Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Rytíři průsmyku Šandur

19-001.jpg
Marian Golis, Pátek, 2. března 2007
Každý rok se to opakuje. Zástupy lidí se přesouvají do opuštěného průsmyku Šandur v horách na severu Pákistánu. Někteří cestují i několik dní přes půl země, aby mohli být u toho. Průsmyk Šandur se na tři dny mění ve stanové město utopené v prachu a zaplavené desítkami tisíc dočasných obyvatel. Všechny čeká nezapomenutelný zážitek.

V severním Pákistánu je Shandur Polo Festival nebo také Šandurský turnaj v pólu největší společenskou událostí roku. Vydávám se tedy na dlouhou cestu do odlehlého průsmyku v nedostupném pohoří Hindúkuš, abych stihl aspoň finálový zápas, který celý turnaj poslední den uzavírá. Odjíždím se značným zpožděním, a tak mě čeká nelehký úkol. Kromě toho, že měsíc před odletem už neseženu přímé letenky do Pákistánu a musím na cestě do pákistánského Láhauru přestupovat v Moskvě a v Dillí, musím navíc cestu z východopákis­tánského Láhauru do Šandurského průsmyku v horách na severozápadě země zvládnout během šestnácti hodin. Přitom v průměru tato dlouhá cesta do hor zabere nejméně dva dny. Nejdříve je nutné přepravit se z Láhauru do 450 kilometrů vzdáleného Péšávaru u afghánských hranic, odtud dalších tři sta kilometrů do města Čitrálu na severu v nepřístupných horách a dále po horských silnicích do 180 km vzdáleného průsmyku. Navíc jsem v Pákistánu nikdy nebyl, nemám rezervované žádné jízdenky ani letenky a nikdo tady na mě nečeká. Ještě dva dny před zmiňovaným finálovým zápasem si v letadle z Prahy do Moskvy vůbec nejsem jist, zda svého cíle dosáhnu včas, pokud se tam vůbec dostanu.

Zápas už na cestě

Letadlo z Dillí přistává na láhaurském letišti přesně podle letového řádu. Je osm hodin večer a v těchto končinách je už tma. Cestovat můžete po Pákistánu s různými společnostmi za různé ceny. Ty jsou většinou velice nízké a tomu také odpovídá kvalita autobusů. Jsou často bez oken a slouží už desítky let. Pokud však spěcháte a hodláte si užít trochu pohodlí, vyhledejte nádraží společnosti Daewoo. Nejenže budete v cílové stanici včas, ale ještě se svezete klimatizovaným autobusem, kde se o vás bude starat půvabná pákistánská stevardka. Já bych rád stihl některý z nočních autobusů jedoucích do vzdáleného Péšávaru. Bohužel je pátek (pro muslimy sváteční volný den) a navíc jakýsi svátek. Zájemců o koupi jízdenky je tedy nepoměrně více než sedadel v autobuse. Naštěstí je zde stále šance, že si někdo jízdenku čtvrt hodiny před odjezdem autobusu nevyzvedne, a tak bude možné svést o ni boj s ostatními zájemci.

V tlačenici jsem jediný, kdo nemá dlouhé vousy a typicky pákisz tánský šalvár kamiz – oděv tvořený širokými kalhotami a košilí až po kolena. Mé odlišné vzezření má na některé obyvatele naštěstí tak paralyzující účinek, že zapomínají, proč jsou vlastně tady. Podaří se mi tedy ukořistit jednu z mála volných jízdenek, která mi zaručuje, že za svítání se budu moci pokusit svést další boj, tentokrát o letenku z Péšávaru do zmiňovaného Čitrálu. Autobusem by cesta do Čitrálu trvala nejméně dvanáct hodin. Letadlo Fokker pákistánské společnosti PIA je tam za pětačtyřicet minut. Pravda je, že občas vůbec nevzlétne, občas spadne, ale hlavně jsou téměř vždy veškeré letenky dlouho předem rezervované. A tak v šest hodin ráno, téměř dvě hodiny před odletem, otravuji úředníka pákistánských aerolinek na péšávarském letišti. Chvíli mě nechává čekat, ale nakonec spolupracuje. Dohoda je taková, že pokud se někdo nedostaví, mohu letět. V časných ranních hodinách tak mohu z okénka malého letadélka nevzrušeně pozorovat vzdalující se afghánsko-pákistánskou metropoli Péšávar.

