Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Sardinie svérázná i tajemná

00 sardinie.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Čtvrtek, 15. září 2016
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Sardinie patří k těm nemnoha ostrovům Středozemního moře, kam se vyplatí zajet autem za koupáním a teplem i na jeden týden. Co zvláštního nabídne kromě kamenných stop po několik tisíc let staré nuragské kultuře? Překvapí ještě něčím, co si nemůžeme vyhledat na internetu?

Na Sardinii jsme strávili několik měsíců. Projeli jsme ji křížem krážem i podél pobřeží kolem dokola. Jen málo pláží jsme vynechali. Jsou úžasné. Čím rozlehlejší, tím opuštěnější. Hlavně mimo sezonu, kdy na nich není ani noha. Lidská noha. Toulavých kočičích a psích nohou je dost. Vydáte-li se v létě zkoumat sardinské pláže, obětujte pár eur a noste s sebou sušenky croccantini pro místní randaggio.

Co Sardinie nepobrala na výšce, to nabrala na členitosti a skalnatosti, z 68 procent ji pokrývají kopce a skalní plošiny. V dosažení patřičné rozervanosti jí vydatně pomáhalo i počasí. Zdejší agresivní slaný déšť a mořský vzduch dokázaly vytvořit zvláštní surrealistické skalní tvary, například na milionářském pobřeží Costa Smeralda (vrch Roccia dell‘Orso: Medvěd) nebo na západním Costa Paradiso.

Severozápadní pobřeží, národní park Asinara. Na ostrově byla až do roku 1997 přísná věznice, předtím trestanecká kolonie.

Ostrov jako pevnina

Sardinie, druhý největší ostrov Středozemního moře, je se svými 24 100 km2 už tak velká, že převzala všechny zákonitosti života na pevnině. Jen jedno z Itálie nepřevzala: pocit, že je Itálie. Když něco neklape, je občas slyšet od místních: „To víte, Itálie, být to na nás, je to jinak.“ Ovšem na rozdíl od sousední Korsiky jsou úvahy o samostatnosti ostrova velmi vlažné a drží se spíš na úrovni snů. Přesto Itálie pro obyvatele Sardinie neznamená „naše země“, nýbrž „kontinent“ a třeba vína určená na italské trhy se považují za export.

Mnoho lesů na ostrově nečekejte. Ty pobřežní vzaly za své už ve starověku za Féničanů. Z vnitrozemí mizely postupně, až je dorazil nenasytný žrout dřevěného uhlí – hutě, které na jihozápadě ostrova zpracovávaly část vytěžené rudy na železo, zinek, olovo a cín. Hornictví a hutnictví tady zažily největší rozmach na přelomu 19. a 20. století, i když poslední důl byl uzavřen až v roce 2008 (nedaleko města Carbonia). Přesto se dnes části tohoto pobřeží říká Zelené (Costa Verde), i když zeleň je nízká a keřovitá. Po zrušení dolů většina lidí odešla, nechala po sobě rozpadající se vesnice a vládu nad plážemi a kopci předala přírodě a náhodným turistům.

Místo lesů projíždíme někde háji korkových dubů, ale návštěvu továrny na zátky ve městě Témpio Pausánia jsme kvůli neděli museli oželet. Na několika místech obdivujeme tisícileté olivovníky, ale především nás lákaly vinice s jedinečnou sardinskou odrůdou Cannonau, které prý mnoho Sardiňanů vděčí za svůj dlouhý život. V tomto směru vede malá vesnice Ovodda, v níž jeden stoletý připadá na 340 obyvatel (v Česku na asi 9000). Kopce okupují celý její horizont. Z náměstí, vyhlídek a barových židliček ho denně pozorují zcela nestresovaní dědci, z nichž mnozí brzy pravděpodobně navýší procentuální podíl stoletých obyvatel.

První murales se objevily za nepokojů okolo roku 1968, kdy jimi studenti vyjadřovali své názory (vesnice Tinnura).

Příval barev

Těžko najít sardinské městečko, o němž by nebyla v knižním průvodci ani zmínka. Výjimkou je vesnice Tinnura. Věděli jsme, že malby na zdi, murales, obvykle zachycují scény obyčejného života. Jedna z nich připomíná Picassa, zdi sousedního baru vyzdobil stejný malíř stylizovanými znaky umění primitivních národů. Ulice téhle zapadlé díry zdobí moderní sochařská výzdoba a krytá galerie avantgardních obrazů je přilepena na boční zeď radnice. I fontány mají sochy a reliéfně pojaté slunce na náměstí del Sole je jako nové. Ale proč je vedle něho zjevení Krista oblečeného jako Tolték?

Říční přístav Bosa na západním pobřeží zase vypadá jako pestrobarevná paleta. V uličkách staré čtvrti na svahu pod hradem si připadám jako v drogovém opojení. Brčálově natřené stěny střídají kanárkové, jahodové azurovou. Nízké domky jsou natírané důsledně, nabarvené mají elektrické vedení i okapy. Žádný stavební úřad naštěstí do barev nemluví a místní se opravdu mohou vyřádit.

