Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sin-čchang: nejen filmové kulisy

130-000.jpg
Robert Mikoláš, Úterý, 2. října 2007
Paj-chu, Chung-fu, Šeng-ťia, tedy most Bílého tygra, Blaženosti nebo Vzkvétající rodiny. Romantické názvy stejně malebných kamenných staveb překlenujících úzké kanály, protínající město Sin-čchang. Většina stojí u hlavní třídy lemované malými domky.

Málokdo by věřil, že takováto obec nedaleko Šanghaje může ještě existovat.

Pravdou je, že cestou k ní projíždíte jen staveništěm a neustále se rozrůstajícími předměstími mrakodrapové megapole. I samotné město Sin-čchang návštěvníky „vítá“ mohutnou betonovou slavobránou a luxusní rezidenční čtvrtí, kolem které vede čtyřproudá silnice. Ani taxikář zprvu nevěděl, kde původní centrum leží. Stačí se ale vydat od nové, vyšší zástavby k nižším a nižším domkům až se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitnete v labyrintu uliček a na nevlídné prostředí brzy zapomenete. „Vařím klasiku, nakrájené tofu s paprikou. Nic zvláštního, ale je to levné a nám to chutná,“ prohodí od malého vařiče pan Ču. Dveře ven má otevřené, a tak nás zve dál.

Od jeho domu to k tomu protějšímu není více než dva metry, všichni se znají a vše je slyšet. Kolem nás projíždí muž na kole a zvoněním upozorňuje, že vybírá železný šrot. Pravidelný rituál udržovaný po generace.

Pan Ču vařící si oběd sice nepatří k domorodcům, má ale stejné příjmení jako rodina patřící v Sin-čchangu k nejstarším. Podobně rozšířená, dokonce už přes tisíc let, jsou třeba příjmení Min, Jie nebo Si. Nechávám za sebou ospalou boční uličku, i když skutečně hlučná není v historickém centru žádná. Míjím ztichlý buddhistický chrám Nanšan, až najednou uslyším několik ženských hlasů. Podobně jako na nějaké pavlači, jen s tím rozdílem, že tady několik důchodkyň klábosí u starobylého kanálu wu-cchao.

Stejně jako každý den posedávají na nábřeží, pět šest žen pletoucích a diskutujících, zatímco vedle nich se suší prádlo a naproti se pouliční prodavačka snaží udat jeden z určitě pravých kožených pásků. Čas tu klidně plyne stejně jako voda a zdejší obyvatelé vypadají spokojeně.

„Mám důchod 1200 juanů (asi 3500 Kč – pozn. aut.), což bohatě stačí. A k tomu si ještě přivydělávám pronájmem dvou stolů k tradiční čínské hře ma-ťiang,“ říká stará paní Ču, která, na rozdíl od svého spolujmenovce, skutečně patří k nejstarším rodinám v Sin-čchang. Do jejich relativně klidného života nedávno vstoupil světoznámý režisér Ang Lee, který si toto vodní městečko vybral k natáčení filmu Se Ťie, tedy „Chtíč a varování“.

„Ano, točil támhle za rohem, tam, směrem do centra, kde je několik desítek domů zrenovovaných. A jestli ve filmu využil i místní? No samozřejmě,“ vypráví paní Ču. Dokonce prý její dcera Kchang pomáhala s tlumočením.

Slavný režisér ale odjel a život v městě Sin-čchang se vrátil do starých kolejí. Aspoň místní tak doufají: „My jsme tady zůstali, přestože mladí odcházejí do města, kupují si tam byty, stěhují se pryč. Nám se tu líbí, je tu naprostý klid a navíc se všichni známe.“ A jak paní Ču dodává, doufají, že jejich obec, proslulá už za vlády dynastií Ming a Čching, nepohltí jednoho dne pokračující výstavba. Pomůže jim v tom snad i nový film světoznámého režiséra.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články