Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

S plachtou po tajemné Tanganice

66-67tanganika.jpg
Autor článku: Karolina Slaninová, Úterý, 20. října 2015
Autor fotografií: Karolina Slaninová
Tanganika, nejhlubší a nejvodnatější jezero Afriky, je vlastně malé moře. Stačí koupit loď, vydat se do jeho vln a o zábavu i dobrodružství máte postaráno.

Na cestě po Africe jsme už nějaký ten pátek, a když přišla na řadu Tanzanie, dlouho jsme neváhali, kam se v této zemi podíváme. Tajemné jezero v odlehlém západním regionu země nás přitahovalo jako magnet. Jako vždy jsme i sem dorazili prosti jakéhokoli detailnějšího plánu a vše začali řešit až na místě.

Netradiční nákup

Tři dny jsme ve vesničce Kibirizi poblíž tanzanského města Kigoma strávili vyjednáváním, dohadováním a testováním nabízených plavidel. Jednotliví prodejci se navzájem tvrdě pomlouvali. Nakonec jsme ji však našli. Perfektní kocábku elegantních tvarů s pěknou malou plachtou. Pravda, byl to starší ročník, ale na svůj věk byla stále v kondici.

Stejně jako všechny ostatní byla vyrobena ze speciálních afrických dřevin. Čtvrtého dne zrána definitivně uzavíráme obchod. Rybářskému bossovi předáváme něco kolem 4000 Kč v místní měně a za velkého povyku místních odplouváme se vší bagáží směrem na jih.

Kempování nadivoko má své neodmyslitelné kouzlo. Zvlášť když pro sebe máte celou pláž a za zády džungli se lvy a šimpanzi.

Prehistorická Tanganika

Ambice přeplout celé jezero až na jih nás naštěstí rychle opustily. Tanganika je totiž se svými 670 km nejdelším sladkovodním jezerem na světě. Tím však výčet zajímavostí zdaleka nekončí. Po Bajkalu jde o druhé nejhlubší jezero. Jeho dno, které místy dosahuje více než 1,4 km pod hladinou, je zcela „mrtvé“. I přes bouře, jež vytvářejí až šestimetrové vlny, se voda v hlubinách nehýbe a je označována jako fosilní. Její stáří je odhadováno na 20 milionů let.

Prvními Evropany, kteří mohli spatřit tuto perlu ukrytou v africké džungli, byli v roce 1858 angličtí objevitelé Richard Burton a John Speke. Zavedla je sem expedice za objevením zdroje řeky Nilu. Když už sem zavítá nějaký ten turista, většinou kvůli populaci šimpanzů, kteří jsou soustředěni především ve dvou národních parcích na březích Tanganiky Mahale Mountains a Gombe Stream.

Místní lidé, bez jakéhokoliv vzdělání, žijí celý život na vesnici, kde se narodili. Znají nejbližší sousední osady, které mohou být i hodiny pádlování vzdálené, avšak tím jejich znalosti o vnějším světě končí.

Jak chutná život

Naším cílem jsou hranice jednoho ze zmiňovaných národních parků Mahale Mountains vzdáleného přibližně 130 km od města Kigoma. První den plavby je vítr proti nám, a tak začínáme pracovat na fyzičce a celý záliv přepádlujeme. Odměna za naše úsilí je sladká. Za zálivem na nás čeká opuštěná plážička.

Kolem nás skalnatý břeh, nádherně průzračná voda a my vytahujeme láhev lokální brandy a křtíme naši loď na Mambu, což ve svahilštině znamená krokodýl. Zbytek dne je ve znamení pohody. Rybaříme na skalách a obdivujeme okolní krajinu. Nádhernou kulisou nám je krvavý západ slunce nad hornatým břehem Konga. Tak tedy začíná naše dobrodružství, které už navždy zůstane hluboce vryto do našich vzpomínek.

Následující ráno se probouzíme, ještě než se slunce vyhoupne nad obzor. Dnes máme štěstí. Fouká nám ze severu přímo do zad. Je čas přenést naše teoretické znalosti o plachtění do praxe.

Tom už naštěstí nějaké zkušenosti má. Místní dřevěná kocábka má však svá pravidla. Sedím v napětí na svém místě, v jedné ruce kormidlo, v druhé lano od cípu plachty, který je nutné uvázat na zádi. Jak podomácku sestavený systém funguje, jsme pořádně viděli pouze jednou při testování Mamby. Kývneme na sebe na znamení, že jsme oba připraveni. Tom na dva zátahy vytáhne plachtu, já ji rychle zajistím a vmžiku, světe, div se, ono to jede!

