Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sedm statečných

070-000.jpg
Tomáš Otta, Pátek, 3. Srpen 2007
V úporné africké výhni podávají nadlidské výkony: houževnatě putují stovky kilometrů vyprahlou pouští, v sedle horských kol uhánějí nespoutanou krajinou, raftují divokými peřejemi a zdolávají nejvyšší vrcholky černého kontinentu. Tento měsíc zakončí své putování napříč Afrikou mezinárodní tým extrémních sportovců Old Spice Africa Expedition.

Je a jich dohromady „hollywoodsky“ sedm všichni pocházejí ze zemí střední a východní Evropy. Svoji náročnou adrenalinovou pouť začali na kolech letos 10. března v jihoafrickém Kapském Městě. Cílová páska? Bezmála čtrnáct tisíc kilometrů vzdálená Alexandrie. K branám druhého největšího egyptského města mají vytrvalci z Maďarska, Ruska, Ukrajiny, Chorvatska, Slovinska, Slovenska, ale také z České republiky, doplout na kajacích po Nilu právě v průběhu tohoto měsíce.

„Během jediného dne jsme na začátku měnili pneumatiky na horských kolech třeba dvacetkrát,“ usmívá se u oběda v proslulé nairobské restauraci Carnivore Petr „Siskař“ Tůma, odpočatý třiatřicetiletý český zástupce expedice. Se sympatickým Pražákem v Kristových letech jsme se setkali během týdenní návštěvy médií v Africe. V Nairobi si závodníci užívali jeden z mála dnů mimo cyklistické sedlo.

Zvlášť Siskařovi se jistě den volna hodil, protože doléčoval zánět průdušek a musel polykat antibiotika. „Běželi jsme desítky kilometrů namibijskou pouští, kde nám písek drásal chodidla a do obličeje nás bodaly sluneční paprsky. Na rozvodněné Zambezi nás během sjezdu ohrožovaly nečekané vodní víry i hladoví krokodýli, ale na dno jsem si sáhl taky při výstupu na Kilimandžáro,“ míní neustále posmrkávající kliďas Tůma a dodává, že značná část potíží, vyjma převýšení a náhlou změnu počasí o padesát stupňů Celsia, jistě tkvěla v nastupující vleklé nemoci. Právě zhruba v polovině cesty na nejvyšší horu afrického kontinentu – přesněji nad kempem Mandara Hut – jsme se s výpravou v době vrcholící dešťové sezony poprvé setkali a pak s nimi pokračovali až do keňského Nairobi. My, totiž tři novináři a fotografové z Česka a Maďarska, jsme stovky kilometrů zdolávali ve stařičkém landcruiseru, kdežto sportovci pochopitelně jak jinak než na svých kolech…

Výstup na Kilimandžáro byl jednou z nejnáročnějších částí celé expedice.

Zasněžený obr Afriky

Sopka Kilimandžáro je jedním ze symbolů rozpáleného světadílu a každoročně, společně s přilehlým národním parkem, láká tisíce návštěvníků – zjevně také proto, že výstup až na vrchol bezmála šestitisícového zasněženého obra se obejde bez standardního horolezeckého náčiní a nutných technik. Přesto, nebo právě proto, není pro každého a zvláště pak v dešťové sezoně se celkově šestidenní výstup může změnit v opravdové peklo. I to jsme pochopili ze slov českého účastníka expedice: „K vrcholu jsme vyšli v jednu ráno. Hustou tmu prorážely jenom nezbytné čelovky. Zhruba od pěti tisíc metrů se mi začalo špatně dýchat, oblečení na mně začalo vlhnout. V 5200 metrech se objevil první sníh a teplota začala rychle klesat. Stezka v podstatě zmizela. Od 5400 metrů jsem začal mít vážnější problémy. Dýchání se stále zhoršovalo, bolela mě hlava a občas jsem ztrácel rovnováhu.

Prudká vánice na každém z nás vytvořila ledový krunýř.

Ovládnout své emoce - to bylo na celé náročné výpravě zřejmě nejpodstatnější.

