Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sefrú - Když medina a trh jedno jsou

044-001.jpg
Irena Páleníčková, Pátek, 11. prosince 2009
Řeknou-li o někom na Bali, že přestal chodit na trh, znamená to, že umřel nebo je těžce nemocný. Totéž platí o marockých venkovanech. Trh a prodávání je alfou i omegou jejich života.

Občas se mi zdálo, že muži v tradičních dželabách tráví pozorováním většinu svého volného času. Pozorovali cokoliv, stále a vytrvale. A když přišli do města na trh, věnovali se této činnosti obzvláště vášnivě. Plně je chápu, i já jsem intenzivně zírala. Nejbarvitější trhy jsou v medinách, kde jejich kolorit ještě zvýrazňuje vzhled těchto starých srdcí města, tvořených spletí úzkých uliček, jejichž šířku z poloviny zabírá zboží jak místních, tak příchozích obchodníků.

Turisticky nejproslulejší, největší a nejstarší medina je ve městě Fes, která se v roce 1981 jako první z dnešních osmi marockých míst dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Brzy ji následovala medina v Marrákeši, dalším královském městě.

Sefrú, třicet kilometrů jižně od Fesu, má medinu poměrně malou, ale přesto má deset bran a několik kamenných mostů přes hlubokou strž, která ji rozděluje na židovský mellah a arabskou část. Roku 1950 se po lednových deštích říčka rozvodnila, zaplavila medinu do výše dvou metrů a mnoho lidí přišlo o život. Tehdy francouzští vládci nařídili prokopat napříč medinou hluboký příkop tam, kde dřív bylo mělké říční koryto s velkým množstvím brodů.

Procházka medinou

Většina obyvatel Sefrú tvrdí, že jejich město je starší než Fes. Nejen to – je původnější, typičtější a méně ovlivněné turistikou. Poslední je stoprocentně pravda, protože kromě úterý, dne velkého trhu, je tu běloch výjimkou. Na každodenním menším trhu se v úzkých uličkách pohybují jen místní. K nim patřil i Zacharias, řekla bych poněkud pomýlený muslim. Viděli jsme ho několikrát, naposledy doprovázel na úterním trhu švýcarského emigranta původem z Peterburgu. Když nás pak úterní večer oslovil, věděli jsme už svoje.

Především to, že sefrúská medina je báječně neturistická, jen na pár místech nepovšimnuty stárnou tabulky s informacemi o městě v arabštině a francouzštině (financované EU). Dřív zde bylo pětadvacet hotelů, dnes jen čtyři, zato přibyly víkendové vily bohatých obyvatel Fesu, protože je zde chladněji. Není tu ani jeden krámek s turistickými suvenýry. Na centrálním náměstí v arabsko-berberské, severní části mediny jsou naproti docela dobré restauraci tři kováři a dva tesaři – výrobci pluhů. Sousední holič si nad vchod pověsil šest klecí s ptáky. Fascinuje mě malý krámek všívače zipů. V bývalém karavanseráji je výrobna a opravna nábytku.

Nedáte si také šnečí polévku?

U stánků s kuřaty páchne čerstvá krev. V zadní části čisté vykachlíčkované prodejny v ohrádce spokojeně zobá drůbež. Jen do té doby, než si zákazník vybere. Během chvilky ji prodavač zbaví života, spaří, na speciálním stroji oškube peří, ručně doškube a vykuchá – za pět minut hotovo. Sednout si do kavárny je určitě méně drastické, ale já tady objevuji zastrčený krámek s kořením, kde si nechávám namíchat čaj. Směs bylinek nakonec obsahuje trochu zeleného čaje, citronovou trávu, anýz, skořici, hřebíček, ženšen a lékořici. Dostávám po něm hlad.

Tradiční pekárny jsou naštěstí nepřehlédnutelné, upozorňují na ně hromady dříví před vchodem. Přední, prodejní místnost je jen o něco delší než několikametrová násada lopaty, kterou se sází do pece až 350 chlebových placek za hodinu. Pekař stojí na malém prostoru mezi prodejnou a pecí na podlaze o metr nižší, takže lopatu a násadu jen posunuje po výše položené podlaze prodejny a dnu pece.

