Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Šíitské pašije

020-001.jpg
Jiří Sladký, Středa, 2. května 2007
Írán je v tyto smuteční dny celý v černém. Vzdává tak úctu svým šíitským mučedníkům. Obrazy dávných hrdinů pronásledují návštěvníka, kam jen vkročí. Tradičních rituálů se odehrává hned několik. K bičování železnými důtkami a k bouřlivým průvodům kajícníků patří divadlo tázije, jakési šíitské pašije. Svou vášnivostí se křesťanské krvavé tryzně určitě vyrovnají.

Jezdci v drátěných košilích, s kopími a chocholy na přílbách. Jde z nich strach, když do sebe bez jakékoli strojenosti narážejí. Nechtěl bych být na scéně, i když vím, že dnes už nikoho nezabijí. Šátky omotané kolem hlav na způsob turbanu a pestrá roucha dodávají hercům na vznešenosti. Jako by ožily všechny nástěnné barvotisky, které lze koupit na tržištích. Tak si lidový scénograf v íránském Zaváre představuje atmosféru Arábie z dob zrození islámu. Jednoduché kostýmy vybarvuje oslňující žárovka. Visí ze šňůry natažené od stěny ke stěně nad vyprahlým placem.

V prachu u zdi vidím jakousi černou linku – to jsou ženy tisknoucí se k sobě. Naproti se rozvalili muži, ve výhodnější poloze blíž k improvizované čajovně. Reprobedny příšerně řvou, věrně přenášejí každé hrdinovo nadechnutí a šíří ho do prostoru. Herci křičí, úpí a lkají, jako by jim skutečně šlo o život. Není těžké si představit, že o něj někdy šlo i v hledišti (o fotografování v takových podmínkách si můžu jen nechat zdát). V prachu scény se prolévají litry krve a podél hliněných stěn zase litry sladkého čaje. Všichni divadlo prožívají, jako by to byla nejryzejší skutečnost. Muži křečovitě svírají dlaně, ženy do nich tlumeně pláčou. Truchlí se neskrývaně. Jedna postava v čádoruochraptělým hlasem fanaticky křičí a zalyká se slzami: „Hosejn, Hosejn!“ Scéna jako ze snu.

Na paměť masakru

Hosejnův příběh, klíčový pro vývoj mezi dvěma nejsilnějšími směry islámu, je prostý. Po Alím, svém otci a Muhammadově zeti, se druhým imámem v pořadí stal Hasan, ale bryo se postavení duchovního vůdce vzdal ve prospěch mladšího bratra Hosejna (tak je v perštině psáno a vyslovováno původně arabské jméno Husejn). Když se uprázdnil chalífův stolec, Hosejn, třetí imám, se rozhodl nepodřídit se chalífovým nástupcům, a osvobodit šíitskou Kúfu v dnešním Iráku z moci sunnitů. Vytáhl proti nim, avšak šíité z Kúfy nedodrželi slib a Hosejna v boji nepodpořili. Hlouček Hosejnových mužů i s rodinami zůstal v poušti nedaleko Karbalá v Iráku v obklíčení Omajjovce Jazída, který snad sám (tady se legendy neshodují) velel osudnému oddílu. Nejprve Jazíd přehradil kanály, které zásobovaly šíitský tábor vodou. Po celou dobu Hosejnovi muži odráželi útoky, až se desátý den obléhání vrhli do beznadějné bitvy. Desátý den měsíce moharramu (r. 680), kdy všichni obránci padli, se stal symbolem šíitské tragédie. Hosejnova hlava putovala do Damašku, Jazídova sídelního města. Rozkol mezi vyznavači sunny a šíity se dovršil. Zároveň se zrodila aureola Božího mučedníka, která postupně připadla i dalším z řady šíitských duchovních vůdců. „V té tváři vidím rysy apoštola Božího,“ zazněl podle legend hlas z davu, když chalífa Jazíd ukázal Hosejnovu uťatou hlavu.

Podle některých výkladů bylo obránců nejvýš sedmdesát, jiní odhadují počet mrtvých na tři sta. Stejně se liší odhady počtu útočníků ze sunnitského tábora, který lidové podání nadsazuje, aby zvýraznilo Hosejnovo hrdinství. Jisté se zdá jen to, že masakr přežilo pouze dítě, Hosejnův syn Alí, který zůstal ve stanu a jediný podal zprávu o průběhu řeže. Traduje se, že Hosejn zemřel s mečem a koránem v rukou a jeho poslední slova prý zněla: „Raději důstojně zemřít, nežli žít v ponížení.“ Těžko už odlišit, co se tehdy na břehu Eufratu skutečně stalo a co jen zvýraznila šíitská slabost pro emoce a spiritualitu do podoby strhujících úchvatných, a zároveň drsných legend. Jsou to skutečné morytáty, jimž dodala perská fantazie hluboce symbolickou podobu. Všechny brutální a zároveň vírou prodchnuté scény ožívají při tázijích – pašijovém divadle. Památka mučedníka Hosejna se totiž neslaví jen nářky, slzami, bolestí a krví, ale také zábavou: divadlem a zpěvy.