Prakticky

Na cestě Afrikou do sportovců nejen pálilo slunce, ale ocitli se i pod sněhem. na všem se udělaly rampouchy.

Takové počasí jsem nezažil ani na Mont Blanku. Viditelnost dosahovala maximálně pětadvaceti metrů. Neměl jsem ani sílu se rozhlížet kolem, bezmyšlenkovitě jsem hlubokým sněhem stoupal vpřed ve stopách hlavní skupiny. A když jsem se konečně dostal k vrcholovému kříži, zničehonic mi vytryskly slzy dojetí,“ neskrývá nic ze svých emocí Tůma. „Výstup mě nabil novou energií, kvůli jejímuž nedostatku na zpáteční cestu jsem se celou dobu strachoval. K chatě jsem přišel asi o čtyřicet minut později než ostatní. První čtvrthodinku jsem jen seděl a snažil se nabrat síly k dalšímu pohybu – naprosto bez energie, ale s euforickým pocitem z dobytí vrcholu, šťastný, že jsem se i zpět dokázal dostat sám vlastní silou.

Byl to opravdu nejtěžší ze všech dosavadních sportovních výkonů. Tělo je zkrátka nevyzpytatelné, v praxi se tak ukazuje, jak moc záleží na psychice.“ Po setkání s výpravou jsme sešli ke vstupní bráně hory zvané Marangu Gate a později s nimi povečeřeli v kempu Meserani Snake Park poblíž města Arusha, kde si expedice rozložila stany a zaparkovala doprovodný vůz.

Je to obrovská přestavěná Scania, jejíž kola připomínají zadní pneumatiky u zetoru. Opečovává ji britská společnost Oasis Overland, jmenovitě řidiči Sue a George.

„Specializujeme se na cestování napříč Afrikou a Asií přesně podle přání a potřeb zákazníků,“ vysvětluje nám hovorná anglická řidička Sue (její řidičské schopnosti jsou mimochodem ohromující), zatímco její tichý partner za volantem jménem George pokuřuje cigaretu. Automobil má speciálně upravený interiér, do něhož se s nejvyšším komfortem vtěsná deset dobrodružných cestujících a skvěle v něm mohou cestovat i rodiny s dětmi.

Řízný jogging pouští

Uvolněné prostředí nairobské gurmánské restaurace Carnivore (volně přeloženo „pouze maso“) jednotlivým členům expedice tak říkajíc rozvazuje jazyk a my se dozvídáme další podrobnosti cesty. „Itinerář se průběžně mění: podle počasí, ale i podle politické situace v konkrétních zemích,“ objasňuje Tibor, jinak spíše málomluvný cyklistický vytrvalec ze Slovenska.

Když přijde řeč na politiku, stojí jistě za připomenutí, že cyklisté se během cesty setkali s vládními ministry v Namibii. Tamější úřad vlády pro ně dokonce přichystal slavnostní průjezd hlavním městem Windhoek. Právě Namibie se stala jednou z dalších „infarktových“ částí trasy. K outdoorovým adrenalinovým expedicím patří běh a právě v Namibii si jej vytrvalci příkladně užili.

Vzdálenost, kterou museli během tří dnů pod rozpálenou oblohou absolvovat, se blížila sto padesáti kilometrům a svou náročností zajisté připomínala pobyt v pekle. Padesát kilometrů klusem denně ve žhnoucí africké výhni, to byla výzva, kterou nakonec zvládli pouze čtyři členové týmu: maďarský vůdce Pál, jeho krajan Szabolcs, Rus Artěm a Ukrajinec Andrej. Ostatní závěrečnou padesátku vyčleněnou na třetí den z různých příčin museli bohužel vynechat: ať už pro zánět šlach, žaludeční potíže či pro úžeh jako právě český zástupce. „Běh pouští je jednou z nejnáročnějších adrenalinových disciplín,“ míní vedoucí celé výpravy a její hlavní mozek Pál Hídvégi-Üstös. „Úspěch tkví v tom, nepřipouštět si problémy a hlavně se nikdy nezastavit. Jakmile to uděláte, už se nerozběhnete. Nezáleží, jak moc jste unavený nebo jak moc vás bolí tělo, musíte prostě běžet pořád dál.“

