Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Simón Bolívar: Stále živý mýtus

20-1.jpg
Mnislav Zelený Atapana, Pondělí, 11. října 2010
Letos uplynulo dvě stě let od doby, kdy byla v Caracasu vyhlášena nezávislost Venezuely na španělské nadvládě. S tou událostí je spojeno především jméno Simóna Bolívara. Jeho kredit Libertadora, tedy Osvoboditele, je neoddiskutovatelný. Po smrti mu přinesl obdiv, který však rychle přerostl v nekritické uctívání, v nedotknutelný kult vyznávaný všemi obyvateli Latinské Ameriky. Bohužel je tato lidová víra často zneužívána.

Bolívar byl idealista a utopista, ale dokázal uvést některé své myšlenky v život. Zemřel zcela opuštěn, vyčerpán a jako chuďas. Milují jej proto právě ti nejchudší. Jeho vize jsou dodnes živé: „Moje síly chtěly vnést svobodu tam, kde vládla tyranie. Pracoval jsem, aniž jsem z toho něco měl. Opustil jsem majetek i klid. Moji nepřátelé mne napadali, zvlášť to, co jsem měl za cenné: reputaci, lásku, svobodu. Byl jsem obětí svých pronásledovatelů, kteří mne dovedli až do hrobu. Odpouštím jim. Neaspiruji na žádnou slávu, jen na konsolidaci Velké Kolumbie.“ Ani jedno přání se mu však nesplnilo.

Velká Kolumbie (stát na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru – pozn. red.) už se nikdy neobnovila a naopak jeho sláva začala růst ihned po jeho smrti do nebetyčných výšek. Při své cestě do Evropy došlo k neuvěřitelné události. Při výstupu na Monte Sacro nad Římem dvaadvacetiletý Simón údajně uslyšel prorocké oslovení: „…budeš silný a mocný s velkou duchovní silou, která tě dovede k velkým činům navzdory mnohým porážkám.“ Bolívar zde přísahal, že nedá odpočinout své paži ani své duši, dokud zcela nezničí jho španělských kolonií.

Legenda, či skutečnost?

V desítkách bitev od Venezuely po Peru, v nichž vyhrával i prohrával, se postupně začala rodit legenda. Právě neústupnost, s níž po porážce pokračoval v boji, mu přinášela všeobecný obdiv. Z ní pramení jeho posmrtná glorifikace, ve které vzaly za své i Bolívarovy neúspěchy. Kolumbijský právník a historik Aristizábal Gómez vypráví, že poslední bitva za osvobození Kolumbie u Puente de Boyacá nebyla tak významná, jak se traduje. Tato bitva je nicméně oslavována historiky, politiky, básníky i malíři.

Na obrovských plátnech můžete vidět most s množstvím jezdců, koní, vojáků a mrtvých. Teprve když člověk vidí skutečný most, spíš můstek, na který se stěží vejdou dva koně, poněkud zapochybuje o pravdivosti této legendy. Jistě, lidé potřebují mít hrdiny, mýty a symboly. Ostatně právě i tyto mýty mají svoji pozitivní roli a tvoří součást národní identity. Už v roce 1830 řekl Carole Leal Curiel o Bolívarovi, který zatím umíral v zapomnění, že on představuje mýtus národní venezuelské identity! Navzdory tomu, že jej v té době Venezuelci prohlásili za zrádce a zabavili mu majetek.

Zbožštěný ideál

Jaké jsou tedy etické a politické důsledky Bolívarova kultu? V průběhu dvou set let se změnil v ideál, který formuje nejen život národa, ale každého jedince ve španělsky hovořící Jižní Americe. Jeho myšlenky jsou přes jeho neúspěchy stále živé. Bohužel ne vždy ve zcela kladném smyslu. Právě z bolívariánské utopie žije hegemonie, zneužívaná dodnes latinskoamerickými diktátory.

Profesor J. Lombardi je přesvědčen, že co Bolívar za svůj krátký život uskutečnil, je zničeno. Naopak, co zanechal jako politické myšlení, ideje a americkou vizi budoucnosti, je zvětší části stále aktuální. Je jasné, že jeho duchovní poselství je využíváno k legitimaci politických prohlášení a cílů. Venezuelský diktátor Juan Vicente Gómez včlenil jeho slova do svého hesla „Spojenectví, mír a práci“. Další diktátor, Marcos Pérez Jiménez, si z bolívarianismu udělal fundamentální sloup svého hnutí Nová národní idea – jeho armáda prý byla přímo dědicem osvobozeneckých vojsk Libertadora. Slavný básník Rubén Darío z Nikaraguy Bolívara obdivuje ve své básni Canto trunco a nazývá jej polobohem.

Venezuelský ministr Eduardo Blanco viděl Bolívarovy triumfy až legendárně, když napsal, že vítězil s mečem legendárního středověkého kastilského vůdce Cida. Ani Pablo Neruda nezůstal pozadu, když ve svém Zpěvu pro Bolívara básnil: „…procitá každých sto let, když se probouzí lid.“ To si jistě vzal k srdci současný venezuelský prezident Hugo Chávez, který se rovnou považuje za reinkarnovaného Bolívara a vybudoval si bolívarovskou revoluci s cílem znovu sjednotit co největší díl Jižní Ameriky. Paternalistický vztah k Osvoboditeli zaujal kubánský myslitel a básník José Martí, když v díle Tři hrdinové napsal: „…všichni Američané musí milovat Bolívara jako otce…zemřel chudý, ale zanechal jednu rodinu národů.“

Vykradené dědictví

Všude v Kolumbii, Peru, Ekvádoru a Venezuele jsem našel Bolívarovo náměstí, jeho sochy či busty včetně sochy zcela nahého Bolívara v kolumbijské Pereiře, což je u prudérních Kolumbijců neuvěřitelné. Když jsem před lety přijel do malé indiánské osady Tencqua, dojala mě Bolívarova busta umístěná mezi chýšemi. Bolívar se jistě převrací v hrobě.

Všichni místní historici o něm píší stohy publikací a přebírají každé jeho slovo. Jen málokdo se ale pokouší o jeho kritické hodnocení, protože by se tím znemožnil. A právě proto mají zdejší politici navždy zajištěnou snadnou úlohu ovlivňovat obyvatele hesly a idejemi, které vykrádají z Bolívarova dědictví pro své egoistické cíle.


Simón Bolívar (1783–1830)

„Osvoboditel“ se narodil v Nové Granadě (dnešní Venezuela) před více než dvěma sty lety do bohaté španělské rodiny šlechtického původu. Mládí strávil v Evropě, kde jeho smýšlení formovala díla humanistů, která ho dovedla i k životnímu cíli – osvobodit Jižní Ameriku od španělské nadvlády. V postavení generála se mu podařilo cíle dostát, avšak jeho sen o státě Velká Kolumbie, jenž by sjednocoval několik zemí (Venezuelu, Kolumbii, Panamu, Ekvádor), nevyšel. Bolívar zemřel v chudobě a zavržení v roce 1830, pár let po smrti se však stal pro své činy legendou a Jihoameričany zbožňovanou ikonou osvoboditele šesti národů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články