Černá je v Íránu barva smutku, ženských čádorů a také náboženských standart.

Perské oplakávání

„Šáh Hosejn, váj Hosejn, Hosejn, Hosejn, Hosejn!“ Dav temně skanduje světcovo jméno. Málokterá víra má tak silný náboj. Tázije jsou ovšem víc než pouhá podívaná, naturalisticky popisující dávnou tragédii. Nepředstírané a prožívané chvíle mají podobu starobylého rituálu, při kterém rok co rok muži i ženy zažívají to, co je jim připomínáno vždy při pátečním kázání. Tázije jsou cestou ke kořenům víry. Zúčastnit se jich znamená podstoupit mravní katarzi. Ulicemi íránských měst procházejí divadelní průvody – herci spolu s truchlícími diváky. Přítomní vojáci někdy jen stěží zabrání rozvášněnému proudu prolomit kordon a vtrhnout na scénu. Tázije znamená persky oplakávání. Tak truchlivé divadlo snad mohou hrát jen v Persii. Přestože při představení vystupují neherci, výsledný dojem předčí profesionální scénu. Ti, kteří hrají, totiž nepředstírají, ale prožívají, protože na rozdíl od herců mají příběh stokrát prožitý ve svém nitru. Zažít noční atmosféru, za níž se na pomyslném jevišti rodí a vraždí, žízní, prosí a bojuje a mezi tím vším se soustavně a ze všech sil oslovuje Bůh, je nejpůsobivějším vrcholem toho, s čím se člověk, který zná šíitskou kulturu jen z doslechu, může v Íránu setkat. Je skoro půl dvanácté, když přijdeme na divadlo, a zbývá už jen posledních dvacet minut. V černém, ženském hloučku to jen šumí, když cizincům popisují, komentují a vysvětlují děj. Sotva přijdeme, už se nese čaj. Jeden ho předává druhému, takže se k nám dostává přes nepočítaně rukou. Nesedíme v prachu jako většina diváků, ale máme se uvelebit na koberci. V tamních poměrech je to učiněná lóže. Můžete se zout, pohodlně opřít o polštář, upíjet čaj a sledovat, jak ti hodní a pohostinní Peršané dokážou být ukrutní. Alespoň že jen na jevišti. Je to hrůzostrašná podívaná. Když jí každým rokem propadne celá zem, musí z toho něco v lidech zůstat. Mučednictví je role, do níž se lidé staví a duchovní moc k tomu vybízí. Náboženská moc hledá nové mučedníky, které potřebuje, aby jimi podpořila svou ideologii. Je třeba říct, že věřící svou roli sehrávají dokonale, nelze věřit, že by žal a smutek jen předstírali. Za íránsko-irácké války odcházeli dobrovolníci přímo ze šíitských procesí – na bojová pole s klíčkem od Boží brány na krku.

Diváci kulisou

Dávné arabské reálie, věrná stylizace minulosti a procítěný zpěv dělají z představení strhující drama. O líčení děje a zpěv smutečních modliteb se stará rúzechán, vypravěč. Jeho úloha je nejdůležitější – musí strhnout diváky k účasti. Nejzdařilejším provedením bývá pochopitelně to nejpůsobivější, tedy takové, ke kterému patří co nejvíc nářku a při němž se vlny smutku doslova přelijí z jeviště do řad přihlížejících. Hlas vypravěče s sebou nese bolest a trýzeň, to když zapěje, a v mluvených pasážích zase truchlivý patos. Jediný mikrofon uprostřed scény má dlouhou šňůru, takže si ho herci jeden od druhého půjčují a pobíhají s ním po celém prostranství. Když se děj zdá nejvíc napínavý a vypravěčovo líčení nejvášnivější, davem to zašumí. Rozrušení muži z hlediště Hosejnovi fandí a doprovázejí příběh pokřiky.

Divadlo nemá žádné dekorace, docela stačí dva hloučky diváků. Ti jsou nejdůležitější kulisou. Hlavně ke konci dav téměř nepřetržitě hučí a ve vypjatých scénách sborově opakuje celé pasáže z vypravěčova zpěvu. I pozadí scény pomáhá fantazii. Když se žárovka zhoupne, osvětlí matně siluetu věže z hlíny. Jachče, hliněný kužel naplněný ledem, sloužil v poušti jako obrovská lednička. Dosloužil a teď po něm běží stíny herců.

