Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Šamani & čarodějové

018-000.jpg
Mnislav Zelený, Úterý, 29. Srpen 2006
Stále vzpomínám na vynikající japonský film Onibaba, kde šaman volá do hluboké studně jméno umírající osoby, aby ji tak přivedl zpátky mezi živé. Byl to pro mne velký zážitek a docela jsem tomu věřil oproti převážné většině diváků. Tenkrát jsem netušil, že s těmito lidmi se zvláštními schopnostmi a predispozicemi budu občas žít a jeden z nich se stane i mým adoptivním otcem.

Se šamany a kouzelníky jsem žil mezi indiány v Jižní Americe, ne v Japonsku. Nicméně všichni tito lidé na celém světě pracují pomocí stejných mechanismů a principů. I když se nám jejich činnost zdá nadmíru šarlatánská a pochybná a magii jako hlavní duchovní prostředek jejich existence jsme již dávno odsoudili do propadliště dějin, nemyslím si, že je vše kolem nich tak záhadné. Jde pouze o jiné chápání světa, které se nám může někdy zdát jako zázračné, protože mu nejsme schopni porozumět. Je to tedy spíš naše „zabedněnost“, naše neschopnost využívat skryté možnosti člověka. Také naše stále větší a větší odloučení od přírody zde hraje svou roli, neboť mnoho tzv. zázraků šamanů je postaveno jen na důkladném poznání přírodních zákonů.

Právě diametrální rozdíl ve vztahu k přírodě hraje velkou úlohu. My přírodu používáme, využíváme a zcela výjimečně s ní souzníme. Indián nemá ke svému životnímu prostředí vykořisťovatelský vztah. On se považuje za součást přírody a odmalička je tak vychováván. A když taková výchova neměně běží po staletí, nelze se divit, že jejich schopnosti jsou pro nás paraschopnostmi. Dá se vlastně říci, že každý indián je vůči nám svým způsobem tak trochu šaman, neboť má schopnosti a znalosti, které nám chybějí.

Vše začíná narozením. Tehdy šaman dítě pomaluje červenými skvrnami, aby jej chránily před zlými duchy. Jsou to skvrny, jaké má nejsilnější zvíře Ameriky – jaguár. Tvor, do kterého se šaman nejčastěji převtěluje. Právě narozené miminko také pohladí po kořeni nosu, aby duši otevřel v případě smrti cestu z těla. Jelikož život a smrt jedno jsou, je na svůj konec každý indián od narození připraven. Dává to nebývalou sílu, se kterou se naše civilizovaná společnost nechce ztotožnit. Šaman děti vede až do iniciace, učí je poznávat svět zvířat, rostlin, řek a skal. Všechno má svého ducha, všichni jsou bratři. I jedovatí hadi nebo otravní moskyti. Také s tím se nehodláme smířit. A to je proces, který indiána vede poněkud jinam než naše cesta. My chceme racionálně vše vědět, rozhodovat a ztrácíme jakoukoli víru v cokoli. Indián nepotřebuje racionalitu ke své existenci. Vybral si víru v přírodní síly, které určují jeho život. Indián chce poznat vnitřní, duchovní souvislosti svého okolí, a ne pouhý vnější materialistický pohled, který stačí nám.

Zkouška dospělosti

Než se indián stane dospělým, musí projít závažnou zkouškou. Nejedná se však pouze o zkoušky bolesti při iniciační slavnosti, což je jen ta zjevná část obřadu, kterou u nich vidíme i my. Vnitřním obsahem mučení a utrpení je najít si svoji vlastní cestu k přírodním silám. Poučen šamanem odchází mladík na opuštěné místo, kde sedí a čeká bez jídla a pití. Právě půst, hlad a žízeň umožňují, jedinci „vytáhnout“ ze svého těla jisté schopnosti. Řekněme, že podprahové vědomí se umocňuje tak, že lze leccos vidět, slyšet a cítit více než při všedním životě. Právě tato cesta rozjímání včetně dalšího bolestného utrpení je výchovnou stezkou i pro budoucího šamana. Mladík trpí jen před iniciací, šaman po celý svůj život. Jedině cesta utrpení je cestou pravého poznání, s čímž se opět nechceme ztotožnit, a proto nikdy nic nepochopíme a navždy zůstaneme na povrchu věcí.

Mladík čeká na oslovení. Může to být pták, ryba, zvěř, strom, kámen, oblaka, palmový list. Jeho receptory smyslů zaznamenávají sebemenší pohyb a zvuk, a to je okamžik, kdy pocítí něčí oslovení, které se pro něj stane celoživotní. Najde svého duchovního ochránce (guardian spirit). Pak se již může vrátit a je připraven na iniciaci. Šaman tím u něj svoji výchovu skončil.

