Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Síla amazonských přístavů

36-37sila.jpg
Autor článku: Petr Šmelc, Čtvrtek, 7. dubna 2016
Autor fotografií: Petr Šmelc
Stovky lodí plných nákladu plují mezi městy a vesnicemi na peruánské Amazonce, která je většinou jejich hlavní zásobovací cestou. Bez jeřábů nebo paleťáků je třeba všechny ty banány, rýži, pivo a další zboží nakládat pouze lidskou silou. Alespoň si tak můžou vydělat i ti, kteří by jinak práci hledali asi marně.

Projít se do přístavu v Yurimaguas chvíli po poledni nebyl zrovna nejlepší nápad. Až studené pivo v blízkém lokále mě na chvíli osvobodilo od příšerného pralesního parna. Odlepil jsem košili od upatlaného těla a vydal se zjišťovat, kdy vyplouvá další loď do Iquitosu vzdáleného tři dny plavby.

Jedna tu kotvila. Odjezd byl plánován přibližně na dvanáctou hodinu dalšího dne a do té doby bylo potřeba vyložit a naložit všechen náklad. A to při absenci jakékoli mechanizace něco trvá. Zůstal jsem zírat na šlachovité chlapy proudící jako parta mravenců sem a tam s pytli a krabicemi za krkem.

„Nechceš nám radši píchnout, amigo?“ volá na mě svalovec z korby náklaďáku. „Jeden bys snad zvládnul, ne?“ Nejsem si tak úplně jistý, pytel rýže váží 50 kilogramů. Chlapi si berou po dvou i po třech a v slušném tempu pendlují mezi náklaďákem a útrobami lodi.

Nosiči vykládají náklad banánů a kuřat v přístavu Masusa v Iquitosu

Dřina bez jistot

Oficiálně se jim říká estibadores, neutrálně cargadores anebo trochu hanlivě chaucheros. Přístavy na peruánské Amazonce a jejích přítocích jsou jich plné. Placeni jsou od pytle nebo od tuny nákladu. Pracují ve dne v noci, kdykoli další loď spustí kotvy.

„Když seš dobrej, můžeš si vydělat slušný peníze,“ popisuje zrovna odpočívající cargador. „Dělá tu jeden, Falcon se mu říká, ten utáhne cokoli, za den si vydělá i sto solů (přibližně 700 Kč).“ Pokud ale zprůměruji odpovědi všech nosičů, se kterými jsem se během tří týdnů v Amazonii dal do řeči, dostanu se k dennímu výdělku kolem 200–300 korun, což je v Peru jen lehce nad úrovní minimální mzdy. Otázka, jestli se takové huntování těla bez jakýchkoli sociálních nebo zdravotních jistot vyplatí, by byla asi dost naivní. Prostě není na výběr.

Město bez silnice

Iquitos je největší město na světě, do kterého nevede žádná silnice. Všechno zboží pro místních 400 tisíc obyvatel se sem musí dostat buď vzduchem, nebo po vodě. Na centrum města, plné opulentních koloniálních skvostů postavených během kaučukové horečky a smíchaných se zrůdným urbanismem rozvojového světa, tak navazuje několikakilometrová řada přístavů. Vodní cesty sem vedou z jižního a středního Peru, Ekvádoru, Kolumbie a Brazílie.

Pouze hlavní iquitoský nákladní přístav ENAPU najímá nosiče pomocí místní asociace (Asociación de Estibadores), podepisuje s nimi smlouvy a poskytuje základní zdravotní a sociální pojištění. „Používají se bezpečnostní pomůcky a nosiči si nesmí nakládat více než 40 kg,“ vysvětluje Hidalgo Mendoza z vedení asociace. Navíc tady využívají jeřáby a další moderní techniku.

Tohle mi zní už trochu líp, a tak se hned další den ptám chlapů, co tahají v ostatních přístavech třikrát tolik, jestli by to v ENAPU neměli lepší. „Tak zaprvý,“ reaguje s ironickým úšklebkem estibador Juan na moji další asi dost stupidní otázku. „ENAPU zase tolik nosičů nepotřebuje, bez známosti se tam nedostaneš, a zadruhý, i tam se platí od tuny, takže kvůli těm limitům si tam nakonec stejně vyděláš míň.“

Nosiči pracují i na trzích. Na snímku muž odnáší zboží z trhu ve čtvrti Belén v Iquitosu.