Potíže s prezidentem

Těsně před přistáním musí pilot letadlo vmanévrovat do čitrálského údolí, které je sevřeno mezi pětitisícové vrcholky jižního Hindúkuše. Téměř čtyřicetitisícový Čitrál je hlavním městem stejnojmenného distriktu ležícího v severozápadním koutě Pákistánu při hranicích s Afghánistánem. Naše přistání je hladké, nicméně v mé situaci je načasováno na nevhodný okamžik. Stejný nápad jako já měl i pákistánský prezident Parvíz Mušaraf. Také on by se rád dostal do průsmyku Šandur na finálové utkání v pólu. Pákistán je neklidná země obklopená nevyzpytatelnými sousedy, která je útočištěm nejrůznějších militantních skupin a hnutí, a tak bezpečnostní opatření provázející prezidentovu návštěvu této oblasti jsou velice přísná. Jakýkoli pohyb dopravních prostředků po městě je zakázán. I přesto se mi po chvíli daří najít řidiče, který mě doveze do města. Město je plné policistů a po zuby ozbrojených vojáků. Všechny obchody, tržiště a jídelny jsou zavřené. Ulice jsou plné zvědavých lidí. Dokud prezident bude na území města, nesmí žádné vozidlo opustit Čitrál. Až po poledni, po čtyřech hodinách čekání, projíždí Mušaraf centrem v ozbrojené koloně vojenských džípů a já mohu pokračovat ve své cestě do průsmyku Šandur.

Z Čitrálu do Šanduru je to už jen 180 kilometrů. Cesta, kterou lze v našich podmínkách překonat za dvě hodinky, vám tady potrvá téměř devět hodin. Rychlost přesunu závisí na mnoha faktorech, jimiž jsou především počasí, zručnost řidiče, technický stav vozidla a v neposlední řadě počet spolucestujících. Asfaltová cesta po úbočí skal vede pouze do sedmdesát kilometrů vzdáleného městečka Búni. Dále již pokračuje pouze prašná cesta. Díry, kamení a všudypřítomný prach jsou tím nejmenším, co člověka uvádí do stavu neustálého napětí. Mnohem horší jsou prudké nezpevněné srázy vysoko nad divokou hučící řekou, nevyzpytatelné zatáčky a střety s vozidly jedoucími v protisměru, kdy řidič na úzké cestě balancuje na hraně skalních útesů. Hrůzu z jízdy mi kompenzují fascinující výhledy. Sytě zelené údolí řeky Mastúdž kontrastuje s vysokými, holými a vyprahlými horami, které se tyčí až do výšky šesti tisíc metrů. Mnohé z vrcholků jsou pokryty třpytivým sněhem a ledovci. Dokonalou kompozici barev a tvarů dotváří azurově modré nebe s nízko posazenými bílými oblaky.

Rozhraní nebe a pekla

Po osmi hodinách jízdy se před námi otevírá rozlehlá pláň uzavřená vysokými horami. Jsem v nadmořské výšce 3740 m n. m., v průsmyku Šandur. Pokud do těchto míst přijedete kterýkoli jiný den v roce, naleznete překrásnou pustou pláň s horským jezerem uprostřed, vedle kterého se rozkládá opuštěné hřiště pro pólo. Někdy tudy prožene svá stáda horský pastevec, občas prašnou cestou skrz průsmyk projede džíp nebo autobus společnosti NATCO, který obden pendluje mezi městy Čitrál a Gilgit. V těchto dnech zde však panuje čilý ruch. Automobilů jsou zde stovky a lidí desetitisíce. Šandurský závod v pólu je v plném proudu a já se po dlouhé a strastiplné cestě stávám jeho součástí. S rychle zapadajícím sluncem a přibývající tmou nemá cenu již něco podnikat. Pronajímám si za pár rupií jeden stan na okraji tábora a uléhám s pocitem naprostého štěstí a uspokojení, že mám úspěšně za sebou dlouhou a nejistou pouť z Prahy až do místa, kterému se říká „horský hřeben na rozhraní nebe a cesty do pekla“.

Teprve až ráno mohu za východu slunce žasnout, kde se to nacházím. Zasněžené vrcholky okolních velikánů dosahují výšek pět až šest tisíc metrů. Nejvyšším z nich je západně položený Búni Zom (6541 m n. m.), který se v paprscích vycházejícího slunce krásně odráží od klidné hladiny jezera blízko mého stanu. V dálce za jezerem se pomalu probouzí dvacetitisícové stanové město. Začíná poslední den turnaje, den plný očekávání velkého finále.