Šamana si většinou představujeme spíše jako léčitele nebo kouzelníka, jenže on má mnohem víc úkolů. Patří k základům struktury každé indiánské společnosti podobně jako náčelník. Ten společnost vede a umně řídí v každodenních problémech, zato šaman je duchovní oporou komunity. Pro indiány samotné je postavou s nadpřirozenými silami. Vychovává mladé jedince k dospělosti, vychovává svého nástupce, léčí členy osady, ale zabíjí i nepřátele a zajišťuje spojení mezi světem živých a mrtvých a mezi indiány a zlými duchy. Jsme ve světě, kde se věří v nadpřirozeno. Zlých duchů je kolem spousta, vždyť příroda je tvrdá a žádnou chybu neomlouvá, a proto je šaman musí neustále udobřovat. Každý šaman je také zlý čaroděj. Ano, jeho činnost je ambivalentní. Dobro a zlo v jedné osobě. Bílá a černá magie… Z toho je patrné, že ne každý léčitel může být šamanem. Šaman má poslání, je to řehole. Obětuje se pro svůj lid. Odmalička si zvyká na bolest, na drogy, tráví své tělo, aby znal sílu přípravků, které si sám vyrábí z rostlin. Musí vědět, jaké dávky může ostatním podávat. Drogy jsou mimosmyslovou cestou poznání světa. Avšak jen šaman ví, jak má ostatní při tom řídit, jak jim má halucinogenní představy vysvětlovat. Dává jim stále větší a větší dávky, a tak všichni pomalu kráčejí po schodech poznání od malých geometrických obrazců až k zápasům s obrovskými anakondami, jaguáry a obry. Šaman jim ukazuje jejich nepřátele, nemoci, zlo. Ti nejsilnější jsou vybráni k cestě na vrchol, což je poznání své vlastní smrti. Indián umírá a šaman jej volá zpět k životu jeho jménem. To jméno je jeho pravé jméno, které však zná pouze on a šaman. To jméno má proto magickohomeopa­tickou sílu, neboť to je on sám. Kdo zná jeho jméno, může ho na dálku zabít, ale i vrátit na zem. Zabíjet je vždy mnohem snazší, než zachraňovat a léčit. Výjimečně se stává, že šaman zradí své poslání a zneužije své moci a stane se pouze zlým čarodějem. Jiní zradí své poslání pod tlakem naší civilizace a turistů žadonících o požitek z drog. Je to vlastně další vykrádání indiánské kultury. Vzali jsme jim jejich zlato, půdu, svobodu a teď jim bereme jejich znalosti ve jménu našeho pokroku. Ty jsou však přece posvátné a mají být používány pouze pro jejich komunity!

Zásah civilizace

Pamatuji si, když jsem žil mezi Eceeji v departementu Madre de Dios v peruánské Amazonii, jak jsem asi po osmi měsících soužití požádal o ayahuasku (Banisteriopsis sp.). „Ichahí oshi, to není pro tebe, to je pouze pro nás,“ řekl mi šaman Yohahé. Jinými slovy, i když jsem byl jimi přijat a získal poněkud pejorativní, i když současně úsměvné jméno ichahí oshi, neměl jsem na drogu nárok. Neprošel jsem iniciací, nebyl jsem plnoprávně jejich, neboť droga má pro ně duchovní hodnotu, kterou já nemohu ocenit a pochopit. Mohu ji konzumovat pouze pro nějaký požitek, což je podle nich chybné.

Každý šaman využívá svých schopností a vlastností. Jeden se soustřeďuje na poznání přírody a léčí zelenou medicínou, jiný léčí biomagnetismem a svou aurou, další pomocí drog. Musí dobře vědět, o jakou nemoc se jedná a zda bude schopen ji vyléčit či ne. Své stanovisko musí veřejně ohlásit, a když se zmýlí, jeho autorita klesá. A protože autorita vycházející z jeho schopností je to hlavní, kde se generuje jeho moc, je logické, že i tímto způsobem je pod kontrolou indiánské komunity. Šaman Yohahé byl v 30. až 50. letech minulého století mezi asi deseti tisíci Eceeji velmi mocný. Měl na kontě i několik nepřátel zabitých na dálku a obrovský respekt k němu se mísil se strachem. Když někoho léčil, oblékal si masku a oděv jeho zemřelého příbuzného a napodoboval jeho hlas.

