do rozbouřeného moře, aby tak dokázali svou odvahu a získali si obdiv místních žen. Pro znalce psychologie: z toho je zřejmé, že havajské ženy upřednostňovaly spíše muže sebevražedného ražení než rozvážné a moudré táty od rodin. Pro znalce zeměpisu: dělo se tak na ostrově Lanai, který leží mezi ostrovy Molokai a Maui. Pro znalce dějin sportu: základy metodiky skoků do vody z útesu položil král Kamehameha, sám aktivní skokan.

Ten začal s hodnocením stylu a dopadu jednotlivých bojovníků-skokanů. Na Havajských ostrovech tato sportovní tradice přetrvala dodnes. Pořád se skáče z útesů, pořád se to hodnotí. A stejně jako tenkrát i dnes se skáče z útesů vysokých 25 metrů do hloubky pouhých 3,5 metru. Tedy pouze na Havaji – všude jinde jsou natolik rozumní, že jim stačí pořádná výška, na mělčině už tolik netrvají. Pro znalce terminologie: tomuto sportu se dnes říká cliffdiving, skákání z útesu. Highjump (skok z výšky) je název akce, která se od roku 2000 koná v zatopeném lomu v Hřiměždicích u Příbrami. Ti, kdo tuhle šílenost po celém světě provozují, jsou cliffdiveři i highjumpeři.

Nula bodů od Kamehamehy

Jedním z prvních, i když neoficiálních českých highjumperů byl kaskadér Rudolf Bok. Na konci září 1997 dopoledne se vrhá do vod Orlické přehrady – a rovnou stanovuje světový rekord: 58 metrů a 28 cm. Petřínská rozhledna je mimochodem vyšší jen o pár metrů. Za svůj skok by ale od náčelníka Kamehamehy příliš bodů nezískal. Prudký poryv větru Rudolfa Boka natočil tak nešťastně, že nad skokem ztratil veškerou kontrolu a dopadl na záda. Protože se ale jednalo o trénovaného kaskadéra s mimořádně dobrou fyzickou kondicí, vyvázl z toho ještě dobře.

Pouze s kompresní frakturou hrudního obratle, třetinou pohmožděných plic a hematomem v ledvině. Pokud si ještě pamatujete televizní záběry z tohoto skoku, které tenkrát, v roce 1997, obletěly republiku, vybaví se vám možná bezvládné tělo, které záchranáři nakládají pod mostem do člunu. Technické provedení skoku nula bodů, odvaha deset. A navrch zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Po třech týdnech léčby byl Rudolf Bok propuštěn bez jediné operace s vyléčenou ledvinou a zregenerovanými plícemi z příbramské nemocnice do domácího léčení. Doléčení páteře trvalo déle.

Jakmile se skokan postaví na útes, zapomíná na všechno kolem sebe.

Lom v Hřiměždicích

V těch dobách ještě nebyli čeští highjumpeři příliš aktivní. Teprve v roce 1999 vzniklo občanské sdružení Highjump, které si „klade za cíl podporovat a rozvíjet adrenalinový sport cliffdiving v České republice“. O rok později uspořádala tahle parta historicky první mistrovství republiky v cliffdivingu. Vybrali pro něj nádherné prostředí zatopeného žulového lomu v obci Hřiměždice. Na tomto prvním ročníku Highjump 2000 se sešlo zhruba čtyři sta diváků. O rok později se akce konala znovu, zájem o skoky do vody z velké výšky se v Česku udržel. Přibyla nová atraktivní disciplína – houpačka do vody z pěti metrů, značně se rozšířil doprovodný program. Tedy hudba a občerstvení.

Prdeláči a světová jednička

V roce 2002 se ze setkání nadšenců začíná pomalu, ale jistě stávat kultovní akce ve velkém stylu – a v tom pokračuje dodnes. Letos na konci července se uskutečnil už jedenáctý ročník. Ten minulý jubilejní se vyznačoval několika zajímavostmi: u lomu v Hřiměždicích se sešlo více než šest tisíc diváků, výrazně na sebe upozornila splashdivingová sekce, což jsou humoristé, kteří z šestnácti metrů skáčou „prdeláče“ čili let s dopadem na zadek.

Tito humoristé ale zároveň umí, takže ještě předtím, než dosednou, udělají klidně podobnou sestavu salt a vrutů jako seriózní skokani. Posledním zářezem na pažbě úspěchů organizátorů byla exhibice absolutní světové cliffdivingové jedničky, Kolumbijce Orlanda Duqueho. „Chtěl jsem se přijet podívat už na předchozí ročníky, ale pokaždé jsem měl nějaký závod světového poháru,“ vysvětloval loni v létě Orlando. „Termín Highjumpu byl naštěstí zrovna v pauze mezi dvěma závody Red Bull Cliff Diving Series 2009, takže to konečně vyšlo. Česká republika je místo, které jsem chtěl vždycky navštívit.“

100 kilometrů v hodině

Devítinásobný mistr světa Orlando Duque začal v deseti letech se skákáním vlastně náhodou. „Trénoval jsem na fotbalovém hřišti kousek od plaveckého stadionu v Cali,“ vzpomíná. „Po tréninku a posilování jsem chodil na plavecký stadion sledovat skokany. Při jedné z mých návštěv se mě trenér zeptal, jestli si to nechci také zkusit. A já souhlasil.“ Deset let skákal v bazénu a už ho to přestávalo bavit. Pořád stejné podmínky, pořád stejné prostředí. Další cesta vedla logicky mezi cliffdivery.