Mořské hedvábí

Z měst nás nejvíc zdržel přístav Sant’Antíoco na jihozápadě ostrova. Na dveřích jeho unikátního Museo del Bisso visel ručně psaný nápis: „Nemáte-li dost času, nechoďte sem.“ Vede ho charismatická šedesátiletá signora Chiara Vigo. Její neopakovatelné muzeum zdobí i nápis „Nic neprodáváme“, přestože se týká tzv. mořského nebo byssového hedvábí (italsky bisso) vyráběného od dob krále Šalamouna. Chiara je dnes jedinou ženou v Itálii, která to ještě umí. Naučila se tomu od své babičky v pěti letech, později prý dětem prsty zhrubnou a dovednost si neosvojí.

Přístav Sant’ Antíoco

Byssové vlákno je totiž lehčí a jemnější než hedvábí. Na slunci mění svou barvu na zlatou a hřeje víc než merino. „Zavři oči, dej obě ruce dlaněmi vzhůru. Soustřeď se,“ řekla mi. Dodnes nevím, zda mně opravdu položila byssus na dlaň, necítila jsem dotek, ale zato mírně pálivé teplo. Ten vjem z dlaně zmizel až druhý den ráno a občas se vrací, třeba právě teď, když píšu tyhle řádky. Ne nadarmo měli faraonové byssová vlákna v rukavicích, které si oblékali na léčení artrózy.

Tajemno obestírá i samotné mistry, kteří vlákno zpracovávají, většinou ženy. V třiceti generacích rodu paní Chiary bylo jen deset mistrů-mužů. Když se někdo stane mistrem, skládá totiž neoficiální přísahu, že neodmítne své učení nikomu a že za něj nikdy nevezme peníze. Byssové hedvábí je neprodejné, lze ho jen darovat na svaté, náboženské účely. Muži ale kvůli zajištění rodiny museli pracovat za peníze, a jen ženy se tedy mohly věnovat sběru a výrobě byssového vlákna. Chiara své umění předala dcerám. Ty v něm ale nepokračují a Chiara doufá ve svou malou neteř. Jinak s ní umře umění tohoto zvláštního vlákna, které se může spřádat jen chvíli, pak se příliš zahřeje, ruce se začnou potit a vlákno trhat.

U Paní vod

Říká se mu mořské hedvábí, protože se dělá z vláken produkovaných mlžem Pinna nobilis setacea. Lastury této kyjovky sbírali Sardové od nepaměti. Maso jedli, protože měkkýš byl velký, i když nijak dobrý. Staré lastury mohly být i metr vysoké a dělala se z nich třeba stínidla. Přirozeným nepřítelem měkkýše byla chobotnice. Aby mu v noci při spánku nevlezla dovnitř a nesežrala ho, spojil až na pár dýchacích otvorů své skořepiny rosolem. Ranní slunce aktivovalo produkci kyselin, které uvolnily rosol, ten vytekl ven a ve styku se světlem a mořskou vodou vytvořil chuchvalce vláken pro budoucí byssus.

Město Bosa leží na jediné splavné sardinské řece – je splavná celé tři kilometry!

Chiara vysvětluje: „Měkkýš žije až patnáct metrů hluboko. Babička se za ním potápěla do svých osmdesáti let. Bez jejích zásob bych mohla předávat jen teorii. Na vyšívání byssu bych neměla materiál a já vyšívala i pro papeže! Od roku 1992 je totiž měkkýš chráněn pod vysokou pokutou. Mohu sbírat jen jeden měsíc v roce za dozoru pobřežních hlídek a policie. Získám tak materiál na třicet gramů mořského hedvábí.“ Byla pozvána i k posouzení plátna obrazu-neobrazu Volto Santo Manopello (Svatá tvář), o němž někteří soudí, že je prvním a pravým portrétem Ježíše. Obraz je průhledný a na vláknech vědci nezjistili žádné stopy barvy, ale při správném úhlu světla se portrét objevuje.

„Ano, to je byssus,“ potvrdila Chiara. Její muzeum sídlí ve starém domě, který zapůjčila obec a nyní ho chce vrátit. Ale budova není až tak důležitá. Pravé muzeum je totiž Chiara sama. Bez ohledu na to, kde právě je. Navíc má ke svému jménu připojen i tajemný titul Paní vod – Maestro del Aqua, protože její duše se může propojit s duší vody. Vlastně všechno v jejím osudu je zajímavě propojeno. Při spřádání byssu zpívá staré hebrejské písně, které ji naučila její babička s židovskými kořeny. V rámci natáčení televizního pořadu se setkala s laponskou Paní vod (prozatím ví o dalších pěti lidech s podobnými schopnostmi). S překvapením zjistila, že Laponka zpívá její spřádací písně, aniž jim rozumí, a neví, jak se je naučila. Předala jí je snad právě voda? Proto věřím, že kousek Chiary byl se mnou i u posvátného pramene Pozzo sacro su Tempiesu.

Zázračný pramen?