„Mne bolelo rameno,“ řekl mi Shatawa, „ale jen mi Yohahé vysál zlo, bodlinu chontu, hned mi bylo dobře.“ Když byl však zlý duch rozzloben, ani Yohahé nic nesvedl. Tehdy, v roce 1973, jsem ještě moc netušil o provozování živnosti šamana, a tak jsem v samaritánském nadšení předal umírajícímu Domingovi Shaitá několik hromádek chloramfenikolu ze Slovakofarmy Hlohovec. Měl těžkou diareu, ale antibiotika udělala rychle své. Za pár dní starý indián odjel na rybolov. Yohahé však před několika dny prohlásil, že Shaitá již viděl malované ďábly, čímž naznačil, že jsou mocnější než on a brzy zemře. Tak se mělo stát a bylo by vše v pořádku. Naše civilizace zasáhla mým nerozumným chováním a narušila autoritu kouzelníka. Měl jsem být potrestán, protože Shaitá měl zemřít. Bohužel i těmito zásahy, které se nám zdají správné, narušujeme původní kulturu a přispíváme tak k jejímu zničení. Byl jsem všemi postupně izolován a měl jsem být odstaven, zničen či vyhnán. To mi řekl náčelník Ramayo, který jako jediný stál na mé straně a situaci postupně zvrátil. Yohahé, a hlavně jeho syn Biňajama mi pak odkryli své vědomosti léčivých rostlin, ke kterým například patří bylinka oneshaja ke sterilizaci žen, anebo naopak jamajotiji k vyléčení neplodnosti, na prašivinu olej kumala, na bolesti ledvin čaj z kořene massai, na lišej listy uňa de gato (mimochodem z tohoto „kočičího drápu“ se v posledních letech stala světová léčitelská móda). Biňajama mi po nocích vyprávěl i jejich staleté mýty včetně toho o prvním šamanovi Eceejů. Ten komunikoval se zlým vodním duchem Tunchim, aby uviděl, jak se zemřelí krajané mění v divoká prasata huanganas, a když přeplavou Řeku mrtvých Kwey-ay-enamu, opět se promění v lidi.

Mašakuri, šaman kmene Kofán.

Nutná spolupráce

Šamana vlastně od ostatních indiánů ani nerozeznáte. Vypadá a chová se stejně jako ostatní. Spíš se snaží být ještě nenápadnější. Je to podle indiánské etikety. Nevyvyšuje se, že něco ví, zná, umí ani že je mocný a něco řídí a něčím vládne. Podobně i náčelník. Oba se starají o své živobytí jako ostatní. Samozřejmě šaman dostává svůj honorář a ten je vždy podle možností nemocného. Má však za povinnost léčit, i když nemocný nemá nic. Takový byl i Mašakuri u Kofánů na řece Aguarico v roce 1972. Ten pro změnu nevyléčil mne ani maestra Poláka, zato jeho kameru Arriflex 35. Rozbilo se zrcadlo Sector, základní součást natáčení filmu, a Mašakuri ho slepil speciální hmotou. Kamera fungovala bez problémů další léta. Pak mi vyprávěl o rituálu yajé, kdy dospělým mužům podává halucinogenní nápoj. Do výtažku ayahuasky přidává ještě vývar z listů Psychotria viridis. Obřad otevírá zpěvem, kdy napodobuje zvuky zvířat a jím řízená pouť zdrogovaných Kofánů mezi snem a skutečností začíná.

Samozřejmě že vše je založeno na jednom důležitém aspektu. Šaman se nesnaží pouze sám. Každý z komunity musí spolupracovat. Jak? Tím, že věří. Otázka víry je zásadní. Bez ní nelze téměř nic. Magie a řada schopností šamana jsou závislé na této spolupráci. Když chci být vyléčen, musím svému šamanovi věřit. Když mi například rozřezává ruce, až krev teče proudem, věřím, že je schopný profesionál a umí to. Pak nic nebolí. Jsem mu jakoby vydán všanc. Když jsem byl v roce 1989 adoptován u Yawalapitiů jako Atapana svou politickou matkou Ayrikou, mým adoptivním otcem se stal pajé Guňitze z kmene Kuikuru, jak se zde říká šamanům. V oblasti horního Xingú je totiž mezi zdejšími indiány matrilokalita a muži se usazují v sídle žen. Abych byl právoplatným členem komunity, vyžádal jsem si sám, aby mi Guňitze rozřezal obě ramena piraními zuby. Byl šťasten, že jsem se tak rozhodl. Když mi uchopil ruce, pocítil jsem jeho suverénní profesionální jednání a řezání šlo ráz na ráz, ani jsem nestačil na to myslet. Pak se můj otec sehnul na zem, sežmoulal tam pár přichystaných listů a špinavou tekutinou mi potřel ramena. Krev okamžitě přestala téct a do večera jsem měl perfektní strupy.

