Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

S foťákem za tučňáky i lvy

48-49.jpg
Autor článku: Václav Šilha, Úterý, 10. března 2015
Autor fotografií: Václav Šilha
Nejznámější český fotograf přírody Václav Šilha vybral pro Lidé a Země své nejoblíbenější snímky zvířat a panenské přírody. Za své fotografie sbírá ceny nejen u nás, ale i ve světě. Začínal fotit zejména v Africe, ale v poslední době ho zaujala tichá, byť dramatická krása Antarktidy. S LaZ exkluzivně spolupracuje od začátku své profesionální kariéry.

Antarktida

Mám rád fotografie, které mají jen dvě nebo tři barvy, člověk není rozptylován přílišnou barevností, a přesto je snímek zajímavý svou atmosférou. Když jsem v Antarktidě fotografoval tento pár kormoránů antarktických, věděl jsem, že vzhledem k absenci světla musím k ptákům hodně blízko, aby se nevytratily detaily. Měl jsem štěstí, že mě pustili opravdu hodně blízko, a já mohl zároveň s kormorány vyfotografovat i dramatickou oblohu a část pobřeží.

Lev v plném soustředění

Lev v plném soustředění

Masai Mara, Keňa

Jsou snímky, o kterých nejde moc vyprávět, protože se nejedná o velký příběh nebo o neobvyklou situaci. Občas člověk udělá fotografii, na které je třeba jen zajímavý výraz zvířete, člověka… Platí to i pro tento snímek. Je pro mě zajímavý výrazem lva, který se snaží utrhnout kus kůže uloveného pakoně. Při této činnosti se mu nadzvedla hříva a ani přimhouřené oči nepřipomínají krále zvířat. Ve svém archivu mám tuto fotografii označenou názvem „Punk is not dead!“.

Jak je důležité pozadí

Jak je důležité pozadí

Masai Mara, Keňa

Pozadí fotografie je velkým problémem pro každého fotografa přírody. Na afrických savanách se tato potíž násobí. Když k tomu přidáte naprosto nezajímavou oblohu, je někdy lepší fotoaparát vůbec nevytahovat a pouze se kochat. Já měl štěstí na fotograficky „vzdělaného“ geparda, který zapózoval před hejnem pštrosů. Bez tohoto pozadí by byla fotografie jen nudným snímkem geparda v trávě.

Zastavení v buši

Zastavení v buši

Serengeti, Tanzanie

Serengeti je opravdovým rájem fotografů přírody. Lze zde zachytit nejen dramatické okamžiky, ale i příjemné „náladovky“. Tuto fotografii jsem pořídil při západu slunce a musel jsem exponovat opravdu hodně rychle, protože slunce za několik málo sekund zapadlo za mrak. Byla už docela tma a já nemohl fotografovat zebru v chůzi, protože by byl snímek neostrý. V duchu jsem zebru prosil, ať alespoň na okamžik zastaví a já mohu udělat jediný snímek. Nakonec vyslyšela moje přání…

Nejdelší cesta za fotkou

Nejdelší cesta za fotkou

Jižní Sandwichovy ostrovy, ostrov Zavodovski

Tato fotografie je v době vydání tohoto čísla stará asi tři měsíce. Je z mé poslední expedice do antarktické oblasti. Tohle byla možná moje nejdelší cesta za fotografií vůbec. Sedm dnů na malé jachtě uprostřed oceánu… A potom se na obzoru objeví sopka. Když jsem se zadíval na zasněžený kužel dalekohledem, myslel jsem, že statisíce teček pod sopkou je ještě dozvuk kinedrylového opojení během plavby. Nebyly a teček bylo nakonec okolo tří milionů! Tři miliony tučňáků na jednom místě. Nemohl jsem se dočkat druhého dne, až se vylodíme, vezmu do ruky fotoaparát a začnu tu nádheru fotit.

