Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

S Bohem ve Svaté zemi

021-000.jpg
Břetislav Tureček, Pátek, 18. prosince 2009
Svatou zemi každoročně navštěvují statisíce křesťanských poutníků. Zejména v době Vánoc a Velikonoc se vydávají do míst, kam novozákonní legenda zasazuje život Ježíše Nazaretského a jeho společníků. Někteří věřící ale mohou biblické kulisy sledovat ještě podrobněji. Jsou to tisíce mnichů, jeptišek a dalších členů různých křesťanských směrů, které církve vyslaly do Svaté země na delší dobu sloužit Bohu.

Do kostela Svaté Anny v jeruzalémském Starém Městě se trousí desítky turistů a poutníků. Francouzi, Poláci, Američané, Rusové. Otec Michel má dnes službu v bazilice a považuje za svou povinnost každou skupinu osobně uvítat.

Hlavně k Rusům doslova spěchá a se silným akcentem se je snaží pozdravit v jejich mateřštině, do jejíchž tajů začíná klopotně pronikat. „Zdravstvujtě, otkúdá? Petersburg?“ odříkává Michel a za zády schovává mezi liturgickými knihami i rudou učebnici ruštiny pro samouky. Pak turisty ochotně uvádí do nejzachovalejší stavby z doby křižácké vlády nad Jeruzalémem.

„V devatenáctém století věnovala osmanská říše tento areál Francii,“ vysvětluje Kanaďan Michel, který má v občanském průkaze příjmení Lavoie. „Francouzská vláda pak pověřila správou zdejších vykopávek, kostela i kláštera nás, řád Bílých otců.“ O Michelově příslušnosti k řádu svědčí už jeho oděv: bílé roucho a velký dřevěný růženec kolem krku. „Upřímně řečeno, chodím v tom, jen když mám službu u poutníků, jinak dávám přednost džínům,“ vysvětluje bez okolků výřečný 67letý kněz.

Kanaďan Michel hrdě pózuje před kostelem sv. Anny v okupované arabské části Jeruzaléma.

Právě teď ho služba u zahraničních výprav poněkud rozladila. „Měl jsem na dvanáctou hodinu připravit italskou mši. Italové se ale zase ani neukázali. To dělají často. Jejich poutnická agentura si objedná bohoslužbu na několika místech najednou. Pak na ni přijdou jen v tom kostele, kde se při putování po Jeruzalémě zrovna zastavili. Odhaduji, že teď jsou v kostele Všech národů pod Olivovou horou,“ kroutí roztrpčeně hlavou.

Michel nemá rád ani situace, kdy se do sebe v kostele z 12. století pustí různé skupiny věřících. Unikátní asymetrická stavba má uvnitř vynikající akustiku, čehož se využívá při bohoslužbách, ale také to svádí k produkci turisty. „Někdy přicházejí zbožní lidé, kteří si chtějí krátce zazpívat a zase jít,“ vysvětluje kněz, který v Jeruzalémě slouží desátý rok. „Jindy si ale kostel uzurpují lidé, kteří se chtějí spíš předvádět a křesťanství v sobě našli pár minut předtím.“

Kanaďan naráží na turistické skupiny mužů v kraťasech a žen ve sporých tílkách, které se chovají spíš jako na pláži než v kolébce křesťanství. O to větší zbožnost se pak snaží exaltovaně předvádět v kostelech. Náhle se ale Michelova tvář opět vyjasňuje. To když kolem prochází sestra Pauline. Rakušanka, která má na základně Bílých otců na starost kuchyni. „Micheli, oběd je připravený!“ hlásí usměvavá jeptiška v šedém úboru.

Michel před ní okamžitě a bez rozpaků tvrdí: „Tak jako úkolem nás, kněžích, je služba Bohu, tyto ženy nacházejí naplnění v tom, aby sloužily nám. Péčí o naše oděvy nebo třeba prací v kuchyni. A Pauline vaří opravdu výborně,“ pomrkává Kanaďan spiklenecky.

Školení na misionáře

Bílí otcové jsou misionářský řád, který od 19. století obrací na křesťanskou víru a evropské civilizační zvyklosti obyvatele Afriky – animisty i muslimy. Původně působil pouze v severní Africe, pak se ale dostal i do jiných koutů černého kontinentu. Tady v Jeruzalémě má v sousedství baziliky Svaté Anny něco jako školicí středisko a zotavovnu. To vše mi po vydatném obědě připraveném týmem sestry Pauline vypráví další Bílý otec, Holanďan Tom Wijffels.

Řádová sestra obsluhuje hosty v Rakouském hospicu.

