Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

S padákem do divočiny

76-4.jpg
Lucie Kožušníková, Pátek, 18. června 2010
Karel Vejchodský toho už má za sebou s padákem docela dost. Plachtil v kazašské stepi i v brazilském vnitrozemí. Vzlétl z venezuelské stolové hory. Dobře zná divokou termiku Alp, viděl z ptačí perspektivy rumunskou divočinu. V létě 2008 vytvořil nový evropský rekord v délce přeletu na paraglidingovém kluzáku.

K tomu, aby člověku narostla křídla, stačí málo. Vlastně jen touha zkusit nějakou opravdu pořádnou šílenost. Přesně to se před dvanácti lety Karlu Vejchodskému stalo. V časopise tenkrát viděl inzerát na školu paraglidingu – a zkusil to.

„Před prvním startem jsem měl trochu obavy, nevěděl jsem, co mě přesně čeká,“ vzpomíná dnes s úsměvem. „Člověk do té doby chodí po zemi, a najednou se od ní má odlepit a letět. Z toho jsem měl trochu strach; nedokázal jsem si představit, co se tam nahoře bude dít. Jestli něco nezvořu a nespadnu dolů, jestli se mi nezamotá padák… Pak je člověk ve vzduchu, ani neví jak. Letí. Má najednou pocit bezpečí, necítí vůbec žádnou závrať, jenom si užívá pohyb vzduchem. To, co prožíval ve snech, se stává skutečností. Původně jsem si myslel, že to bude jenom taková chvilková záležitost.

Že se vyblbnu a užiju si. Jenže mě to neskutečně chytilo, v podstatě to změnilo můj osobní i profesní život.“ Karel Vejchodský si koupil použitý padák, udělal si pilotní průkaz a začal létat s partou podobných bláznů z Brna. Otrkal se. Pochopil, že nejde jen o to, aby odstartoval z kopce a za pět minut byl dole. V tomto sportu, na rozdíl od parašutismu, jde o něco jiného: vydržet ve vzduchu co nejdéle, kroužit ve stoupavých proudech, letět někam na přelet, podívat se na nová místa. Začal s kamarády jezdit na výlety do slovinských a italských Alp, tam se seznámili s pořádnou termikou. Právě v Alpách zjistil, že člověk s padákem se může podívat na místa, kam by se jinak nedostal, možná jen jako zkušený horolezec.

Pro „namachrované týpky“ ve vzduchu místo není. „Kdyby si to chtěl někdo zkoušet bez jakýchkoli znalostí, hrozí mu docela velké nebezpečí,“ varuje „Charlie“. „Pro létání platí určité základní principy, které člověk nesmí porušit, musí o nich vědět. Ty se naučí ve škole paraglidingu. Instruktor ho seznámí se základy ovládání tak, aby byl schopen přijít na kopec, sám vyhodnotit situaci a odstartovat. Když člověk kurz vynechá, hodně často končí jeho dobrodružství zbytečným úrazem. Paragliding je letecký sport. Ve vzduchu nemůžeš zabrzdit u krajnice a vystoupit. Odstartovat můžeš, přistát musíš.“

Evropský rekord

V červenci 2008 vytvořil Karel Vejchodský nový evropský rekord: nejdelší přelet na paraglidingovém kluzáku na našem kontinentu. Startoval z Velké Bíteše a po necelých osmi hodinách přistál před Norimberkem. Na padáku tak uletěl 335 kilometrů, tři roky starý francouzský rekord překonal o 27 kilometrů. „Jsem hrozně šťastný, že se mi to povedlo,“ usmívá se. „Dokázal jsem, že i naše republika je pro dlouhé lety vhodná, přestože nemáme vysoké hory.“ Asi to není jen tak, uletět na padáku několik set kilometrů. To už musí mít člověk pořádné znalosti počasí a tvorby stoupavých proudů.

„Je to vlastně taková šachová partie s přírodou,“ říká Charlie. „Člověk se pořád snaží nacházet stoupavé proudy, hledá místa, kde se můžou zrovna tvořit. Stoupavý proud pocítím, až když na něj naletím. Předtím ho musím analyzovat spíše očima. Musím sledovat, co se děje v ovzduší kolem. Jak se tvoří mraky, kde je jaký kus země nasvícený, kde jak vidím stočený kouř, jak letí ptáci. Podle takových indicií se dá předpokládat, že tam v tu chvíli stoupavý proud bude.

