Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Skládka ze země čistých

016-000.jpg
Člověk v tísni · Libor Michvocík, Pátek, 1. června 2007
Je ráno. Slunce v pákistánském městě Bágh se už dalo do práce a nastavilo provozní teplotu na 35 stupňů. Prodejci vystavili své zboží, otevřeli čajovny, rozdělali ohně pod pánvemi, kde se bude smažit pakora a péct čapatí. Bazár je plný lidí, zboží, aut, motorek i nazdobených náklaďáků. Řeka lidí se bude až do tmy přelévat z jednoho konce města na druhý.

Na ulici se odehrává podstatná část života Pákistánců. Lidé se tu setkávají, prodávají a nakupují odpočívají a vyrábějí, na co si vzpomenete. Nad vším v oparu smogu poletují mračna much. Užívají si charakteristického zápachu všudypřítomného odpadu v různém stavu tlení. Odpad je tu něco, co k životu patří. Je jeho přirozenou součástí, není důvod se jím zabývat. Všechno, co je už k nepotřebě, končí na ulici, kde to časem odplaví déšť nebo rozjezdí kola aut. Nic zvláštního, nad čím by se Pákistánec měl pozastavovat. Je to tak od nepaměti a nic se s tím nedá dělat. To je obvyklý argument, doprovázený nejistým pokrčením ramen, když přijde řeč na odpadky. Proč se tím ten člověk vůbec zabývá, diví se místní mému úsilí, když je přesvědčuji o nutnosti nového systému odpadového hospodářství. Ten tu v rámci jednoho ze svých projektů buduje Člověk v tísni.

Odpadky před domem

Domorodci jsou po celé generace zvyklí odpadky vyhazovat před dům. Navršená hromádka časem shnije, nebo ji rozvlečou psi. Zbytek se občas polije benzinem a zapálí, aby se komáři nepřemnožili. Tenhle způsob hospodaření se hodil do doby, kdy byl odpad vesměs organický. Rychlý hospodářský růst a s ním spojené výdobytky spotřební společnosti však zásadně mění skladbu odpadů, zatímco letité zvyky předávané z generace na generaci přetrvávají. Pouze trpělivá osvěta zaměřená na nejširší veřejnost může tyto postoje změnit.

Vlivem rostoucí životní úrovně začínají zaujímat v žebříčku oblíbenosti přední místa mobilní telefon, automobil a plast. Obliba plastikových či mikrotenových tašek a sáčků je neuvěřitelná. V obchodě vám automaticky strčí do sáčku klidně i láhev vody, z níž se chystáte hned pít, a případným protestům nerozumějí. Láhve i igelitky končí na ulici a časem v řece. Kašmírští nijak nevybočují ve zvycích od ostatních obyvatel stošedesátimi­lionového Pákistánu. S podobnými problémy se potýkají všechna města. Ochrana životního prostředí je pro místní zatím neznámým pojmem. Pákistánská vláda si však uvědomuje rizika dopadů na životní prostředí i zdraví lidí a má zájem se na tuto oblast zaměřit.

Řeka spláchne vše

Bágh, ležící na soutoku dvou řek, je okresní město v pákistánské části Kašmíru. Není nijak významné a svět by o něm asi nevěděl, nebýt ničivého zemětřesení v říjnu 2005, které v třicetitisícovém městě připravilo o život tisíce lidí a v krátkém okamžiku zničilo nebo poškodilo osmdesát procent všech domů a staveb. Ze zemětřesení se město zvolna vzpamatovává, trosky jsou odklízeny a stavební materiál znovu použit na obnovu domů. Následky zemětřesení jsou ale stále patrné na každém kroku. Hromady sutě, opuštěné spadlé příbytky a stany z humanitární pomoci, stejně tak jako hromady odpadků a divoké skládky lemující ulice jsou běžným obrázkem. Neexistuje zde ani kanalizační systém a odklízení komunálního odpadu je značně nerozvinuté.

Před neštěstím se na úklid města používal traktor s vlečkou, který ráno projel bazár, „popeláři“ naložili z prostoru před krámky vše, co tam pro ně majitelé připravili, a odjeli to vysypat do řeky, jež byla „přirozenou“ skládkou. V říjnu 2005 traktor pohřbily trosky domu a s ním vzalo za své i místní improvizované odpadové hospodářství. Díky humanitární pomoci dostala radnice traktor nový a k tomu sto odpadních nádob na rozjezd nového systému. Traktor sice každé ráno vyrazí na bazár, aby uklidil alespoň hlavní ulici, ale kvůli nepřetržité dopravní zácpě se mu to ani nemůže podařit. Každý den tedy začíná ze stejného místa a končí tam, kam ho dopravní zácpa pustila. Ze sta odpadových nádob jich po necelém roce zbyla polovina – ostatní byly rozbity, ukradeny či zrezivěly poté, co sloužily jako nádoby k rozdělávání ohňů.

Když se starosty zeptáte, proč mají skládku v řece, odpoví vám, že přece není v řece, ale u řeky, a to že nevadí. Řeka Džihlam (Jhelum) má vůbec mnohostranné využití. Je zdrojem písku a kamene do štěrkovny, slouží k mytí lidí, dobytka a aut, praní prádla a jako účinná odpadní stoka. Před dvěma měsíci jsem fascinovaně hleděl na výjev, který se tu jako už mnohokrát předtím odehrával. V korytě řeky stálo několik aut, kterým při mytí jen maličko kapal olej, kousek pod nimi drhnul majitel několik krav a níže po proudu praly ženy prádlo. Hned vedle vykonávaly děti svou ranní hygienu před cestou do školy. Plovoucí plastové láhve a zdechlina osla kousek po proudu jen dotvářely atmosféru. Zíral jsem nevěřícně na tento výjev a ukazoval svému průvodci s ohromeným výrazem: „Je to vůbec možné?!“ Díval se upřeně na řeku a nechápal, čemu se divím. Taková scenerie je pro něj úplně normální. Časem jsem si zvykl i já. Pokud ale Pákistánci nezmění své zvyky a přístup, tak se ze země čistých (jak místní nazývají svou vlast) stane jedna velká skládka.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články