„V Africe je nás teď asi třináct tisíc, i když to bývalo mnohem víc. Už jsme jen ve čtyřiadvaceti státech, předáváme postupně misie místním církvím. Stárneme a odcházíme,“ vysvětluje Holanďan, který už před několika lety oslavil sedmdesátku. Právě otec Tom má na starost zdejší pobyt Afričanů, kteří pro Bílé otce pracují. „Tohle je bratr z Burkiny Faso, tento mladík je ze Zambie, tamten z Konga,“ ukazuje Evropan ve žlutém tričku na muže černé pleti.

„Přicházejí sem na tři měsíce obnovovat si biblické znalosti a poznávat Svatou zemi,“ doplňuje Tom. On sám strávil patnáct let v misii v Čadu. Výchovu svých následovníků má v Jeruzalémě pod palcem osm let.

V klášteře přiléhajícím ke středověkému kostelu působí spolu s Tomem a Michelem například i Angličan, Švýcar a Francouz. Celkem deset lidí z devíti států. Chod areálu zajišťuje deset místních pracovníků: dva palestinští katolíci a osm muslimů. „Leckdo nám vytýká, že jsme nevzali pouze křesťany,“ připouští otec Michel. „Jenže my žijeme uprostřed muslimské čtvrti a z toho musíme vycházet. Nakupujeme u muslimů na nedalekém tržišti zeleninu, já chodím k muslimskému holiči,“ vypočítává kanadský kněz.

Brazilský kněz Francesco.

Když z jeho kláštera odcházím, Michel se mi chce ještě pochlubit zásobou vína, které pro komunitu deseti Bílých otců a čtyř jeptišek uchovává. Většina láhví je z trapistického kláštera v Latrúnu, asi půl hodiny autem na západ od Jeruzaléma. „Trapistům jejich víra zakazuje zbytečně mluvit a duchovní činnost mají kombinovat s fyzickou prací. A tak v Latrúnu pracují v zemědělství.

Dělají olivový olej a také velmi dobré víno z vlastních hroznů. Zveme sem trapisty občas na oběd nebo na přednášky. Samozřejmě si za to nemůžeme nechat platit. Jsme ale rádi, že se dovtípili, jak se revanšovat,“ dodává Michel a já opět vidím jeho pobavený úsměv.

Víza pro kleriky

Po Izraeli a Palestině jsou rozesety tucty míst, jako je Latrún nebo jeruzalémský klášter Bílých otců. Některé čítají pár lidí, jinde jsou desítky duší. Nejvíce členů tu má františkánský řád. Celkový přehled má izraelské ministerstvo vnitra, konkrétně odbor pro nežidovské náboženské komunity. Za jeho ředitelem Ja’akovem Salamim musím v Jeruzalémě do židovské čtvrti Giv’at Ša’ul. Nacházím ho v kanceláři utopené mezi soukromými firmami a firmičkami v tuctové administrativní budově. „Celkově v Izraeli působí asi tři až čtyři tisíce členů různých církví,“ říká padesátník Salami s baseballovou čapkou na hlavě.

Velikonoční rituály přitahují k jeruzalémské bazilice Božího hrobu tisíce poutníků i zvědavců.

„Pravoslavných je pochopitelně nejvíce z Řecka nebo Ruska, protestanti zase bývají hlavně z Británie a Skandinávie. Kněží a další pracovníci církví ale přicházejí opravdu z celého světa.“ Takoví návštěvníci Izraele a arabských území, která židovský stát okupuje, dostávají speciální vízum pro kleriky. Zaručuje jim možnost trvalé duchovní práce v zemi, jen si musejí vízum v Salamiho kanceláři každý rok obnovovat. „Snažíme se s nimi vycházet, jak nejlépe můžeme, a pustit je do země,“ vysvětluje izraelský úředník, který mimochodem sám patří k drúzské náboženské menšině.

Jak ale vzápětí připouští, věc má ještě jeden háček: některé kněze musejí prověřit izraelské tajné služby. Jde zejména o duchovní z arabských zemí. Izrael má s většinou z nich stále nepřátelské vztahy. A za této situace církve vysílají za prací do Svaté země kněze například z Iráku nebo z Libanonu. „Vstup do Izraele jim může být odepřen z bezpečnostních důvodů,“ potvrzuje Salami. Letos v květnu byl v Jeruzalémě papež Benedikt XVI. Katolická církev podle izraelského tisku tuto příležitost využila ke vznesení dotazu na pět set duchovních, kterým prý Izrael vstup do země dlouhodobě odpíral. Výsledek této zákulisní intervence není známý.