Uctívání podzemních pramenů a stavba chrámů zasvěcených vodě byla jedním z nejvýraznějších projevů kultury starověkých Sardů, tzv. nuragské kultury ze 17. až 7. století př. n. l. Podle římských záznamů Sardové věřili, že tyto svaté prameny léčí oči i kosti, a že jejich voda dokonce může odhalit zloděje a případně ho potrestat slepotou.

Pramen se skrývá v zapadlém údolí na konci šestikilometrové úzké asfaltky ze stejně zapadlého městečka Orune v hornatém vnitrozemí. Od pokladny klesá cestička o sto třicet metrů níž. Levá cesta dolů je věnována popisu kytek, cestu nahoru lemují obrázky fauny. Dole v úžlabině vodní chrám. Není velký, ale voda z něho vytéká už 3600 let. Díky suché zimě letos jen pomalu překapávala ze studně do kanálku, který přebytečnou vodu kdysi odváděl do nádrže. Na chvilku přerušuji zvonivou melodii vody dopadající na kámen a chytám kapky do dlaně. Co si mám přát? Ať Chiaře její muzeum zůstane. Duše vody moje přání určitě předá na správné místo.

Byssus neboli mořské hedvábí

TIP AUTORKY

Kupte si přes internet lístky na trajekt na Sardinii (pojedeteli autem). Hlavní spoje pro cestu z Česka jsou Livorno– Ólbia na východě Sardinie nebo Janov–Porto Tórres na severozápadě. Lístky kupované v přístavu před odjezdem mohou být i více než dvakrát dražší.

Irena Páleníčková, cestovatelka

PŘED ODJEZDEM

  • Podívejte se na film Bandité z Orgosola režiséra Vittoria de Sety z roku 1960.
  • Přečtěte si román Holubice a jestřábi sardinské spisovatelky Grazia Deledda (1927 Nobelova cena za literaturu). Ignorování dopravních předpisů na Sardinii vám pomohou pochopit slova autorky: „Pro člověka z této zapadlé vesnice je zákon nelogická síla, kterou je třeba oklamat, protože ji nelze přemoci.“
  • Přečtěte si Ostrov stínů sardinského spisovatele Giuseppe Dessího. Mimo jiné dramaticky vypráví o devastujícím rozvoji důlní činnosti na jihozápadě Sardinie v 19. a 20. století. Poslední důl byl zavřen až 2008. Mnoho dolů se dnes zpřístupňuje turistům, např. Montevecchio, Buggerru, Porto Flávia.
Chiara Vigo pri práci s drahocenným vláknem

NEJLEPŠÍ TIPY NA SARDINSKÝ VÝLET

  • Staré město v přístavu Alghero obejdete po zachovaných hradbách nad mořem. Můžete navštívit i rybí tržnici, akvárium a muzeum červených korálů, které se loví z hloubky více než sto metrů a podle pověsti jsou zkamenělými slzami Medúzy. Nevynechejte ani rozlehlý rybářský přístav. U města je mezinárodní letiště a na sever od něj kilometry pláží.
  • Sklepy v městečku Olíena jihovýchodně od města Nuoro prodávají temně rudá a silná sardinská vína. Vědci dokázali, že víno odrůdy Cannonau obsahuje látky příznivě ovlivňující činnost srdce. Víno Nepente Oliena má 14,5 až 15 procent alkoholu a litr jejich kvalitního stolního stojí něco přes dvě eura. Jako ostatní vinařská družstva má i Oliena ve své prodejně na točení vína do donesených nádob nefalšované benzinové čerpací stojany.
  • Olivastro Millenario. Protože lidé stromy vykáceli, o to víc si váží několika zbylých tisíciletých olivovníků. Jeden z nich, Oliveto storico S’Orto Mannu, který místní nazývají La Reina (Královna), najdete podle ukazatelů východně od města Iglesias. Má obvod 16m a olivy velké jako švestky. Dva tisíce let starý olivovník můžete obdivovat u kostelíka Santa Maria de Navarrese z 11. stol. na východním pobřeží severně od Tortolí. Věk divokého olivovníku Olea Silvestris de Santo Baltolu di Carana nad přehradou Lago Líscia severovýchodně od města Témpio Pausánia odhadli odborníci na neuvěřitelných 3800 let!
  • Jeskyně a skalní útvary. Je jich bezpočet. Nejznámější je Neptunova jeskyně v útesech na mysu Cáccia nedaleko Alghera. Do soutěsky Gorruppu jižně od Olíeny, se stěnami až 400m vysokými, se důkladně projdete po nepříliš značených cestách. Neopomeňte ani zvláštní kilometrovou jeskyni San Giovanni východně od Iglesias. Až do roku 1999 skrz ni jezdila po asfaltce auta. Přes den je osvětlená, po silnici ji snadno projdete a na rozdíl od většiny jeskyní je vstup zdarma. Výčet horolezeckých terénů by zabral mnoho stran, zajímavé terény jsou třeba v okolí letoviska Cala Gonone.
Zbytky chrámu Pozzo sacro su Tempiesu
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články