Jeden večer začal léčit kašlající dítě. Chtěl jsem odejít, ale Guňitze mne zadržel. Chtěl, abych byl přítomen. Ostatně jsem jeho syn, co kdybych se chtěl něco naučit, že? Guňitze léčí drogou, tabákem Nicotiana rustica. Dlouhý doutník z rostlin pěstovaných za malokou je snad z koncentrovaného nikotinu. Když jsem jej zkusil, zapotácel jsem se. Guňitze jej musel při obřadu vykouřit celý! Však k tomu také celý život trénoval. A to je to obětování. Nekouří pro prožitek si zapálit, což my nechápeme. Kašlající klučina leží v hamace. Je šero. Vidím zapálený konec doutníku, jak se pravidelně rozžhavuje a kouř vykuřuje celý uzavřený prostor. Začíná proces čištění. Zlo musí být kouřem likvidováno, nemocný musí být očištěn. Guňitze začíná brumlavě zpívat a tancovat. Divoce poskakuje, zpívá, kouří. Začíná se potit a dostává se do extáze. Čas jako by přestal existovat. V určitý vhodný okamžik Guňitze přiskakuje k dítěti a začíná mu vysávat zlého yoloka, který bývá v podobě drobných kousků rostlin nebo bodliny palmy chonta. Právě ta je tím znatelným důvodem všech nemocí v Amazonii. Tu vystřeluje zlý čaroděj nebo zlý duch. Vysávání zla z těla nemocného je obdobné v celé indiánské společnosti Ameriky. Konečně je yolok vysán a Guňitze jej zakuřuje, aby jej zničil a ještě po něm divoce dupe. Léčení asi po dvou hodinách končí, chlapec už nekašle. Právě to vysátí yoloka je jakýmsi symbolickým zakončením léčení, asi něco, jako když vám v nemocnici lékař při vizitě řekne, tak běžte domů. Na ta slova čekáte jak na smilování a hned se cítíte lépe.

Sebevyvolení

Je to nesmyslná šarlatánská hra? Jistě, je to hra a šarlatánské kousky mají zvýšit u nemocného dojem, víru a úctu. Léčení je někde jinde: v drogách, v zelené medicíně, v biomagnetismu…

Biomagnetismem léčí také mocný šaman Takuma z kmene Kamayurá. K šamanismu se propracoval sám, což je ta nejsilnější varianta. Měl prostě tolik přirozených predispozic a schopností, že sám sebe vyvolil. Musel pochopitelně projít cestou utrpení, ale tu si řídil sám, do žádné školy šamanů jako ostatní nechodil. Vyprávěl mi o tom, kolikrát musel utrpením umírat, aby prohlédl, aby pochopil souvislosti, které nám zůstávají skryté. Cesta utrpení je prostě jedinou cestou k prohlédnutí, k jasnozřivosti, k pravému poznání. Stává se vyvoleným. Jeho činy jej proslavily po celé Brazílii. Sdělil mi, že prý o mém příchodu věděl už dávno a řekl Aritanovi, náčelníkovi Yawalapitiů, že mne chce poznat.

„Čekal jsem tě, Atapano. Chceš vstoupit ke mně do učení?“ Podlomila se mi kolena. Věděl jsem, že i tak tvrdý indián jako náčelník Raoni z kmene Txucahameů z dolního Xingú (čti šingu) nevydržel a učení po pár měsících vzdal. Já to vzdávám hned na začátku. Pozoruji Takumu, jak léčí rukama svou matku. Vysoké ohniště řeřavých uhlíků rozpaluje prostor léčení. Pocení jako v sauně je další formou očisty. Pozoroval jsem ho i za pár měsíců, když jsem namalován pohřebními barvami tančil jako první běloch posvátný pohřební tanec kuarup a on meditoval za všechny zemřelé. A opět v co nejméně nápadném oděvu, ačkoli byl nejdůležitější. Všichni s péřovými čelenkami, jaguářími opasky a slavnostním pohřebním malováním po celém těle, on v otrhaném triku a ošoupaných kalhotách! Hodnotí se, co se umí, ne, jak kdo vypadá!