Opatrně jsem se zakousla do horkého chleba, který mi pekař sesunul z lopaty přímo do igelitky (a tu zkušeně na několika místech natrhl, aby se chleba nezapařil). Vtom mě oslovil Zacharias. „Pojďte se ke mně napít, už mám dnes vyděláno, nic nechci, tady mám láhev vína,“ a poklepe dlaní na nenápadně ukrytou 1,5litrovou plastovou láhev ve velké kapse volné dželaby. K čemu všemu se dá tenhle „marocký spacák“ využít! A vzápětí se dovím, že v Sefrú jsou dvě prodejny alkoholu a kromě toho se prodává i v hotelovém baru. Dřív tady prý Židé dělali kořalku z fíků, říkalo se jí židovská voda života. Ještě dnes mají výrobnu vína.

Přivezte vodku!

Zacharias byl dokonalým zdrojem informací a „drbů“. Neřešila jsem, proč nás nejprve protáhl celou medinou, kterou jsme sami prošli snad desetkrát. „Všimli jste si, kolik je tady chudáků? Když měla do Fesu přijet vysoká návštěva, policie ho vyčistila a přesunula tyhle lidi sem. Už tady zůstali. Přespávat mohou v některých bývalých karavanserájích.

Jak se připravují kozí hlavy? Prý podobně jako naše vepřové.

Protože se u nás dodržují staré tradice, když je pátek, bohatší lidé dělají dva talíře kuskusu, jeden donesou do mešity či synagogy pro chudé, druhý je pro ně samé. A já tady zůstávám proto, že se mi líbí, že se tady tyhle tradice dodržují.“ Silně kulhal, protože bez očkování dostal obrnu, ale stejně nevím, proč nás vezl k sobě domů taxíkem. Domov – pronajatá vybílená místnost s vysokým stropem. Studená, s malým oknem vysoko u stropu. Záchod na chodbě je společný pro všechny čtyři podnájemníky. Platí jen elektřinu, voda je z komunálního kohoutku. Vařič tvoří malá láhev na plyn, peněženka je dokonale prázdná.

Spíš než z lásky k tradicím zde 43letý Zacharias žije proto, že jinou možnost nemá. Společnost mu kromě anglických knížek dělají dvě kočky. Jsou čisté, přítulné, spí s ním na gauči. Kdyby je nepustil na noc domů, budou prý škrábat na dveře. Hlad mají takový, že žerou i ten báječný čerstvý suchý chleba, který jim lámu.

Jeho otec byl voják, bojoval ve francouzské armádě v Indočíně a i doma se snažil o vojenský režim. Rozvedl se a díky tomu má Zacharias několik nevlastních sourozenců, na které se v případě nouze může obrátit. Když ještě žil s nimi, začal studovat literaturu. Fascinoval ho Kerouac a Jimi Hendrix, nosil dredy, hádal se s otcem a ten ho nakonec vyhodil z domu. Proto má jen tři roky vysoké školy.

Po vzoru svého oblíbeného autora jezdil sedm let stopem, ale jen po Maroku. Na své „on the road“ potkal Norku, jezdil s ní v jejím obytném autě, mají spolu dítě, které ona odjela raději porodit domů. Pak se za ním vrátila, ale jak přiznal: „Byl jsem mladý, bez zkušeností, rozešli jsme se. Zůstalo mi jen potvrzení, že syn je můj. Deset let jsme se neviděli. Ale vloni tady za mnou byl. Je mu osmnáct a docela jsme si rozuměli, zase sem v červnu přijede.

A nemáte náhodou nějaké drobné na cigarety?“ Dáváme mu víc, aby si zbytek nechal. Je rád a slibuje kočkám, že jim koupí olejovky. Nekoupil. Když nás v půl deváté doprovází ke kempu, odbočuje do hotelového baru na pivo. Kočky zůstávají zavřené doma. Snad se alespoň nažerou chleba, který zůstal ležet na stole. Zacharias se s námi mezitím loučí slovy: „Až sem někdo od vás pojede, hlavně ať přiveze českou vodku!“


DŽELABA

Tradiční marocký dlouhý kabát s kapucou. Obvykle z těžké látky. Má speciálně obroubené rukávy a začištěné švy, aby se netřepily. K tomu se někdy používá opravdu zvláštní „šicí stroj“ poháněný stejně jako jízdní kolo. Mladí dželabě někdy žertem říkají marocký spacák, což je dost výstižné.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články