Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sexuální delikventi

60-1.jpg
Autor článku: Michael Fokt, Pondělí, 27. června 2011
Autor fotografií: Michael Fokt
Sadistický nekrofil posedlý nevěrou - s takovou diagnózou by měl plné ruce práce náš právní řád i psychiatrická léčebna. Nebezpečného násilníka ve svatebním šatu přitom poznáte na první pohled podle zelené hlavy. Je jím totiž obyčejný kačer. Příroda je podobných „pachatelů“ doslova plná.

Někdy jde při milostných hrátkách doslova o holý život. Vraždy z vášně, nebo spíš z hladu, bývají u některých tvorů poměrně běžnou záležitostí. Své o tom vědí i samečkové různých druhů kudlanek. Jejich partnerky jsou znatelně větší než oni. Mnohem horší však je, že mají přední nohy podobné sklapovacím pastem a neukojitelnou chuť nejen na sex, ale i na výživný oběd.

U hus a kachen je znásilnění běžné - nešťastné samice ho mohou zažívat každý týden...

Nejlepší je přiblížit se ke své vyvolené tak, aby si toho pokud možno nevšimla. Občas to zabere i několik hodin času. Jakmile se vystrašený ženich dostane na kudlančin hřbet, vyhrál první kolo. Může se pokusit o splnění manželských povinností. Některé ze samiček se však s ledovým klidem otočí přes rameno a začnou si na svém milenci pochutnávat ještě během jeho snažení.

Tím, že kudlančí sameček přijde o hlavu, paradoxně vystupňuje své sexuální úsilí. Jedna z mozkových uzlin totiž tlumí sexuální aktivitu, kterou řídí nervová uzlina v zadečku. Bez hlavy se tedy může zbytek těla konečně naplno odvázat. Naposledy. Samečkova mrtvolka někdy pokračuje v kopulačních pohybech i poté, kdy vysílením odpadne ze samičky na zem. Podobně „fungují“ i někteří muži, kteří se vyžívají v masochistických praktikách a nechávají se škrtit. Nemají erekci ani tak z rozkoše, ale z toho, že přidušený mozek přestává vysílat tlumivé signály.

Jak vyzrát na samičku

Nikdo se nesmí divit, že se nebozí samečkové snaží podobnému osudu vyhnout. Rádi by se přece jenom pářili opakovaně, i když možná s menší vášní. Platí to nejen u kudlanek. Celý romanticky vyhlížející zásnubní tanec štírů je vlastně velkou hrou na uhýbanou. On drží nebezpečná klepeta samičky ve svých a vlastním jedovým bodcem se snaží odklonit ten její jako při šermířském souboji. Navíc musí partnerku navést k balíčku spermií, který pro ni přichystal na zemi.

Ještě hůř jsou na tom drobní samečkové pavouků. Ti své sperma napouštějí do makadel na předním konci těla a pak teprve předávají do samičího pohlavního otvoru. Musejí se při tom protáhnout přímo pod jejími hrozivými klepítky, která jsou plná smrtícího jedu. Není divu, že někteří z nich sáhli k taktikám, které by právníci označili za „omezování osobní svobody“. Znalci sexuálních praktik by asi použili spíš výrazu „bondage“. Omluvou pavoučích ženichů je fakt, že se snaží předejít újmě mnohem závažnější.

Sameček kudlanky je zrovna teď v ošemetné situaci. Dosáhl svého, ale zároveň riskuje život.

Používají k tomu nástroj, který pavoukům slouží na všechno možné včetně létání – pavučinové vlákno. Samec běžníka obecného spoutá samici tak, že se k ní opatrně přiblíží a chytí ji za jednu nohu. Ona se nejdříve zmítá a snaží se útočit, ale postupně se uklidňuje. Ženich ji opřádá pavučinovým vláknem, které ji připoutá k podkladu. Pak nadzvedne její zadeček a oplodní ji. Po takové námaze si sladkou odměnu jaksepatří užije. Páření může trvat i hodinu a půl.

