Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Šátek jako Maginotova linie

010-000.jpg
Milan Vodička, Čtvrtek, 30. listopadu 2006
Rozdíl mezi Západem a islámem lze popsat i větou jako z módního časopisu: zatímco podle nich se oblékáme málo, podle nás se zase oni oblékají až příliš mnoho.

Bývaly ale doby, kdy se to tak vážně nebralo. Nikdy nechoď ven v kravatě a s krátkými rukávy, varovali mě svého času v Teheránu.

Ajatolláh Chomejní ještě žil, fundamentalismus jen kvetl a kravaty byly považovány za symbol prohnilosti satanského západního světa. Pak mě jeden prodavač zatáhl do svého krámu, sundal obraz, za nímž byla skříňka ve zdi. Tu otevřel – a na dvířkách visela celá jeho nabídka kravat. Byly nemoderní a zplihlé, ale působily téměř buřičsky – asi jako Elvisův dvojník na schůzi Komsomolu. Pochopil jsem, že s tou prohnilostí to asi nebude tak horké. Odpoledne jsem úmyslně otestoval pevnost režimu tím, že jsem zkusmo vyšel v kravatě a s rukávy vyhrnutými až nad lokty. Lidé na největším teheránském bazaru se na mě přesto usmívali.

Ne vždy to ale našinci projde. Jinde po mně dvakrát házeli kamením. Bylo to v irácké Basře a pak kdesi v Sýrii – a bylo to kvůli šortkám. Vím, neměl jsem je nosit, ale tyhle země byly tak sekulární. A pak: bylo vedro. Přece to musejí chápat a budou k cizinci tolerantní, říkal jsem si. Nebyli.

Teď je problém oblékání paradoxně v Evropě. Nespočívá v kravatách ani šortkách, ale v šátcích a závojích muslimských žen.

Jak už bylo řečeno – zatímco my se v jejich očích oblékáme příliš málo, oni mají něco navíc. Jenže to má háček. Zatímco my, když k nim přijedeme, máme jako samozřejmost respektovat jejich tradice a cítění, v opačném případě, tedy když oni přijedou k nám, máme opět respektovat jejich tradice a cítění.

Zažil jsem, jak se při státních návštěvách halily ženy včetně první dámy už na palubě letadla do závojů a dlouhých šatů. Žádná ani nepípla, natož aby řekla, že zůstane tak, jak chodí doma. Čekal bych, že naopak to bude stejné. Jsi-li v Římě, chovej se jako Říman(ka)… Jenže Evropa má nyní problém s tím, že stále víc muslimek tady chce chodit zahalených. Je to takové drobné střetnutí civilizací. Evropané vidí v těch zahalených postavách zachumlaných do vlastního látkového apartheidu cosi jako hrozbu. Nevidí jim do očí a zdají se jim být podobně nevyzpytatelné jako islám, z něhož mají po 11. září strach. A tak by byli rádi, aby chodily odhalené. Je to tak logické: když my se u vás musíme zahalovat, protože tak chodíte vy, proč vy se u nás neodhalujete, když tak chodíme zase my?

Má to ale problém. Právě tím tlačíme muslimky, aby se ještě víc zahalovaly. Vždy, když měl islám pocit, že je pod tlakem Západu, ženy se začaly skrývat do šátků. Bylo to tak na přelomu 19. a 20. století v Egyptě, bylo to tam i za Násira. Stejné to bylo v Íránu za šáha i jinde. Tlak na modernizaci, v jejímž rámci měly ženy sundat závoje, nejvíc milovali obchodníci se závoji. Obchody jim v té době jen kvetly. Závoj je totiž cosi jako poslední pásmo vzdoru, Maginotova linie víry.

Pokud čekáte jasnou odpověď, co s tím, tady se jí nedočkáte. Je opravdu hloupé, že muslimky se halí v Evropě víc než v minulosti. Pokud chtěly žít podle těch nejpřísnějších pravidel islámu, měly raději zůstat tam, kde ta pravidla jsou doma. Stahovat z nich ale šátky nějakými předpisy mi přijde stejně hloupé, jako když po mně házeli kamením kvůli šortkám. A přitom bylo tehdy takové vedro…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články