Tom musí ještě pomocí bambusové tyče zajistit spodní cíp plachty na přídi podle směru větru. Vše klape a my plujeme s větrem v zádech. Užíváme si jízdy a pobřeží se zatím pomalu mění. Skalnaté kopečky střídají lesy. Sem tam zahlédneme vesničku či políčka místních. Kdo to nezažil, nemůže pochopit tu neskutečnou pohodu a klid. Vnímáte jen vítr, vodu a fascinující přírodu všude kolem vás. Pohodu ale může rychle vystřídat kalamita.

Tanganika je obrovská a my jsme jí po čase začali říkat moře, protože nic jiného to není. Je to moře s vlnami i bouřemi, nepředvídatelné jako každé jiné. Moře, jehož vody umí být nádherně modré, klidné a mírumilovné, stejně tak jako zkalené, napěněné a rozbouřené. Moře, které vás v jednu chvíli naplní radostí nad svou krásou a vzápětí zastraší svou silou.

Plavba skrytým průsekem v rákosové deltě řeky Malagarasi

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Sedmého dne se o tom silně přesvědčíme. Máme namířeno přímo na cíp delty řeky Malagarasi. V tuto chvíli ještě nemáme tušení, že celá delta vystupující do vzdálenosti 4 km od pobřeží je tvořena pouze rákosím a nemá žádný pevný základ. Pomalu začínáme rozeznávat jednotlivé trsy rostlin, které jí dávají tvar, když vítr náhle ustane. Skasáme plachtu a skáčeme z lodi. Je úplné bezvětří. Užíváme si té krásné voňavé vody. Za pár set metrů ji řeka zkalí a zaplní se krokodýly a hrochy. Po chvíli opět z lodě zpozorujeme, že přímo naproti nám jde vítr, jenž na hladké hladině vytváří malinké vlnky.

Plujeme teď kilometry od pobřeží a potřebujeme se dostat na druhou stranu delty. Chopíme se pádel a jedeme mu vstříc. Netrvá dlouho a střetneme se. Naneštěstí je protivítr poměrně silný. Cesta k rákosí nám trvá hodinu a půl pořádné dřiny. I tak jsme stále daleko od samotného cípu. Chvíli bojujeme, ale docházejí nám síly. Mezitím se rozfoukalo ještě více. Vlny se zvedly a houpají teď naší loďkou nepříjemně ze strany na stranu. Když už si myslíme, že to vzdáme a vrátíme se zpět ke břehu, nacházíme v rákosí průplav, který by s kapkou štěstí mohl vést až na druhou stranu. Postupujeme velmi pomalu.

Jsme nyní přímo proti skutečnému vichru a dvoumetrovým vlnám. Chvílemi máme pocit, že stojíme na místě. Trs zeleně těsně vedle naší loďky objíždíme snad roky. Makáme ze všech sil. Nesčetněkrát se kvůli vlnám uhodíme rukou plnou silou o stranu loďky. Klouby jsou plné třísek, ale to je nyní náš poslední problém. Jsme uprostřed delty a v dohledu nemáme pevný břeh, kde by se dalo přistát. Vítr stále sílí a vlny se zvětšují. Jsme vysílení. Chtěla bych se vztekat, nadávat, brečet, není na to ale čas. Musím hlavně pádlovat. Zatnout zuby, nevnímat bolest a vydat ze sebe co nejvíce. Nemáme ani tušení, jak dlouho mohl průjezd na druhou stranu trvat, ale zvládli jsme to.

Rybáři na Tanganice nabízejí své úlovky.

Ryby jako zdroj života

Populace tropických ryb v Tanganice je zcela unikátní. Stáří jezera společně s jeho izolací dalo vzniknout jedinečnému vodnímu ekosystému. Nalézá zde domov více než 350 většinou endemických druhů. Společně s Malawi jde o jezera s největší biodiverzitou na světě. Dvě třetiny ze všech druhů žijících v tomto prostředí tvoří barevné cichlidy, které dodávají jezeru na přitažlivosti. Také všech sedm druhů místních krabů nenajdete nikde jinde na Zemi. Na rybách zde přirozeně závisí obživa mnoha lidí. Není divu, že s jejich množstvím se mění i nátura jejich konzumentů. Když je ryb dostatek, jsou šťastní, jako v deltě řeky Malagarasi.

Jelikož musíme každých 5–6 dní doplnit zásoby čerstvých potravin a rýže, přistáli jsme i na místech, kde byla atmosféra o poznání jiná. Malinké vesničky zařízlé do hornatého terénu jsou přístupné pouze lodí. Nemají zde možnost cokoli pěstovat a zároveň nedisponují penězi. Celé rodiny pak jedí pouze ryby a placky z mouky. Žádné ovoce, žádná zelenina, jen strach, zda rybáři chytí dostatek ryb pro všechny. V těchto místech pak není příjemné setrvávat.