Hroší útok

Luxusní restaurace Carnivore se dlouhodobě řadí mezi nejlepší podniky světa a skupinu zarostlých extrémních sportovců, kteří jsou tři měsíce zvyklí snídat, obědvat i večeřet pod širým nebem (a navíc jídla, která si sami uvaří), si asi nelze představit v kontrastnějším prostředí. Konzumují se tu pštrosí, krokodýlí, antilopí a jiné speciality z divoké africké zvěře a na vysilující adrenalinové zážitky se už vzpomíná s lehkostí a úsměvem. Dvoudenní cesta kajakem – to může znít jako velká africká romantika, ale z vyprávění je zřejmé, že šlo spíše o pořádnou dávku nebezpečí.

„Když jsme sjížděli Zambezi, řeka byla po období dešťů pořádně rozvodněná,“ naznačuje Siskař. Víme, že v části těsně nad Viktoriinými vodopády je spousta krokodýlů a také nepříjemných vodních vírů, a tak nás zajímá jeho zkušenost. „Na kánoi bylo fajn, museli jsme však mít místní doprovod. Jednak kvůli nebezpečným zvířatům, ale také kvůli znalosti nevyzpytatelné řeky. Je tu dost peřejí, vodních vírů, mělkých zátočin… I tak se můžu,pochlubit‘ plaváním v řece. Jednomu velkému víru jsme se úspěšně vyhnuli, druhý vír jsem přes háčka neviděl, ten mi ho nenahlásil a vír nás samozřejmě otočil. Ale během minuty jsme zvládli převrátit loď na dno a vlézt do ní bez újmy, takže v pohodě.

Koneckonců, nebyli jsme sami, cvakla se i rusko-ukrajinská dvojice,“ upřesňuje s klidem Siskař. „Měli štěstí, protože voda byla tak hluboká a vodní vír tak silný, že se k nim krokodýli nemohli dostat do bezprostřední blízkosti,“ dodává Pál Hídvégi-Üstös.

I tak se kontaktu s vodním zvířetem Siskař nevyhnul. „Na posledním kilometru cesty na kajaku na nás zaútočil hroch. Proplouvali jsme kolem něj příliš blízko a on měl dojem, že chceme narušit jeho teritorium. Naštěstí jsme s sebou měli průvodce, který hned začal křičet a mlátit kolem pádlem. To hrocha překvapilo, takže jsme získali čas a podařilo se nám dostat kajak z jeho území. Uvědomili jsme si, že si na hrochy musíme dávat opravdu veliký pozor – patří k nejnebezpečnějším zvířatům Afriky. Pokud mají dojem, že pro ně znamenáte nebezpečí, ihned zaútočí. Jsou skutečně strašně silní.“

Nil: velká očekávání

Po obědě v nairobském Carnivore se s expedicí loučíme. Sportovci se vracejí do tábora na okraji Nairobi. Čeká na ně druhá polovina výpravy: další den ráno nasednou na kola a přes severní část Keni se přesunou do Etiopie, Súdánu a pak do Egypta, kde absolvují sjezd po Nilu. Pro Siskaře je to, měřeno úmorným přejezdem kontinentu od jihu na sever, o tak řečenou třešničku na dortu. Jenže od největší africké řeky dělí vytrvalce ještě tisíce kilometrů převážně v sedle kola. „Některé dny jsou plné smíchu a jindy zase jen upřeně zíráme před sebe a šlapeme. Jedna z nejtěžších věcí je, že musíme každé ráno vstávat za úsvitu a plnit plán. Musíme přinášet výkony, a přitom se nám stýská po domově. Všechny sportovce, kteří tu jsou, jsme vybrali, protože lékař i já jsme během výběru byli přesvědčeni, že jsou na takové výzvy dostatečně zkušení,“ vysvětluje Pál Hídvégi-Üstös, maďarský šéf, který pod rouškou rázného velitele ukrývá sympatickou tvář.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články