Po skoku se z těla vyplavuje adrenalin a dostavují se příjemné pocity.

„Když jsem nahoře na můstku, zapomínám na všechno, co se kolem mě děje,“ přibližuje své pocity nejslavnější highjumper světa. „Soustředím se pouze na impulz ke skoku. Ve vzduchu jsem dvě nebo tři sekundy, které trvají jako věčnost. Když získáš rychlost, cítíš vítr, který tě bije do tváře. Jediná věc, kterou slyšíš, je hukot. Je zvláštní, jak rychle mozek pracuje. Během letu můžu zpracovat spoustu informací, tolik, že dokonce přemýšlím o svých očích. Mám je celou dobu zavřené, jak to učí v klasické škole divingu. A otevírám je až před posledním manévrem, abych viděl, kam padám a kolik času mám, než dopadnu. Pak je znovu zavřu, rozrazím hladinu rychlostí sto kilometrů za hodinu a pak vyplavu. Klepou se mi ruce a směju se na celé kolo.“

Bazén nikoho nebaví

Orlando Duque se samotných závodů Highjump 2009 loni v srpnu neúčastnil, předvedl ale několik exhibičních skoků. Zaskákal si i ve dvojici s pozdějším vítězem obou hlavních kategorií Michalem Navrátilem. Tak jako je Orlando Duque jednička světová, Michal Navrátil nemá konkurenci v české kotlině. Je to náš jediný profesionální cliffdiver, který se propracoval mezi nejlepší skokany světové série Red Bull Cliff Diving Series. Loni se v ní umísťoval kolem devátého až desátého místa. Michal Navrátil začal v dětství s plaváním, věnoval se i gymnastice. V jedenácti letech přešel na trénink skoků do vody. V patnácti s tím ale praštil, v České republice nebyla v této disciplíně velká konkurence. Ke skokům se vrátil až díky cliffdivingu, který mu učaroval. „Hlavní rozdíl mezi skoky v bazénu a ze skal je v neznámém prostředí,“ vysvětluje Michal Navrátil. „Orientace ve vzduchu je ve volném prostředí horší než v bazénu. Body, podle kterých se dá v bazénu orientovat, ve volné přírodě neexistují.“

Zatnout zuby a nepustit

Co se odehrává v hlavě skokana, který stojí na můstku, ať už má šestnáct, nebo šestadvacet metrů? „Promýšlím si techniku a provedení skoku,“ říká Michal Navrátil. „Když jsem na hraně skokánku, pracuje už jenom moje hlava. Odraz a vše, co jsem se učil, je automatické. Pak už tělo a mysl spolupracují. Hlavní je, abyste viděli, kam dopadáte, základem je vidět hladinu. Při dopadu je potřeba zpevnit tělo tak, aby se vám nerozjely nohy a nenatrhli jste si nějaký sval. Musíte nacpat nohy pod sebe tak, abyste byli v přímce a celí zpevnění. Zatnout zuby a nepustit.

Po skoku už se mi vyplavuje jen adrenalin z těla a přichází příjemný pocit po celém těle.“ Zpevnění těla je opravdu důležité. V okamžiku, kdy se skokan noří pod hladinu, začne neúprosně úřadovat fyzika. Zatímco se už ponořené části těla brzdí odporem vody, na zbytek pořád působí dosažená rychlost kolem stovky kilometrů za hodinu. Svěrák, crash test. Takhle fyzika funguje, když skok zakončíte elegantní šipkou. Pokud přetočíte, změní se šplouchající blankytně modrá vodní hladina ve vražednou betonovou plochu. Crash test na druhou. Teď je namístě začít obdivovat splashdivingovou sekci s jejich prdeláky.

Oči skokan otevírá až před posledním manévrem, aby viděl, kam padá a kolik času má, než dopadne.

Napoprvé třetí místo

Petr Manďák není typický skokan, highjumper, cliffdiver. Jeho doménou jsou in-line brusle. Je několikanásobným vicemistrem České republiky na U-rampě, třetí v československém poháru v rychlobruslení na 10 km. Zavěšený za motorku dosáhl na bruslích rychlosti 192 km/ hod. Extrémními sporty se živí, je majitelem společnosti Mandis Agency, která sdružuje mnoho podobných šílenců, jako je on sám. „Highjump je nejlepší akce roku,“ říká i přesto bruslař Petr Manďák. „Před čtyřmi lety jsem na ní byl poprvé, předtím jsem skákal jenom dvakrát z pěti metrů. A najednou jsem musel skočit buď z dvanácti, nebo ze šestnácti metrů. Tři hodiny mi bylo velice špatně, neuměl jsem si to vůbec představit. Naštěstí mám z bruslí vytvořenou dobrou prostorovou orientaci, věděl jsem, že půjde hlavně o vnitřní psychologii.