Podvodní svět nabízí nevšední podívanou s nádechem tajemnosti. Většinu druhů ryb můžete spatřit v jižní části jezera.

Záchranná akce

I když už si říkáte, že si jednou zalenošíte, na Tanganice asi nemůže být den bez kapky adrenalinu. Čtrnáctého dne ráno vystrčím hlavu ze stanu a jsem opět v němém úžasu. Impozantní hradba temných bouřkových mraků se rozprostírá nad jezerem, kam až oko dohlédne. Období dešťů zde trvá od listopadu do dubna a mnohokrát se nám tu postaralo o úchvatnou podívanou. Poprvé se rozhodujeme nevyjet a jsme spokojeni s vidinou pohodového dne. Jenomže… Plachetnice se třemi rybáři, která se kvečeru vynořila zpoza skal, nezvládla nápor větru a převrátila se.

Běžíme pro naši loď, když vtom nás překvapí dvoumetrový škrtič, jenž se u ní vyhřívá na slunci. Zaháníme ho kameny. S Mambou jim pak Tom ve vlnách jede na pomoc. Nakonec se podaří zachránit i jejich loď a rybáři odplouvají ke svým domovům. Tomovi chvíli trvá, než se vlnami a proti větru probojuje zpět. Po pár desítkách minut je v bezpečí naší pláže.

Konec putování

Po necelých třech týdnech na vodě skutečně dorážíme k našemu cíli. I když nás zubaté stíny Mahale Mountains provázely téměř polovinu cesty, nyní vystoupily z mlhy a nabyly jasných obrysů. Mohutný skalnatý masiv se majestátně tyčí nad třpytící se hladinou. Bohatě zalesněné stráně jsou domovem mnoha zvířat včetně lvů či leopardů. Zároveň pro nás však představují konec našeho dobrodružství. Hranice národního parku sahají 1,6 km do vody a kempování na zdejších úchvatných plážích je zakázáno. Abychom ho objeli, potřebovali bychom minimálně čtyři dny, a tak přichází na řadu loučení s naší Mambou.

I přes všechny strasti, boláky na nohou z věčného máchání, nehojící se drobná zranění a celou tu nepohodu se nám bude těžko odjíždět. Nakonec se nám naši kocábku dokonce daří prodat. Sice za čtvrtinu ceny, avšak lidé v těchto končinách mnoho peněz nemají, a tak jsme rádi, že ještě někomu poslouží.

Bouřka nad jezerem vás překvapí i uprostřed idylicky krásného počasí.

ŠIMPANZÍ KRÁLOVSTVÍ

Kdysi čítala zdejší populace šimpanzů 1–2 miliony jedinců. Dnes je jich sotva 300 tisíc. Lidé kácejí stromy, aby mohli obhospodařovat půdu. Zvyšující se spotřeba palivového dřeva rovněž přispívá k masivní deforestaci. Nerostné suroviny jsou těženy často v srdci nedotčených lesů. Při konfliktech vojáci migrují jejich přirozeným prostředím a stovky či tisíce lidí jsou nucené k přesunům, což má destrukční účinky na životní prostředí. Vážnou hrozbou jsou pro tyto primáty i přenosné nemoci včetně eboly. Velkým problémem jsou také pytláci.


OČIMA AUTORKY

Karolina Slaninová, cestovatelka

Tanganika je neprávem opomíjený poklad v odlehlé části Tanzanie. Tvoří přirozenou hranici mezi Tanzanií a DR Kongo, Zambií a Burundi. Její fascinující původ, dramatické pobřeží a unikátní život pod hladinou jsou zárukou nevšední cestovatelské zkušenosti. Pro nás však tyto prastaré vody představují ještě něco víc. Každodenní zážitky plné náhlých zvratů nás mnohé naučily. V jednu chvíli si vychutnáváte nadpozemský klid, o pár minut později bojujete s neúprosným živlem.

Na Tanganice nebyla důležitá minulost či budoucnost. Nenacházeli jsme se ponořeni ve vlastních myšlenkách. Všechny smysly bylo potřeba soustředit na daný okamžik. Velké vlny představují problém pouze ve chvíli, kdy jim musíte čelit. Jakmile se však hladina uklidní, vlny jako by ani nikdy nebyly. Kdybychom se ke všem našim problémům dokázali stavět jako k vlnám Tanganiky, náš život by byl o poznání svobodnější…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články