Sameček lovčíka Pisaurina mira poutá pavučinovým vláknem dva přední páry samiččiných nohou, zatímco zbylé dva při páření pevně přidržuje. Obrovští sklípkani vsadili spíš na zablokování samiččiných zbraní. Samci mají na předních nohou ostruhy, kterými při páření „tváří v tvář“ jedovatá klepítka partnerky zaklesnou jako sochorem. Jiní nápadníci v ohrožení se spoléhají na obyčejnou neslušnost. Samci velkého amerického slíďáka druhu Lycosa rabida udivenou partnerku doslova odkopnou do vzduchu, zatímco štíři druhu Paruroctonus mesaensis jí rovnou pár vrazí, aby mohli odběhnout, než se z toho vzpamatuje. Mezi kanibaly jsou však i gentlemani.

Krabi rodu Ovalipes bez skrupulí loví jeden druhého – obzvlášť těsně poté, co oběť svlékla krunýř. Jsou pak měkčí a chutnější. Ve stejnou dobu se však samičky také páří, a když sameček na nějakou narazí, oddaně ji nosí a chrání před ostatními. Nedělá to však z lásky k bližnímu. Jednoduše potřebuje, aby nakladla vajíčka, která oplodnil on.

Nestydatost zabírá

Samci mnoha druhů primátů udržují harémy samic, které brání před ostatními konkurenty. Aby příliš často nedocházelo k nebezpečným přímým soubojům, používají pestrou škálu odstrašujících znaků i způsobů chování. Učebnicovou ukázkou takových snah jsou příbuzní paviánů – mandrilové. Jejich pestře zbarvený čenich připomínající klauna a velké špičáky jsou přesně tím nástrojem, kterým samci v době páření udržují vetřelce v uctivé vzdálenosti.

Samička bruslařky si občas co nejrychleji vybere prvního z dotírajících nápadníků, aby ji ti ostatní „přestali otravovat“.

K imponování však používají i orgány na opačném konci těla -hrozí okolním proutníkům svým mužstvím. Sedí na vyvýšeném místě s nohama od sebe, aby jejich jasně zbarvené genitálie co nejvíc vynikly. Protože jim intimní doteky patrně přinášejí podobné uspokojení jako nám lidem, bez rozpaků si často se svým penisem hrají. Dokonce se ani nemusejí strachovat, že by jim jejich úd v nejnevhodnější chvíli vypověděl poslušnost. Mají totiž něco, co by jim leckterý z mužů jistě záviděl -penisovou kost, odborně os penis neboli baculum, která udržuje jejich chloubu neustále v pozoru. My lidé si o takové vymoženosti můžeme nechat jenom zdát.

Mužskou chloubu žádná spásná kost nepodpírá – musíme se spoléhat pouze na krevní tlak. Když však mužská hydraulika zafunguje, tak to doslova stojí za to. Člověk má totiž ze všech primátů v poměru k velikosti těla největší penis. Šťastné to ženy! Ačkoli máme erekci jen jednou za čas, zachováváme si i nadále některé vzorce chování našich nejbližších příbuzných. Stačí se podívat na muže sedící třeba na sedadlech v autobuse. Většina z nich bude sedět s nohama od sebe. Připadá jim to tak nejpohodlnější a cítí se nejspokojeněji. My už teď víme proč.

Odnauč se říkat ne

Znásilnění. V lidské společnosti odporný zločin, za který v našem státě pachateli hrozí až dvanáct let „natvrdo“. Příroda však nezná morální zákony a zplodit co nejvíce potomků může být evolučně výhodné – a to dokonce i proti vůli partnerky. Znásilňují proto různí tvorové od hmyzu po savce. Řekli byste to třeba do zdánlivě mírumilovných kachen divokých, kterých jsou u nás plné parky, řeky i rybníky? Dříve sloužily za vzor manželské věrnosti a péče o potomstvo. Kačeři si však své druhové jméno více než zaslouží. Někdy znásilňují bezbranné kachny dokonce ve skupinách.