Seděl jsem, pozoroval skokany, utřídil si v hlavě, jak se mám odrazit, co mám dělat, jaký bude průběh fáze letu.“ Petr Manďák se tenkrát nakonec umístil na třetím místě. Bez jakéhokoliv tréninku, na výšce šestnáct metrů. A od té doby nedá na highjump dopustit. Byl na všech dalších ročnících, skáče dokonce i s bruslemi na nohou. „To se člověk musí na skok rozjet, trochu jinak se odrazit. Ve druhém ročníku se mi stalo, že jsem se rozjel málo, dopadl trochu nakřivo a nárazem o vodní hladinu mi vyletělo koleno. Měsíc jsem byl mimo provoz.“

Strach, respekt, riziko

Ten, kdo provozuje jakýkoli extrémní sport, musí mít poněkud potlačený pud sebezáchovy. Přesto se nemůže do všeho bezmyšlenkovitě vrhat, to by nejspíš brzy špatně skončil. Ani přehnané obavy ale nejsou namístě. „Strach není dobrý,“ říká Petr Manďák. „Lepší je respekt. Jakmile se člověk bojí, skočí špatně. Něco jiného je, když se skokan na skok dobře připraví, dobře ho procítí a ví, co má v jaké fázi letu udělat, tak ho pak zvládne. Důležité je vnitřně se na skok naladit.“ Co se týká míry rizika, tuhle otázku už si Petr Manďák taky vyřešil. „Mám dvouletého syna, takže už do všeho nejdu bezhlavě. I když se někomu může zdát to, co provádím, šílené, za ta léta moc dobře vím, co si můžu dovolit, kam až můžu zajít.“

Honzík a taneční párty

Největším oblíbencem mezi českými highjumpery je desetiletý Honzík Slánský. Když mu bylo sedm let, skočil na závodech Highjump z nejvyšší, šestnáctimetrové, věže. Strach tehdy měla pouze jeho maminka, trenérka cliffdivingu Lucie Absolonová, a organizátoři. Jeho drobná dětská postavička sice mezi ostatními urostlými extrémními sportovci vypadá poněkud nepatřičně, Honzík se ale skákat nebojí. Od té doby závodí pravidelně a s přehledem vítězí v juniorské kategorii, protože v tomhle věku příliš konkurence nemá.

Ke skokům do bazénu přivedla Honzíka máma. K obvyklému skokanskému dilematu bazén versus útes Honzík podotýká: „V bazénu vidím na dno a neskáču z takové výšky jako v lomu. Žádný další rozdíl nevidím.“ Extrémní skokani jsou veselá cháska. Když je dobojováno, soustředění opadne a je čas se bavit. Okolí lomu v Hřiměždicích se rozduní taneční muzikou, veselo je až do rána. Léto, voda, adrenalin a na závěr pořádný večírek. Taková je v kostce nejen událost sezony Highjump, ale vlastně i život těch, kteří skokům z útesů věnují všechen svůj volný čas.


Cliffdiving: fakta a čísla

Výška skoku muži: 20–30 metrů
Výška skoku ženy: 18–25 metrů
Dosažená rychlost: 75–100 km/h
Hloubka ponoření: 2,5–4,5 metru
Čas volného pádu: asi 3 sekundy


Následky zranění míchy v krční páteři při skocích do vody

  • Nad 4. krčním obratlem: Člověk nemůže sám dýchat ani hýbat končetinami.
    * 5. krční obratel: Člověk nedokáže zvednout ani ramena.
    * 6. krční obratel: Člověk hýbe rameny, ale neohne ruku ani nepohne tělem.
    * 7. krční obratel: Člověk je schopen zvedat paže a ohýbat ruce v loktech.
    * Přechod krční a hrudní páteře: Člověk natáhne ruku v lokti, manipulační schopnost ruky je však neúplná.
    * Jeden ze šesti případů zlomeniny páteře je způsoben skokem do vody.

Rekordy a kuriozity

  • Srbská letuška Vesna Vulovičová jako jediná přežila pád letadla, které údajně padalo z výšky deset tisíc metrů. Její jméno bylo na základě této zprávy zapsáno do Guinnessovy knihy rekordů za „přežití nejhlubšího pádu“.
    * V roce 1985 skočila Američanka Lucy Wardleová v Ocean Parku v Hongkongu z 36,8 metru. Do dnešního dne nebyl rekord překonán.
    * Velice obtížný akrobatický kousek předvedla Američanka Dana Kunze, vystupující na highdive shows. V roce 2008 skočila z rampy vysoké 52,4 metru.
    * Skok z největší výšky do mělčiny (z 10,7 m do 30 cm): Darren Taylor, známý jako Professor Splash, se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů riskantním výkonem. Skočil z 10,7 metru do dětského nafukovacího bazénku hlubokého 30 centimetrů. Mezi highjumpery je asi největším oblíbencem desetiletý Honzík. V sedmi skočil z věže vysoké 16 metrů.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články