Šíitské pašije nesmíme porovnávat s klasickou evropskou scénografií. Kde se tázije konají, není až tak důležité, poslouží i dostatečně velké volné prostranství. Také jejich termín není vždy bezprostředně vázán na dny smutku za Hosejna. Přestože se divadlo nejčastěji provozuje během prvních deseti dnů moharramu, může se konat i při jiných příležitostech – třeba jako dnes, při svátku arbaín, jímž šíitské období čtyřiceti dnů smutku končí.

Děj tázijí neúprosně směřuje k vyvrcholení. Dva muži v červeném a zeleném rouchu zle dorážejí na Hosejna. Jsou to Jazídovi muži, úhlavní nepřátelé šíitů od této historické události dodnes. Mávají a sekají meči, neúprosně bodají do umdlévajícího těla. Jeden z nich má obličej zakryt černou plenou. Hosejnův úbor zalévá krev. Nemá ani turban, ani šátek, jen zelená čelenka mu obemyká hlavu. Jak se muži ohánějí kopím, občas zavadí o dráty, až se celé osvětlení nebezpečně roztřese a zabliká jak na popovém koncertě. Konečně Hosejna dostali. Zabodli do něj meče, ale on znovu vstává a přežalostně zpívá jako raněný pták. Volá otce, Alího, volá děda Muhammada, volá další, žijící i mrtvé členy rodiny. Álídžán! Drahý Alí! Oslovení přicházejí a litují jeho osudu.

Ačkoli herci jsou vždy pouze muži, ženský pláč je v tragickém příběhu nepostradatelnou kulisou. V hledišti jsou ženy nezbytné.

Marná pomoc mučedníkovi

Z ženské strany zaznívá vzlykot, slzy v jejich tvářích jim na tu dálku nevidím. Kdyby snad projevů žalu bylo málo a jejich hlasitost se zdála nedostatečná, vystupuje při některých provedeních chlapecký sbor, který má jediný úkol: napodobit plačící ženy. Dnes večer ale nejsou profesionální plačky zapotřebí, ženský nářek se šíří podél zdi jako nákaza. Teď už mučedník leží v křečích. Docela zřetelně vidím slzet i muže vedle mě. Znovu je tu zpěvák, se zelenou rouškou přes obličej, hlavu zahalenou na znamení smutku: „Toto je Hosejnova prolitá krev!“ Zpívá dlouho a všichni poslouchají nekonečné litanie za svého hrdinu. Nevím přesně, o co všechno jde v tom přívalu slov. Smyslem tázijí je ukázat třetího imáma jako příklad mravní síly, jako osobnost bez sebemenší chyby, která se stala mučedníkem za všechny šíity. Kolem mrtvoly Hosejna do kruhu obcházejí ženy a ovívají ji vějíři. „To je purija – marná pomoc mučedníkovi,“ sděluje mi kdosi přes rameno. Z řad diváků vstanou mladíci a asi desítka se jich chopí mrtvého těla. Nesou Hosejna nohama napřed a rychle s ním mizí ve vratech domku. Je konec, rychle zhasnout žárovku a smotat šňůry. Všechno, co přijde, se odehrává v naprosté tmě. Jakmile odtáhnou Hosejnovo bezvládné tělo, počíná se dít něco podivného. Ještě se za ním nezavřela brána, a všichni muži najednou povstanou, obrátí se v jednom směru a bez jediného slova rychle v zástupu vycházejí. Nevím, kam se tak náhle vypravili. Celá masa se hrne ulicemi Zaváre a nelze setrvat na místě. Přesně tak to stojí ve starých cestopisech. Přidávám se k průvodu, který pokládám za součást představení. Dříve divadlo často končívalo opravdovým bojem, jenž se rozproudil, dokonce i smrtí lidí z davu. Že by šlo o smrt po činu bohulibém, který otevírá cestu do ráje, mě uklidňuje jen málo. Po pár minutách rychlé chůze se dav postupně rozchází v tmavých uličkách. Potichu a beze stop, jako by právě skončila konspirační schůzka.

Barbarské běsnění?