Operace na dálku

Léta jsem o Takumovi neslyšel, ani jsem o něm nevyprávěl. Měl jsem jiné starosti a jiné aktivity. Jednou jsem se asi před rokem sešel s mladíkem, který se zajímal o šamany a plánoval vydat se k nim do učení. Požádal mne o rady. Šamanismus sice nepraktikuji, neboť jsem slabý běloch a mám k tomu velký respekt, zato určitou teorii praktik šamanů trochu znám. A tak jsem mu předával informace. Samozřejmě jsem se zmínil i o Takumovi, o kterém jistě v Amazonii uslyší. Na druhý den jsem si v jednom hotelu pustil satelitní televizní program a z obrazovky na mne kouká Takuma! Přešel mi mráz po zádech! Jen jsem o něm promluvil, zjevil se mi v životní velikosti. Pěkně to na mne narafičil!

Za čas jsem se již ničemu nedivil a věřím všemu, co se od nich dozvím či uvidím. Když Yohahé přede mnou začal provádět malý chirurgický zákrok na dálku několika metrů, bez doteku vředu, který chtěl nemocnému odstranit, byl jsem ještě jako nevěřící Tomáš. Ale když po jeho několikerém hvízdnutí „whí, whí, whí, whí, whí“ se vřed sám otevřel a červi, kteří tam byli nasazeni hmyzem, vyskákali do deseticentimetrové výšky a rána se uzavřela bez jediné kapky krve, získal jsem k šamanům obdiv a víru navždy. Když jsem se jej ptal, jak je to možné, docela logicky mi řekl: „Červi nenávidí pískání a vzteky bez sebe museli vyskákat. Každý z nás to umí,“ dodal skromně. Je to nakonec zcela jasné. Vysoké hvizdy, řekněme vysokofrekvenční kmitání, červi nesnášejí a indiáni to během svých dějin poznali cestou empirie. Právě toto staleté poznávání přírody a jejich zákonitostí po generace předávané pouze ústním podáním je základnou i samotné magie jak homeopatické, napodobující, tak i transformační neboli dotykové či přenosné. Když si muž donekonečna při loveckém obřadu říká, že je vynikající lovec na základě magie slova a toho, jak napodobuje zabíjení namalovaného zvířete v písku, musí být úspěšný. Podle našeho současného vysvětlení si vlastně pouze zdůrazňuje svoje schopnosti, aby si věřil. Říkáme tomu pozitivní myšlení.

A jsme zase u víry, tentokrát v sebe sama, s kterou se vše lépe dělá.

Pícháním oštěpu do virtuálního zvířete si lovec Bokoko likvidoval svoji nervozitu z lovu. Sami dobře víte, že vinou nervozity a trémy se zkazí mnoho věcí. Řadu indiánských obřadů jsme tak schopni vysvětlit i naším rozumem, ale ostatní dosud ne.

Natřít se tekutinou Eceejů ejaméshikwiji pro štěstí při lovu, pomazat se magickou rostlinouP emónů k vidění v noci či stát se neviditelným, se nám zdá jako holý nesmysl, ale po mých zkušenostech se šamany jim už věřím.

Nenahraditelný

Když jsem letos pobýval mezi Yek´wany a zjistil, že u komunity, kde pracuje několik let naše nadace Velká Amazonie, opravdu není žádný šaman, bylo mi jasné, proč se osada pomalu rozpadá, proč ji někteří opouštějí a odjíždějí za lákadly a pozlátky naší civilizace.

Jen stařešina Sedewanadu si něco pamatuje. To on mi v lese ukázal léčivé rostliny, jako caňa de India na bolest ledvin, raíz de muella (Piper ovatum), anestetikum při vytrhávání zubů, latexovou šťávu stromu pendaré proti kašli či posvátnou halucinogenní drogu yopo (Mimosa acaciodes, Anadanthera peregrina či Piptadenia peregrina) používanou pro obřady léčení v celé oblasti Guyanské vysočiny. Náčelník Edacumadi má co dělat, aby udržel v lidech úctu k pradávné kultuře. Právě hrdost na tradice se získává v mládí pod taktovkou šamana. Nad vodopády Pará prý žije jeden šaman, Manolito, ale ten je zlý. „My se jej bojíme. Zabíjí lidi a léčit moc neumí,“ říkali mi všichni. Právě proto se náčelník snaží nahradit jeho roli léčením léky, které mu vozíme z Česka. Je nám však jasné, že bohužel i tímto přispíváme k ničení indiánských tradic a jejich kultury. Cestu bez šamana si ale zvolili oni sami, a to je důležité. Ukazuje se však, že šaman je nenahraditelný.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články