Není to ale jediný zdroj probleskujícího napětí mezi židovským státem a křesťanskými institucemi. Špičkou ledovce jsou známé dohady historiků o roli Vatikánu za druhé světové války a údajný antisemitismus některých katolických duchovních. Hluboko pod hladinou mediálně známých kauz jsou pak třeba tahanice o katolický majetek v Izraeli.

Jeptišky se při výletě na Golanské výšiny fotografují u linie příměří na pozadí syrských vesnic.

Ja’akov Salami se drží role loajálního státního úředníka a říká, že vztahy mezi Izraelem a křesťanskými komunitami jsou vynikající. Jeden vysoce postavený katolický duchovní mi ale během papežovy návštěvy mimo mikrofon řekl něco jiného. „Jsem v Jeruzalémě už dost dlouho na to, abych pochopil, že jsme tu Izraelem pouze trpěni, ačkoli tu církve byly mnohem dříve než jednašedesát let starý židovský stát,“ procedil mezi zuby.

Turisto, otřes se!

Jenže spory mezi sebou mají i samotní křesťanští duchovní, kteří mají ve Svaté zemi hledat Boha a šířit lásku k bližnímu. Někdy vzduchem nelétají jen ostré pohledy, ale i nadávky, a dokonce i pěsti. Notoricky známé jsou napjaté vztahy v jeruzalémské bazilice Božího hrobu. Turecký sultán musel v 18. století sepsat složitá pravidla pro její užívání a správu.

O chrám totiž pečuje několik církví, což po staletí nedělalo dobrotu. Jestliže za osmanské říše tu muselo zajišťovat pořádek vedení muslimského impéria, dnes je to židovský stát. Naposledy izraelští policisté rozháněli velkou rvačku arménských a řeckých ortodoxních kněží, a to loni v dubnu. Roznětkou bitky, do které se na obou stranách zapojily i desítky poutníků, bylo, že jeden kněz o několik minut přečerpal při jistém rituálu svůj vyhrazený čas na úkor „bratrů“ z druhé církve.

Menší střet obou komunit se opakoval ještě o půl roku později. Nejdůležitější jeruzalémský chrám je neustále v obležení turistů a poutníků a dříve nebo později musí pozorovatele napadnout, jestli se tu netočí také docela slušné peníze. Růžence a další náboženské předměty je možné koupit jen v okolních arabských obchodech. Přímo v chrámu zato permanentně hlídkují šiky chlapíků nabízejících své průvodcovské služby.

Někdy jsou to oficiální průvodci, jindy si ale říkají o nemalé sumy bez jakékoli licence. Nevyřešená pro mě zůstává otázka, jestli z toho něco mají i někteří kněží, kteří čilý byznys jakoby bez zájmu vytrvale pozorují. Jestliže v údajném místě Ježíšova ukřižování, pohřbení a vzkříšení tápu, v jeho předpokládaném rodišti mám jasno velmi rychle.

Slovenský kněz J. Hlávka slouží pro krajany mši v historických Emauzích.

„Okamžitě tu přestaň fotit, vypadni!“ vyjel na mě ortodoxní kněz v betlémském chrámu Narození Páně. V tu chvíli kolem byla spousta fotografujících lidí, přesto mi bylo jasné, proč na celou baziliku řval právě na mě: jako jediný jsem totiž fotil, jak s kolegou vybírá dolarové bankovky za ústřižky bílého papíru. „Dali nám je, abychom mohli napsat svá přání Bohu,“ špitl na vysvětlenou ruský turista, který už hledal propisovačku. „Pak to těm kněžím zase vrátíme a oni zajistí předání vzkazu,“ ujišťoval mě a asi tomu i sám věřil.

Zatímco někdo teprve psal supliky k nejvyšší instanci, jiní členové ruské skupiny už předávali duchovním popsané lístečky a také jednodolarovky – na požadovanou sumu je evidentně předem upozornila průvodkyně. „Řekl jsem ti, ať okamžitě zmizíš! Ty jsi od novin?“ hulákal na mě dál kněz, který ještě před pár minutami vypadal jako pohádkový dědeček. Vzápětí na mě poslal hlídku palestinské policie, aby mi vymazala snímky z fotoaparátu a z kolébky křesťanství mě vyhodila.

„Co vám mám povídat, prostě jim vadí, že si je fotíte, jak berou od cizinců peníze,“ potvrdil polohlasem mé podezření službu konající poručík Šukrí. Na kolik si tak kněží každodenně přijdou? A kolik z toho mají policisté, honí se mi hlavou…

„My tu máme zajišťovat klid, a to ve spolupráci se správou chrámu. Takže foťák vám kontrolovat nebudu, ale radši už běžte,“ vyprovodil mě slušně na betlémské Náměstí jesliček palestinský policista.