Ale fyzicky ho opravdu pocítím teprve tehdy, když do něj nalítnu a začne mi pípat výškoměr. Pak už se v něm jen snažím udržet, vystoupat co nejvýš a letět dál. Když se na jaře nebo v létě podíváš na oblohu, uvidíš mraky, takový krásný bílý bochánky. To jsou právě konce stoupavých proudů, kde teplý vzduch zkondenzuje a promění se v páru, v ten mrak. Takže my jsme schopni dostoupat až pod tyhle mraky. Jejich výška se mění podle toho, jaké je zrovna ovzduší, ale u nás v republice je to nejčastěji mezi dvěma až třemi tisíci metry.“

Nejdostupnější letadlo

Charlieho pojetí paraglidingu je trochu dobrodružnější, extrémnější a svobodnější. Začal se věnovat expedičnímu létání. Co to znamená? Sbalit padák, batoh s nejnutnějším vybavením pro přežití, vydrápat se na neznámý kopec třeba v brazilské džungli, odrazit se a letět. Kam se doletí, je ve hvězdách. Co dál? Na tomhle úplně náhodném místě přespat a ráno se zase vydat na místo, odkud lze odstartovat. Existuje dnes dobrodružnější podnik? „Létali jsme takhle ve stepích Kazachstánu, na stolových horách ve Venezuele, třikrát jsme byli v Brazílii,“ vypráví Karel Vejchodský. „Tohle je pravá svoboda lítání.

Člověk přijede do neznámé oblasti, seznámí se tam s místními lidmi, nic ho netlačí. I když člověk plánuje výpravu do odlehlých končin bez padáku, jeho výbava váží hodně. My s sebou musíme navíc vláčet sedačku, padák a veškerou další výbavu k letu. S tím se tahat na zádech je opravdu příšerný. Plus voda a jídlo. Proto když se balíme na cestu, bereme jenom to nejnutnější k přežití. Musí nám stačit jedny trenky a jedno tričko, zbytek se řeší až na místě.

Nejdřív musíme najít vhodné místo ke startu. S parťákem se domluvíme, kam zhruba poletíme, kde budeme chtít přespat. Jenže let se nakonec stejně začne odvíjet podle toho, co nám příroda dovolí, takže se může stát, že přistanu někde úplně jinde a budu muset třeba dva dny šlapat, než se dostanu na dohodnuté místo. Takže pak člověk bivakuje, rozdělá oheň, nějak přežije. Pohybuje se v místech, kam by se za jiných okolností nedostal. Padák tě donese tam, kde možná ještě nikdo nebyl. Paraglidingový padák je prostě nejdostupnější letadlo, se kterým můžeš cestovat po celém světě. Sbalíš ho na záda a jedeš na druhý konec světa do nějaké zapomenuté země. Tam ho jen rozbalíš a lítáš.“

Celebrita v brazilském vězení

Do Brazílie se Karel Vejchodský vrací rád. Už tam byl s padákem třikrát a rozhodně ne naposledy. Ve vnitrozemí kolem rovníku je to úplný plachtařský ráj. „Ten den jsme plánovali uletět zhruba 240 kilometrů,“ vzpomíná. „Můj parťák Vlasta Puczok ale zůstal po dvaceti kilometrech na zemi. Zvedl jsem to kousek nad ním, letěl jsem dál. Po vysílačkách jsme řešili, jestli u něj mám přistát. Nakonec jsme se domluvili, že se během dvou dnů setkáme na původně stanoveném místě. Byl to zvláštní pocit. Odlítal jsem a viděl kamaráda na zemi, uprostřed vyprahlé pustiny. Je tam úplně vyschlá krajina, jako z nějakého mexického filmu. Málo vody, řídké křoví. Bůhví, kdy se zase uvidíme.

Vypadá to možná lákavě, ale ne vždycky je létání kolem skal zrovna relax.

Vlasta sbalil padák a vydal se najít místo, odkud by mohl vzlétnout. Bylo to čtyři až pět stupňů od rovníku, slunce pálilo. Šel zhruba patnáct kilometrů a pak pochopil, že by takhle daleko nedošel. Neměl už skoro žádnou vodu, a tak si lehl do vyschlého řečiště, že si přes den odpočine a v noci půjde dál.