Keporkak

Keporkak

Antarktida

O fotografiích keporkaků jsem dlouho snil. Na cestě do Antarktidy jsem doufal, že udělám zajímavý snímek těchto velryb. Když jsme se blížili k antarktické pevnině, začala se tato zvířata objevovat docela brzo. Bohužel to bylo jen na volném moři a snímky nebyly moc zajímavé. Já měl přitom před očima situaci, na které by byla vidět syrovost Antarktidy a majestátnost keporkaků. Těsně před koncem cesty se to konečně povedlo. Není zvykem, že by se velryby pohybovaly v tak husté ledové tříšti, ale já si v tuto chvíli nemohl nic lepšího přát. Když k tomu přidám ještě vyzvednutí hlavy nad vodní hladinu a vysoké hory na pozadí, tak jsem odjížděl s pocitem, že tentokrát skutečnost předčila očekávání.

Hladová tučňáčí mláďata

Hladová tučňáčí mláďata

Jižní Georgia

Fotografování tučňáků je opravdu zvláštní disciplína. Zvláště s mláďaty si člověk užije hodně legrace. Hned jak vystoupíte na břeh, „přihrne“ se k vám klubko hnědých koulí a začnou vás dost nepříjemně oždibovat. Ze začátku je to i roztomilé, ale to vás přejde, když si lehnete na zem a chcete fotografovat. V ten moment vás začnou považovat za trochu přerostlého tučňáka a začnou se klováním dožadovat vydávení vaší potravy. To odmítám a raději vstávám. Potom nastává asi nejvíc komická část. Fotograf běhá po pláži v marné snaze utéct hordě hladových mláďat. Naštěstí jsem je vždy setřásl a mohl jsem nafotit zřejmě jediného sytého tučňáka patagonského v kolonii.

S africkým zabijákem v zádech

S africkým zabijákem v zádech

Tanzanie

I přes dobrácký dojem, kterým tato zvířata působí, se jedná o jedno z nejnebezpeč­nějších zvířat v africké divočině. Hroši mají na svědomí mnoho lidských životů, a to zejména v případě, kdy se dostane člověk mezi pasoucího hrocha a vodu. Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem fotografoval hrochy na břehu jezera Baringo v Keni. Po celém dni práce jsem si večer vlezl do stanu a okamžitě usnul. Asi o půlnoci mě probudil divný zvuk. Opatrně jsem otevřel stan a doslova strnul. Dva metry ode mě se pásl hroch!

Barevný klenot nad propastí

Barevný klenot nad propastí

Brazílie

Tato fotografie byla vymyšlená již dlouhou dobu před návštěvou brazilské stometrové propasti Macaw´s Hole. V jejích stěnách mají hnízda arové zelenokřídlí. Věděl jsem, že musím přijít na místo brzo ráno, kdy je slunce nízko nad obzorem a dno propasti je ještě ve stínu. Pokud si tedy stoupnu na kraj propasti a ara bude prolétávat kousek pode mnou, udělám fotku, kde je pták už nasvícený sluncem, ale pod ním je ještě tma.

Plameňák v zrcadle hladiny

Plameňák v zrcadle hladiny

jezero Bogoria, Keňa

Fotografování plameňáků malých na tomto místě je vždy zážitek, ale pro mě i tvrdý oříšek. Oddělit jednoho ptáka od několikatisícového hejna chce velkou trpělivost. Skoro pokaždé, když jsem mačkal spoušť fotoaparátu v domnění, že jsem našel vhodný okamžik, se v rohu snímku objevil jiný plameňák a „zrušil“ celou kompozici. Navíc stále svítilo slunce, které se mi do celkové nálady snímku vůbec nehodilo. Zázraky se ale občas dějí a v okamžiku, kdy se slunce schovalo za jediný mrak na obloze, se jeden pták oddělil od hejna. Vznikla tak fotografie, kdy plameňák lehce pokládá svůj zobák na tmavou vodu, ve které se zrcadlí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články