Všechny problémy, které mě mohou potkat, za mě řeší Tadž, sympatický pákistánský dobrodruh. Slibuje, že mě dostane na tu nejlepší tribunu a zajistí mi odvoz zpátky do Čitrálu. Na jeho pokyn naskakuji do jednoho z džípů, kterých už v tuto chvíli křižují průsmyk desítky až stovky. V mračnech prachu míříme k hlavnímu stanovému městu plnému přístřešků všech možných tvarů a velikostí. Spousta podnikavých obchodníků využívá příležitosti a své stany mění v provizorní obchody se základními potravinami, nápoji, zeleninou, oděvy, botami či náhradními díly pro motorky a automobily.

Zbývá asi hodinka do zahájení ceremoniálu před finálovým utkáním. Všichni jsou na nohou, každý chce zaujmout to nejlepší místo na tribunách. Západní tribunu tvoří vlastně jen vyvýšený pahorek a je určen většině mužských diváků. Nalevo od ní je v rohu hřiště další pahorek, který slouží jako tribuna pro ženy, kterých je tu podstatně méně než mužů. Východní hlavní tribuna má podobu skutečné kamenné tribuny a je určena jen pro vybrané návštěvníky.

To, že letos na finálové utkání zavítal také pákistánský prezident, dělá ztohoto svátečního dne ještě významnější událost. O bezpečnost se starají stovky ozbrojených vojáků a členů nejrůznějších policejních jednotek. Nad krajinou přelétají helikoptéry. Ve vzduchu je cítit napětí a vzrušení současně. S Tadžem se probíjíme ke vchodu na nejlepší část tribuny, přímo k prezidentovi. Nejsme sami, navíc u vchodu hlídají přísné policejní kontroly, které se v tlačenicích snaží udržet pořádek a podle jakýchsi seznamů kontrolují totožnost zájemců o místo. I přes chaos a nával se nám daří proniknout skrze kontroly a obsadit ta nejlepší místa, která sdílíme s pákistánskými novináři a televizními štáby.

Dramatická plichta

Před polednem celá slavnost začíná. Na zahajovací ceremoniál byli pozváni nejlepší rogalisté a paraglidisté zcelého světa a z okolních pětitisícových vrcholků se vrhají do kotle Šandurského průsmyku. Jezdci i koně jsou již připraveni a netrpělivě přešlapují na hřišti. V průsmyku, kde v noci teploty klesají na –10 °C a ve dne stoupnou na +40 °C, pobývají už pár dnů kvůli aklimatizaci. Plemena koní (pákistánské plemeno paňdžábského koně a plemeno afghánského pony Badakšáhi) vznikla křížením himálajských horských poníků a anglických plnokrevníků.

Zápas je zahájen a diváci netuší, jak dramatický bude jeho průběh. Tempo hry je rychlé a v první půli ho udávají hráči Gilgitu. Po první půli vedou 5:3. Během krátké přestávky utírají pomocníci schvácené koně. Unavení hráči si vyměňují opotřebované hole. Druhá půle se odehrává v ještě rychlejším tempu než první. Tým Čitrálu vyrovnává na 5 : 5. Konečný stav po šedesáti minutách hry je 6 : 6. Takové skóre je však nepřípustné. Po dohodě hráčů, čestných hostů a několikatisícového davu je rozhodnuto, že zápas bude nastaven o deset minut. Po dalším urputném boji končí hra opět za nerozhodného stavu 7 : 7. Co dál? Hráči, ale především jejich koně, jsou na pokraji sil. Chvíli se diskutuje, zda zápas nerozhodnout hozenou mincí. To je však nepřijatelné řešení jak pro hráče, tak pro publikum. Bude se tedy hrát dalších deset minut. Jezdci do hry dávají své poslední zbytky sil. Závěr zápasu se navíc zdramatizuje, když na jednom z pahorků, které tvoří tribunu, dochází k události, při níž na okamžik všem přítomným ztuhne krev v žilách. Celý dav diváků se v panické hrůze rozbíhá tryskem do všech stran. Stovky diváků běží přímo do hřiště mezi bojující hráče. Nikdo neví, co se děje. V prvním okamžiku to vypadá na teroristický útok. Po chvíli se situace uklidňuje a hráči dohrávají dramatický zápas, který nakonec končí vítězstvím týmu Čitrálu 9 : 7. Radost hráčů i publika je upřímná a na hřiště vstupuje pákistánský prezident, aby předal hlavní cenu vítězům a zatančil si s nimi vítězný tanec.