Práce pro chlapy

„Je to tvrdý, navíc je tu velká rivalita, ale pokud nemáš ten… jak se tomu říká… životopis, je to to jediný, co tady můžeš dělat,“ popisuje jeden z chlapů. Nosičů je v Iquitosu údajně okolo tisíce. Pracují ve skupinkách přibližně po šesti a většinou již mají své kontakty se spedičními firmami, které je platí. Při příjezdech náklaďáků jsem ale viděl i docela ošklivé strkanice a rvačky. Aby si cargador vydělal, musí mít ostré lokty. Jejich den je často plný marného čekání a vyhlížení nepravidelně přijíždějících lo­dí.

„Někdy není kšeft celej den, někdy se nezastavíš, padáš na hubu… ale zase máš peníze,“ vysvětluje David, jeden z party, která zrovna čeká. „Někdy makáme o půlnoci, někdy v prudkym slejváku nebo nejhoršim poledním vedru. Během období sucha, kdy hladina Amazonky klesne o osm metrů, se s tim zase taháme pořádnou dálku. Jediný, co ti trochu pomůže, je chuchuhuasi. Nakopne tě a necítíš tolik bolest,“ prozrazuje mi malé estibadorské tajemství. Tenhle pralesní kořen smíchaný s místní pálenkou aguardiente se pije před začátkem práce.

Spodina společnosti

Hodně chaucherů jsou kluci z okolních vesnic. Vydali se do Iquitosu na střední, ale nezvládli platit ubytování a jídlo a nemohli školu dokončit. Bez jakéhokoli finančního kapitálu je tak pro ně práce v přístavech jednou z mála možností, jak se uživit. Těmi dalšími by pak byla práce na stavbách nebo rafineriích. Návrat na vesnici a práci v zemědělství většina z nich odmítá. Přičichli k městskému životu a život v džungli už je pro ně nepředstavitelný.

Nosiči jsou spodinou iquitoské společnosti, střední a vyšší vrstva na ně pohlíží s despektem. Jenže společenskou vrstvu si člověk v Peru nevybere a k sociálnímu posunu směrem nahoru je potřeba zázrak. Estibadoři se ale rozhodně nelitují. Někdy spíš působí, jako by byli na svoji profesi hrdí. Když po práci utřou z těla prach a pot, jsou to docela veselí chlapi. Dobře se bavíme v místní putyce při krásném západu slunce. „Hele, gringo, už máš v sobě druhý chuchuhuasi, teď už můžeš makat s náma!“

Chlapi v přístavu v Yurimaguasu si hodí na záda i dva padesátikilové pytle.

OČIMA AUTORA

Petr Šmelc

Přístavy v Iquitosu nejsou tím nejpřívětivějším místem ve městě. Neutuchající pohyb všech možných individuí mě nutil pořád být ve střehu a foťák jsem se odvážil vytáhnout, až když jsem cítil opravdu dobrou atmosféru. Důvěru těchto tvrdých chlapů jsem si získával pomalu. Chtěl jsem, aby chápali, že se o ně zajímám z obrovského respektu, který ve mně tahle šílená řehole vzbudila. Samozřejmě pomohlo i těch pár piv, která jsem vždy dával do placu. U několika part se mi bariéru podařilo prolomit, pár jedinců dokonce „mediální zájem“ nadchnul, a tak jsem postupně mohl vyslechnout nejrůznější historky: od bezútěšných a žalostných přes radostné až po všelijak oplzlé příběhy, které mi docela dobře přiblížily poměry spodní části amazonské městské společnosti.


KOMPLIKOVANÁ EKONOMIKA

Přestože se obecně mluví o ekonomickém vzestupu většiny zemí Latinské Ameriky, poklesu chudoby a rostoucí střední třídě, pořád čeká kontinent dlouhý kus cesty. I když je státní vzdělání na peruánských základních a středních školách teoreticky zadarmo, není pro každého. Mladí lidé bez prostředků jen tak nemůžou obětovat většinu svého času studiu; je potřeba koupit pomůcky, uniformu, ale také platit za bydlení a jídlo. Zůstávají tak uzavřeni v sociální pasti a nemohou se jen věnovat studiu. Podle Světové banky tvoří stále více než čtvrtinu obyvatelstva země. Minimální mzda stoupla v roce 2012 na 750 solů (přibližně 5300 Kč), což by mělo vystačit na to, aby člověk jakžtakž vyšel. Vyprávějte o tom ale zemědělcům vysoko v Andách nebo sběračům odpadu na hnijícím předměstí Iquitosu, kam takové vymoženosti, jako je zdravotní a sociální pojištění nebo vůbec podepsaná smlouva, ještě hodně dlouho nedorazí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články