Tiché dobrodiní

Bylo by hodně nepřesné posuzovat činnost duchovních jen podle kněží pohybujících se kolem turistických magnetů, natož podle těch, kteří toho využívají k vlastnímu obohacení. Většina křesťanských pracovníků tu má úplně jiné poslání. Stovky jich pracují v nemocnicích a pečují o umírající nebo nevyléčitelně nemocné. Podporují charitativní spolky pro chudé.

Třeba sestra Sophie vede v Betlémě unikátní dětský domov při tamní nemocnici Svaté rodiny. Mladé muslimské Palestinky, které za svobodna přišly do jiného stavu a hrozí jim za to v jejich komunitě smrt, mohou diskrétně „odejít za prací do jiného města“. Mezitím porodí v katolické nemocnici a o dítě se postará řádová sestra Sophie.

Slovenská sestra Miriam na své jeruzalémské misi.

Desítky zahraničních křesťanů působí na patriarchátech a podobných církevních zastoupeních „pro Svatou zemi“ v Jeruzalémě. Další pracují v takzvaných hospicích, tedy ubytovnách, které už od 19. století slouží poutníkům z různých evropských zemí. Přímo v jeruzalémském Starém Městě zřídilo takovou základnu rakouské mocnářství.

„Rakouský hospic byl prvním útulkem pro poutníky ve Svaté zemi, založen byl už v roce 1857,“ vysvětluje mi rektor, tedy ředitel této instituce Markus Bugnyar. „Jezdili sem lidé z celé rakouské říše, tedy i z českého království.“ Příslušníkovi rakouské katolické církve Markusovi ještě nebylo čtyřicet, a aby mohl obsadit svůj prestižní post, musel ve Vídni projít přísným výběrovým řízením. Teď pod něj spadá ubytovávání turistů v hospicu i třeba provoz kavárny.

Většinu personálu tvoří v impozantní budově mladí dobrovolníci z Rakouska a Německa a je v něm i jedna řádová sestra. „Nabízíme sachr, jablečný štrúdl, ale také vídeňský řízek nebo gulášovou polévku,“ vyjmenovává Markus Bugnyar největší taháky jídelníčku. „Poutníci chodí celý den po Jeruzalémě a pak bývají rádi, když si mohou odpočinout a cítí se zase jako doma.“ Mnohem důležitější je ale kulturní a náboženská činnost. Hospic organizuje večery s vážnou hudbou a unikátní výstavy.

Markusův kalendář pak má jednu konstantu: každé nedělní ráno slouží v němčině katolickou mši v impozantní pseudobarokní kapli hospicu.

Služba blíže k Bohu

Další mniši a řádové sestry naopak rozjímají a tiše pracují na odlehlejších místech. „Je nás tu sedm františkánů,“ říká Brazilec Francesco, který působí v odlehlém klášteře Svatého Jana v poušti. „Jsme z Polska, Chile, Itálie, Francie a Brazílie.“ Klášter před časem napadli židovští extremisté s argumentem, že Svatá země patří jen Židům a že katoličtí kněží mají zmizet. Teď už tu ale klidné rozjímání uprostřed nádherné lesní krajiny zase narušují pouze občasné návštěvy turistů.

Ve zdejší jeskyni žil totiž podle křesťanské tradice Jan Křtitel se svou matkou a poutníci se sem jezdí smočit do pramene, ze kterého prý Ježíšův současník pil. „Chodí se sem ponořit hlavně Rusové,“ shrnuje brazilský mnich v bílém triku a jde pramen otevřít dalším návštěvníkům. Podobný klid vládne v klášteře v arabské vesnici Abú Ghúš západně od Jeruzaléma. Kněží tu pečují o unikátní křižácký kostel s freskami z 12. století.

Do kláštera v Abú Ghúši právě přišla pošta z Evropy.

Při mé návštěvě jeden v poklidu cvičil hru na kostelní varhany, zatímco jeho kolega vyspravoval spáry v podlaze. Několik jeptišek jsem zahlédl upravovat cestičky v zahradě. Jak mi řekl jeden francouzský mnich, takto tu žije „dvanáct sester a devět bratří“. Francouz si šel zrovna před bránu kláštera od kurýra DHL převzít dopis z domova.

Nejen u něj, ale i u desítek dalších mnichů a řádových sester mě samozřejmě napadlo, k čemu jim je dobré působit tak daleko od domova, v zemi nabité nejen náboženským étosem, ale občas také násilím a nenávistí. Několikrát jsem se i zeptal. Odpovědi vypadaly jako napsané přes kopírák: „Sloužit lidem a Bohu se dá kdekoli, ale ve Svaté zemi jsme mu mnohem blíž.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články