Autoři cestopisů z počátku minulého století při svém líčení tázijí a ášúráneopomenuli zdůraznit, jak jsou Peršané posedlí krví. Obrázek barbarského běsnění, při němž v kulisách divého řevu tu a tam někoho skutečně propíchnou, pokud se mezitím sám k smrti nezraní, se traduje jako pravá tvář perské kultury. Jisté je, že emotivní stránka perské psychiky převažuje nad tou racionální. Atmosféra je při vzpomínkových hrách plná vzrušení i po jednom století, o tom netřeba pochybovat. V šíitských poměrech opravdu stačí málo, a vášně propukají naplno i pro sebemenší záminku, a zrovna tak rychle dokážou utichnout. I když jsem při smutečních slavnostech vyložené davové šílenství nezažil, nepochybuji, že čas od času se strhne – a nejenom tam, byť by jeho příčinou byla malicherná hádka před pódiem. Rychlost, s jakou se v íránské ulici dokáže zformovat všehoschopný dav, je obdivuhodná. Anonymní zástup si přisvojil nepsanou a nikým nesvěřenou úlohu. Regulovat veřejný pořádek a snad i určovat jeho pravidla. Je nasnadě, že je to živel nezkrotný a nevyzpytatelný. Sklonem k revoltě a nadáním k mučednictví se íránský dav stává za každého režimu nebezpečnou zbraní. Jak potvrzuje historie, kdo dav upoutá a koho vynese, ten obvykle v Íránu dříve či později vítězí.

Tázije vždy provázela ještě jedna spojitost. Upadaly mezi vládci šíitských zemí pravidelně v nemilost. Jak íránští, tak iráčtí autokraté (jakými se ostatně dvacáté století jen hemží) zakazovali představení, které vyvolávalo silné a nebezpečné emoce. Že si tázije nepřáli ani vládcové v Sovětském svazu, nijak nepřekvapí. Tam byly ovšem tytéž důvody zákazu rafinovaně maskovány jinými: potřebou zbavit se „církevního tmářství a zastavit ohlupování mas“. Není těžké uhodnout, proti komu býval namířen hněv íránských diváků. Jazíd, to býval Rezá, šáh Páhlaví -Satan šáh. Vysloužil si označení Tághút, v lidovém podání jedna z ďáblových podob.


Pompézní masakr

Tradice šíitského náboženského divadla zřejmě nesahá do vzdálené minulosti. Nejstarší popisy tázijí pocházejí až z konce 18. století. Vyprávění o Hosejnově záhubě u Karbalá patřívalo k oblíbenému repertoáru potulných dervišů a je možné, že se divadelní představení vyvinulo z tohoto ústního podání. Tázije volným způsobem parafrázují šíitské tradice, které se dochovaly v podobě tzv. achbaró (zpráv). Existují stovky verzí. Lidová tvořivost dodala příběhu ráz legendy, která se mění místo od místa, čas od času. Byť její jádro popisuje jednotlivé momenty obléhání, boje a konečného zmasakrování Hosejnovy družiny, úvodní dějství sahají až k Adamovi, Abrahámovi a Ježíši Kristu. Symbolika je srozumitelná. Kladné, vysoce příkladné postavy (šíité a jejich předkové) kontrastují se zápornými, skutečnými bídáky a zlosyny (sunnité). Hosejna ochraňuje lev, Alí. Vedle Hosejna a jeho bratra Abolfazla ve hře vystupuje druhý imám Hasan, rovněž tragicky umírající, či Hosejnův syn Alí Akbar. K trýznivým momentům patří líčení osudu druhého syna Alího, který přežil všechny a nekonečné dny bloudí o hladu a žízni pouští. Ne každé předvedení hry je tak rozsáhlé a důsledně se drží předlohy. Často bývá děj zkracován na ústřední část věnovanou obléhání Hosejnových věrných. Pompézní představení v minulosti provázely skutečné karavany s desítkami nazdobených velbloudů, mezků, jezdců a s pravými nomádskými stany a účastnila se jich podstatná část mužského obyvatelstva. Co nejdéle pochopitelně trvají partie popisující skon mučedníků, zabíhající do nevšedních detailů. Že při nich nechybí naturalismus, má svůj nezastupitelný význam. Herci jsou pouze muži a není pochyb, že i ženy ztvárňují v příslušném převlečení a změněnými hlasy právě oni. Jen s jednou rolí bývá problém -postavu „zlého muže“, Jazída, může být někdy těžké obsadit. Jakmile lid zhlédne krev na těle světce protknutém šípy, nikdo nedokáže odhadnout, jak daleko zajde vlna emocí. Stávalo se, že se rozvášněný dav natolik vžil do hry, že pronásledoval družinu s Jazídem v čele a jedině útěk ze scény zachránil „vrahům“ život. Za rusko-perských bojů obsazovali nezáviděníhodnou úlohu nedobrovolně ruští váleční zajatci.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články