Na nohou se mu dělaly hrozné boláky a nebyl zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení. Lehl si a hned usnul. Najednou ho probudili chlapíci s bouchačkama, ať rychle vstává. Naštěstí to nebyli banditi, ale policisté. Vízum i pas měl v pořádku, ale stejně musel strávit noc v místním vězení. Vlasta z toho ale nakonec vyvázl jako celebrita. Místňáci ho obdivovali – gringo, týpek z Evropy -a holky tam z něj byly hotový. Stály pod okny věznice a Vlasta jim dával autogramy. Druhý den ho policajti posadili na autobus a večer už jsme byli zase pohromadě.“

Čápice a 400 tanků

Za další dobrodružnou cestu, tentokrát do Kazachstánu, vděčí Karel Vejchodský čápům. Zaslechl totiž v rádiu vyprávění o projektu Nová odysea, v rámci kterého sledovali čeští vědci cestu dvou čápů černých až do jejich zimovišť v Indii. Čápice Altynaj tehdy nad Kazachstánem uletěla za jediný den šest set sedmdesát pět kilometrů.

„Čápi jsou podobně líní jako my lidé,“ směje se Karel. „Pokud nemusejí, nemávají křídly a snaží se udržet v termice. Takže to na nebi nad Kazachstánem nejspíš bude opravdu stát za to. To jsme si přece nemohli nechat ujít.“ Jediným problémem pro paraglidisty v Kazachstánu je terén. Čápice mávne křídly, a už je ve vzduchu, už se může nechat unášet proudy. Člověk s padákem potřebuje kopec, ze kterého se rozběhne. A ten abyste v kazašských stepích pohledali.

S paraglidingovým kluzákem se dá letět a přistát i na Marmoladu, nejvyšší vrchol Dolomit.

„Nechali jsme si vyrobit naviják, který se nasadí za auto na kouli a pod určitým tahem se odvíjí lanko,“ vysvětluje. „Naložili jsme ho do letadla a letěli do Kazachstánu vyzkoušet padák ve stepích. Po dvou dnech jsme zjistili, že tady o rekordy nepůjde. I kdyby se povedly, nikdo by se o nich nedozvěděl. Neexistovala tam totiž absolutně žádná infrastruktura, jenom dvě cesty, podél kterých člověk musel letět, pokud se chtěl vrátit do civilizace. Tohle nám trochu zkazilo plány, ale lítání nad stepí bylo zajímavé i z jiného hlediska: člověk vidí opravdový postkomunistický režim. Mně se třeba jednou podařilo letět nad nějakým skladištěm tanků, napočítal jsem jich tam na čtyři stovky.

Z výšky jsem si to samozřejmě vyfotil. Když pak pro mě místní známí přijeli a já jim tuhle fotku ukázal, zezelenali hrůzou. Za to bych prý klidně mohl dostat pár let natvrdo. Až tam si člověk uvědomí, jak může být vděčný za to, kde žije. Letíš a vidíš zbídačené betonové městečko a nekonečnou step. Jinak nic. V kazašských stepích se navíc za studené války prováděly pokusné jaderné výbuchy, kamarád za letu zahlédl zdálky něco jako velký kráter.“

Himálajské létání

Co plánuje Karel Vejchodský dál? „Chtěl bych se podívat do Himálaje. Tam se lítají úplně parádní věci, piloti se pohybují na padácích v šesti sedmi tisících, dělají se velké přelety přes Himálaj. A to mě láká, asi bych se chtěl mrknout právě tam. Na rozdíl od horolezců se my paraglidingoví piloti nemusíme bát špatné aklimatizace ve výškách. Let probíhá tak rychle, že se aklimatizovat nemusíme. Nanejvýš můžeme mít s sebou v opravdu velkých výškách kyslík, aby se nám nezamotala hlava, ale to je všechno.“ Loni s kamarádem Honzou Krátkým rozjel firmu na tandemové létání, takže životní záliba ho dnes živí. V současné době poskytuje tandemové lety na Českomoravské vysočině, na jižní Moravě a v severozápadních Čechách.

Bylo by na světě určitě líp, kdyby každý z nás dělal práci, kterou miluje, ke které má talent a která je zároveň jeho koníčkem. Práci, která je jiným lidem prospěšná nebo je dokáže potěšit. Připomenout jim třeba jeden dětský sen.


SPORTOVNÍ ÚSPĚCHY KARLA VEJCHODSKÉHO

  • Vítěz Českého poháru paraglidingu celkově (2002, 2003, 2007, 2008)
  • Vítěz Českého poháru paraglidingu tandem (2006)
  • Držitel českého a evropského rekordu letem na evropském světadílu v historii (335 km ze dne 28. 7. 2008) Skok ze stolové hory ve Venezuele. Skákali jsme tu jako první, a to člověk nikdy neví, jak nakonec dopadne.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články