Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Rusové na první cestě kolem světa

110-004.jpg
Michael Borovička, Pátek, 3. Srpen 2007
„Lodi dovezou náklad na Kamčatku, na Aleutské ostrovy a do ruských osad na americkém pobřeží, naloží zde kožešiny a zastaví se v Kantonu nebo některém jiném čínském přístavu, kde jich část prodají. Zde pak naloží čaj a jiné zboží, jehož doprava do Ruska je po souši velmi drahá. Na zpáteční cestě se mohou zastavit pro zboží i v Indii.“

„Lodi dovezou náklad na Kamčatku, na Aleutské ostrovy a do ruských osad na americkém pobřeží, naloží zde kožešiny a zastaví se v Kantonu nebo některém jiném čínském přístavu, kde jich část prodají. Zde pak naloží čaj a jiné zboží, jehož doprava do Ruska je po souši velmi drahá. Na zpáteční cestě se mohou zastavit pro zboží i v Indii.“

Návrh vypadal docela jednoduše, dosud se však nikdo o něco podobného ani nepokusil. Muž, který v roce 1799 jako první poslal carské vládě návrh, jak námořní cestou kolem světa zásobovat odlehlé končiny ruské říše a ještě ji využít k obchodu a průzkumu neznámých končin, byl velmi mladý, ani ne třicetiletý baltský šlechtic Ivan Fjodorovič Kruzenštern. Kruzenšternův nápad, tak logický, jednoduchý, až geniální, nejprve narážel na pesimismus ruských úředníků. Byla to zčásti ignorance, ale také je třeba připomenout, že v té době v Evropě probíhaly napoleonské války a Rusko se navíc pustilo do konfliktu se Švédskem, a tak měla carská vláda jiné starosti.

Kruzenštern, znechucený nepochopením, se odebral na svůj rodný statek Gongnud nedaleko Revelu (dnešní Tallin). Tady se usadil a předpokládal, že bude odpočívat. Jeho žena čekala dítě a chtěl být s ní. Idylka trvala jen půl roku. Pak ho ministr námořnictva admirál Mordvinov s okamžitou platností povolal do Petrohradu.

Sen mladého námořního poručíka se splnil, když to nejméně čekal.

Kruzenštern ale nebyl sám, kdo takový podnik prosazoval. Na uskutečnění první ruské plavby kolem světa naléhala také Rusko-americká společnost, která dopravovala cenné kožešiny z Aljašky přes Sibiř, což bylo neobyčejně zdlouhavé a spojené často se zbytečnými ztrátami.

Ministr Mordvinov však překvapil Kruzenšterna hned podruhé. Sdělil mu, že velitelem výpravy určil car Alexandr I. právě jeho. Když prý odmítne, z celé expedice sejde. Kruzenštern nakonec souhlasil.

Později si poznamenal: „Cítil jsem se zavázán své vlasti a rozhodl jsem se přinést jí oběť. Naděje, že pro ni udělám něco užitečného, o což jsem se vždycky snažil, mi dodávala sílu.“ Kruzenštern nebyl žádný zelenáč.

Pocházel z nevýznamného rodu pobaltské šlechty, a tak ho čekala kariéra námořního důstojníka.

Hodnost poručíka si vysloužil ve válce se Švédskem. V roce 1793 byl „na praxi“ u anglického námořnictva. Na palubě anglických lodí se dostal k severoamerickému pobřeží, do Karibiku, ale i do vzdálené Indie a Číny.

Naděžda a Něva

Výprava dostala dva nové trojstěžníky, původem z Anglie.

Větší z nich, 450tunové Naděždě, velel přímo Kruzenštern, menší Něvě jeho přítel Jurij Fjodorovič Lisjanskij (1773–1837), který měl rovněž vynikající námořnické zkušenosti. Sedmdesát šest mužů se plavilo na Naděždě a třiapadesát na Něvě. Nebyli to jen námořníci a dělostřelci, mezi nimi byl i jeden z direktorů Rusko-americké společnosti Rezanov, jenž se chtěl pokusit o navázání diplomatických styků s Japonskem. Dne 7. srpna 1803, přesně sto let ode dne, kdy Petr Veliký založil Petěrburg, lodě vypluly z Kronštadtu. Co bylo hlavním úkolem výpravy? Měla dopravit na Aljašku zboží a potraviny a během další cesty prodat v Číně kožešiny z ruských osad v Americe. Měla však také politické a vědecké úkoly: kupříkladu provádět oceánografická pozorování a popsat především ústí Amuru a pobřeží Sachalinu.

