Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Setkání v nejstarším pralese světa

36-000.jpg
Martin Mykiska, Pátek, 2. února 2007
Slova Taman Negara znamenají v malajštině národní park. Taman Negara, založený roku 1937, je nejstarší park v Malajsii a jeho původní, nejspíš pracovní název mu už zůstal. Správně bychom tedy měli uvádět národní park Taman Negara a v překladu „národní park Národní park“. Daleko podstatnější je ale informace, že odborníci považují místní prales za nejstarší na světě.

Vývoj zdejší tropické oblasti totiž údajně nenarušilo nic – včetně všech dob ledových -posledních nejméně sto třicet milionů let. Podobným stářím se samozřejmě honosí i další pralesy v regionu, nicméně Taman Negara je jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších parků, které se mohou takovouto zvláštností pochlubit. Dlouhý nepřerušený vývoj zaručuje především existenci ohromné druhové rozmanitosti, zejména v rostlinné, hmyzí či ptačí říši a na úrovni mikrosvěta. Přestože by běžný turista raději uvítal spíše pozorování dnes již vzácných tygrů, slonů, nosorožců nebo tapírů, nezbude mu nic jiného, než se utěšovat, že ho poštípaly nejvzácnější druhy hmyzu.

Jak je to s druhovou rozmanitostí místních pijavic, jsem nezkoumal. Po jedné noční procházce, spojené s prodírám se pralesem, jsem se ale na sebe podíval do zrcadla a dvě pijavice si lebedily na mém břiše. Jejich krvežíznivost už byla naštěstí ukojena, takže se daly v koupelně celkem snadno odcvrnknout. Drobné svědivé ranky pak krvácely při jakémkoli letmém oděru ještě nejméně tři týdny…

Vycházka do tmy

K nočnímu výletu mě inspiroval jeden ze zdejších programů. Kromě procházky po obvyklých značených okruzích v okolí a návštěvy canopy walk (lávka zavěšená mezi korunami stromů, zdejší má délku přes 500 metrů a je považována za nejdelší na světě) nebo kromě samostatného trekování do vzdálenějších částí parku totiž správa parku nabízí řadu organizovaných aktivit. Můžete si odpočinout na procházce s vyškoleným průvodcem či na vyjížďce po řece, vykoupat se v říční kaskádě, raftovat v divoké vodě, podniknout noční výlet do pralesa, nebo dokonce „noční safari“ na palubě terénního vozu. Právě noční procházka nás nadchla. Na tuto zábavu je třeba vybavit se baterkou a mnohem menší dávkou trpělivosti, než by člověk očekával. Ať jsou zvířata sebevíc maskovaná, v noci jim při světle baterky svítí oči. Když vám průvodce poradí, kam přesně máte namířit kužel světla, máte během poměrně krátké chvíle možnost vidět spoustu různých živočichů: od pavouků a podobných vícenohých stvoření přes žabku či hada až po trochu vyděšeného hnízdícího ptáka, vykukujícího z dutiny stromu. Noční dobrodružství mě natolik nadchlo, že jsem následující večer vyrazil znovu a sám. A ne po pěšince, nýbrž přímo do houští. Napadlo mě ovšem, že ve dne by taková akce mohla být nebezpečná. Mimikry pralesní tvory zcela skryje, a člověk je objeví zpravidla až ve chvíli, kdy pevně sevře větev, na níž sedí. Jednou se mi to už stalo ve Venezuele. Prodíral jsem se roštím nad potokem a sáhl jsem na ropuchu, která vzápětí odskočila. Prudce jsem sebou trhl a hned jsem si představoval katastrofický scénář, jak by to dopadlo, kdybych si podobně nevšiml hada.

Agresor bez očí

Ale v noci? To mi přece nic nehrozí. Stačí svítit všude kolem… Po vstupu do houští se přede mnou otevřel nový svět – ve svitu baterky totiž v pralese vynikají nevšední detaily, ať už jde o obyčejnou visutou vegetaci, která na temném pozadí svítí nádhernou svěží zelení (zejména při protisvětle), nebo o záplavu květů. Pavouků se svítícíma očima jsem viděl několik druhů včetně jednoho deseticentime­trového… Nejvíc mě nadchly nejrůznější houbičky. V prudkém světle a na temném pozadí krásně vynikaly jejich barvy a prapodivné tvary. Asi dvakrát mi něco přeletělo nad hlavou; snad noční pták, na kterého jsem ale byl se svou svítilnou krátký. Vyvrcholením všeho byla chvilka napětí, když kousek ode mě začalo něco v houští cupitat a sem tam praskla větvička. Ihned jsem zamířil proud světla oním směrem – ale nic. Ticho, jen bzukot hmyzu. Vzápětí se zvuk ozval znovu. Co to je? Pak jsem dvakrát po sobě zahlédl obrys tvora velkého asi jako liška, ale s velkou kulatou hlavou. Ze tmy na mě několik okamžiků udiveně zíral pár doširoka otevřených očí. Pak tajemné zvíře cupitavě popoběhlo, ještě jednou se otočilo, vzápětí odběhlo hlouběji do pralesa a navždy mi zmizelo v temnotě.

Celý od bláta jsem se vrátil do chatky a radoval se, že jsem napínavé chvíle přežil bez úhony. Tedy do okamžiku, než jsem na sebe pohlédl do zrcadla a odhalil zmíněné pijavice. Jak se dostaly tak vysoko, až na břicho, je mi nepochopitelné, ale došlo mi, že asi nemají svítící oči. Pijavice totiž nemají žádné oči. Své oběti vyhledávají pomocí senzoru tepla…

Vyjížďka po řece a noční safari jsou ten nejlepší způsob, jak poznat taje pralesa.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články