Šest nebo deset násilníků pak dokáže nebohou samičku doslova a do písmene utahat k smrti. Byl dokonce zaznamenán případ, kdy poslední z nich přidržoval na hladině bezvládné tělo mrtvé kachny a snažil se na něm ukojit svou potřebu. Znásilnění a ještě k tomu nekrofilie – to už je opravdu kombinace pro silné povahy. Podle některých studií přitom kachny čelí hrozbě znásilnění každý týden aspoň jednou. Zpravidla ve chvíli, kdy si jejich partner užívá jinde.

Kačeři pižmovek, kachen běžně chovaných v českých statcích, mají k uskutečnění svých spádů skutečně děsivou výbavu. Samci kachen mají jako jedni z mála ptáků vyvinutý penis. Úd pižmovek přitom připomíná spíš dvaceticentime­trovou spirálovitou harpunu, která dokáže vystřelit do pochvy samice za slabou polovinu sekundy. Některé pižmovky však mají vaginu tvarovanou tak, aby se do ní násilníkův průrazník pokud možno nedostal. Nedivte se, i kachny se chtějí svobodně rozhodovat. Je to pro ně totiž výhodnější. Pokusy prokázaly, že samice, které si mohou svobodně vybrat partnera, mívají více potomků. U druhů s rodičovskou péčí navíc neriskují, že je násilník opustí, vrátí se domů a nechá celou výchovu na nich samotných.

Kačer kachny divoké je rozený tvrďák, který se nerozpakuje vzít si právo první noci násilím.

Někdy se agresoři spojují do nájezdnických gangů. Harémy samic lachtanů hřivnatých rozhánějí i čtyřicetičlenné skupiny mladíků. Než se vládce harému vzpamatuje, snaží se vetřelci urvat co nejvíc samiček. Chovají se při tom zcela bez skrupulí. Jestli samička zemře, budou na tom stejně, jako kdyby do toho nešli vůbec. Nespáří se. Nemají tedy co ztratit. Samičky si proto stejně jako slečny jdoucí z tanečních rády hledají doprovod. Samice rypouše severního se cestou z pláže k moři raději spáří s jedním z násilníků, který ji pak chrání před ostatními. Ploštice bruslařka si rychle vybere jakéhokoli z chumlu dotírajících nápadníků, aby měla pokoj, a samičky některých ptáků před výletem z hnízda zavolají manžela.

Z ruky do… ruky

Někdo by řekl prostituce, jiný zase dobré vychování dvořících se partnerů. Záleží jen na osobním názoru. I ve světě živočichů to však někdy probíhá podobně jako u některých žen: nejdřív zaplať, a pak se s tebou možná budu bavit dál. Své o tom vědí samečkové dravých much kroužilek. Než se vydají na námluvy, musejí sehnat důstojný dárek. Nejlépe vyhovuje sousto šťavnatého hmyzu. Ti pečlivější svůj poklad ještě dárkově zabalí do kokonu z vláken. Nevěstě bude trvat déle, než se k soustu dostane, a sameček tím získá více času k milostným hrátkám.

Chutným dárkem si však kupuje ještě něco víc než jen chvilku rozkoše. Leckdy jím vyváží i vlastní život. Kdyby byla partnerka hladová, mohla by se snadno vrhnout i na svého partnera. Kde se však musí platit, tam se brzy objeví i podvodníci. Samcům některých druhů kroužilek přijde škoda vyměnit pracně ulovenou potravu za sex. Místo toho zabalí do vláken kamínek nebo kousek listu. Než to oklamaná nevěsta zjistí, bývá většinou příliš pozdě.

Ještě razantněji řeší úspornou taktiku samečkové srpic. Pro dárkový balíček se leckdy vydávají do pavoučích sítí. Riskují při tom, že se místo milostné extáze dočkají smrtící dávky jedu z klepítek osminohých lovců. Aby se nebezpečí vyhnuli, mají na konci zadečku orgán podobný drapáku bagru. Partnerku, která s nimi zadarmo nechce nic mít, jím jednoduše chytí a nepustí.