Had do údolí

Turnaj v Šandurském průsmyku končí. Nejvýše položené hřiště pro pólo na světě zůstane mezi horskými velikány opuštěné zase další rok. Tábor se mění v mraveniště. Nakládají se auta, bourají se stany, shání se doprava, džípy popojíždějí z místa na místo, lidé se zdraví a loučí. I já se loučím s průsmykem. Nasedám do jednoho z džípů jedoucích do Čitrálu a s prachem v očích i v objektivu fotoaparátu sleduji z okénka skutečný exodus. Kolona stovek aut, motorek i pěších pozvolna sestupuje horskou silnicí dolů do údolí. Džípy jsou doslova obaleny lidskými těly. Kolona vozidel mezi průsmykem Šandur a městem Čitrál připomíná dlouhého hada, který svým pohybem kopíruje úbočí hor nad zelenými údolími. Každým rokem si tato divoká jízda nebezpečným terénem vyžádá své oběti.

Jsem rád, když se před setměním loučím s mým řidičem a s úlevou vystupuji před hotýlkem Al Farooq v Čitrálu. Zážitek, který mám za sebou, byl natolik intenzivní, že v mé paměti zůstane až do konce života. Jen po pár dnech strávených v této kontroverzní zemi je mi jasné, že zde nejsem naposledy. Otevřenost a pohostinnost místních obyvatel, panenská příroda velehor a každodenní adrenalinové zážitky nasytí každého dobrodruha. Stačí už jen smýt ze sebe vrstvu prachu z předchozích dnů a vydat se vstříc dalším zážitkům a dobrodružstvím, o něž v této zemi rozhodně není nouze.


Bez pravidel

Hřiště v Šanduru je nejvýše položeným hřištěm na světě (3734 m n. m.). Má 55 m na šířku a 201 m na délku. Je ohraničeno kamenným „mantinelem“ o výšce 60 cm. Pravidla se po staletí nezměnila, což znamená, že nejsou žádná. Hraje se 60 minut s krátkou přestávkou po 30 minutách. Každý jezdec má nárok jen na jednoho koně po celé utkání. Přestávky během hry nejsou povoleny s výjimkou vážných zranění jezdce nebo jeho koně. Každý tým má šest hráčů. Pokud musí nějaký hráč z vážného důvodu opustit hřiště, opouští ho také jeho protivník se stejným číslem. Po každém gólu se mění strany, skórující hráč uchopí míč a v trysku s ním uhání k půlicí čáře, u níž míč vyhodí do vzduchu a snaží se ho holí co nejsilněji odpálit k brance soupeře. Pokud míč během hry opustí hrací plochu, musí ho někdo z diváků okamžitě vhodit do hřiště. Funkce rozhodčího zde neexistuje. Hra je velice náročná a nebezpečná. Jezdci i koně se pohybují velmi rychle. Prudkými údery holemi nebo míčem jsou často zasaženi nejen zvířata, ale také hráči. Terén je tu drsný a vzduch má nižší obsah kyslíku. Kombinace všech těchto faktorů má za následek častá zranění jezdců, nebo dokonce i smrt koní. Turnaje se účastní šest týmů, po třech z každé strany průsmyku.

Hra králů

Pólo je údajně nejstarší týmová hra, kterou člověk vymyslel. Její původ není přesně znám, nicméně se předpokládá, že jako první ji začaly hrát středoasijské kočovné kmeny asi před dvěma tisíci lety. Sloužila ke zdokonalení jezdeckých a bojových schopností vojáků. První písemné zmínky pocházejí z Persie z 5.-6. století, odkud se pravděpodobně rozšířila také dále do Arábie a na východ do celé Asie. Pólo je také nazýváno hrou králů. První turnaj póla v průsmyku Šandur se odehrál v roce 1936. S myšlenkou uspořádat turnaj právě zde přišel britský major Evelyn Hey Cobb. Podnětem byla ve 20. letech minulého století snaha tehdejšího vládce oblasti Mastúdž o udržení jednoty území v horských oblastech mezi městy Čitrál a Gilgit prostřednictvím turnaje v nejoblíbenější pákistánské hře – v pólu. Vrcholem turnaje je právě utkání nejlepších týmů těchto dvou měst. Průsmyk leží „na půli cesty“ mezi nimi. Turnaj se koná každým rokem od 7. do 9. července a je provázen festivalem folkových písní a tanců i dalšími sportovními kláními. Hra je tvrdá.

Hráči se na koních pohybují rychle a holí či míčem občas zasáhnou protivníka.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články