Když „chodí kluci s klukama“

Homosexualita je v přírodě častější, než by se mohlo zdát. A také na tom, stejně jako u lidí, není nic špatného. Někdy je to naopak chytrý způsob, jak se vyhnout těžkostem, sdělit ostatním důležité věci nebo pomoct s přežitím sourozenců. Lásce ke stejnému pohlaví holdují jak samci, tak samičky. Pro samce alky malé, jakési severské obdoby tučňáků, je homosexuální akt soubojem. Schválně se páří s jinými samci, protože se to těm „dole“ nelíbí – když se tedy s nějakým samcem páří opakovaně, tak ho tím zdeptají. S podlomeným sebevědomím pak nemůže účinně bojovat o partnerku.

U primátů obou pohlaví je masturbace běžnou a u mnohých druhů velmi oblíbenou každodenní aktivitou.

Samci hlubinných chobotnic se za svůj krátký život s partnerkami moc často nepotkávají. Vrhají se proto ze zoufalství na všechno, co má osm chapadel. V jednom případě se tak o páření pokoušeli dokonce příslušníci různých druhů. Ošetřovatelé v pražské zoo pozorovali, jak se vzájemně uspokojují kaloni v samčí skupině. Při nedostatku partnerů opačného pohlaví to tak dělá mnoho živočichů včetně člověka. U primátů jsou homosexuální aktivity všeobecně hodně běžné, často se navzájem uspokojují například i samičky třením klitorisů. Šimpanzům příbuzní bonobové navozují sexem všeho druhu harmonické vztahy uvnitř tlupy. U paviánů anubi se obšťastňují i samci a zdá se, že partneři svázaní citovými pouty spolu budou pravděpodobněji spolupracovat při obraně teritoria před jinými samci.

Samičky několika druhů mořských racků řeší vzájemnými svazky nedostatek pánů na ženění. „Páří“ se spolu, zakládají hnízdo a sedí na vejcích. Nejdřív si však musí „sehnat“ sperma, což jim zajistí samci v okolí, kteří tvoří heterosexuální páry s jinými samicemi. Pěstují tedy něco na způsob heterosexuálních záletů. Snad nejrafinovaněji využívají homosexuální chování morčata. Jestliže se více samců ocitne ve skupině bez samic, začnou se někteří z nich chovat jako ony. Vyhýbají se tím agresi těch silnějších. Když se do skupiny samičky opět vrátí, začnou se zdánliví homosexuálové okamžitě chovat jako samci. Téměř vždy se jim pak podaří partnerku získat, protože mají na rozdíl od vyčerpaných konkurentů dost sil.

Hromada testosteronu

Ropuchy se čas od času oddávají skupinovým orgiím. V jejich podání to však není exploze rozkoše, ale spíš výbuch zoufalství. Potěšení z takového běsnění je navíc jenom na jedné straně. Kopulující ropuší samci totiž vytvoří ve vodě jakousi kouli, v jejímž středu je pouze jediná samička. Všichni se s ní snaží spářit tak usilovně, že svou partnerku občas doslova utopí. Ropuchy se sice chodí rozmnožovat do vody, jako všechny žáby však dýchají vzdušný kyslík. Samička obtěžkaná hordou neodbytných nápadníků má ale smůlu. Nemůže se nadechnout.

Samci si však nemůžou pomoct. Na každou samičku je jich tolik, že musejí skočit po každé příležitosti. Někdy proto čekají už na břehu a vrhají se na přicházející samičky ještě dřív, než se vůbec stačí smočit ve vodě. Podobně urputné scény se někdy odehrávají i na kravských či koňských výkalech. Proti gustu žádný dišputát a mouchám příbuzné výkalnice hnojní prostě považují hnědé koblihy za vonící komnaty lásky. A taky za hromady potravy pro své larvy. Když je však muších samečků příliš mnoho a kráva měla trochu průjem, mohou náruživí nápadníci svou vyvolenou do páchnoucí hmoty zatlačit natolik, že se udusí. Utopit se ve vodě je možná lepší.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články