Lodě vypluly do Baltského moře, jež překonaly za deset dní, a směřovaly do Anglie. První zkouškou lodí a posádek byla bouře ve Skagerraku, která obě lodě dočasně oddělila, ale pak už šlo vše hladce. Kanárské ostrovy, Jižní Amerika… Přeplutí rovníku 26. listopadu 1803 oslavili Rusové dělovými salvami. Ruská vlajka poprvé v historii zavlála na jižní polokouli. Kruzenštern krmil své mořské vlky citrony a tykvemi, a proto nikdo z nich nedostal kurděje. V Drakeově průlivu u mysu Horn sváděly Naděžda i Něva boj s tradičně rozbouřeným mořem. Jedna z bouří je oddělila, tentokrát na sedm týdnů. Setkaly se na domluveném místě – u Nuku Hivy, největšího ostrova Markéz.

Od Markéz zamířily Naděžda i Něva k Havajským ostrovům, kde se jejich cesty rozešly. Kruzenštern s Naděždou vyplul směrem ke Kamčatce, zatímco Něva pod velením Lisjanského se vydala k břehům Aljašky. Její posádka zažila dobrodružství, když musela pomocí lodních děl potlačovat vzpouru indiánů podněcovanou dvěma americkými námořníky.

Naděžda v polovině července 1804 zakotvila v petropavlovském přístavu, kde vyložila náklad a zamířila k japonským břehům.

Trvalo měsíc, než zakotvila v přístavu Nagasaki. Japonci se naoko tvářili zdvořile, ale Rusové nejdříve museli odevzdat všechny zbraně včetně děl. Pak je nechali půl roku čekat. Diplomatické poslání výpravy se splnit nepodařilo. Císař odmítl pověřovací listiny Rezanova i dary od ruského cara, a dokonce zakázal ruským lodím plavbu v japonských vodách.

Kruzenštern se s Něvou vydal opět k severu do ruských vod, aby zjistil, zda je Sachalin ostrov, nebo poloostrov, jak se dosud soudilo, a kudy se do moře vlévá veletok Amur. V úzkém Tatarském průlivu musel bojovat se silným proudem sladké vody, proto usoudil, že řeka se vlévá nedaleko a že za ní leží písečná šíje, která spojuje Sachalin s asijskou pevninou. Nebyl v průzkumu dost důsledný, a proto se dopustil omylu. Jeho nesprávná domněnka o poloostrovním charakteru Sachalinu přežívala pak ještě čtyři desetiletí.

Lisjanského rekord

Místem setkání obou ruských lodí bylo portugalské Macao na pobřeží Číny, kam Naděžda s nákladem kožešin, které naložila mezitím v Petropavlovsku na Kamčatce, doplula 20. listopadu 1805. Něva se v přístavní rejdě objevila o dva týdny později. Kruzenštern vyměnil ruské kožešiny za čínský čaj, porcelán i jiné zboží a ruské trojstěžníky vyrazily přes Indický oceán na cestu ke vzdálenému domovu. Poblíž mysu Dobré naděje se jedna druhé v husté mlze ztratily a dál pluly odděleně. Kruzenštern se zastavil na ostrově Svaté Heleny. Teprve tady se dozvěděl o vypuknutí nové války s Napoleonovou Francií a nejspíš i to, že když kotvil v Macau, byli Rusové a Rakušané drtivě poraženi u Slavkova. Obezřetně se proto vyhnul Lamanšskému průlivu, obeplul Skotsko a Severním mořem se opatrně proplížil do Baltu.

Lisjanskij, jenž neměl o tomto nebezpečí tušení, udělal první zastávku až na britských ostrovech. Jako první mořeplavec v historii dokázal absolvovat cestu z Číny do Anglie bez mezipřistání.

V Kronštadtu byl o dva týdny dříve než Kruzenštern. První plavba ruských lodí kolem světa otevřela novou námořní cestu z Baltského moře přes Indii a Čínu do tehdy ruské Aljašky.

V první polovině 19. století pak obeplulo svět více než čtyřicet ruských výprav. Ivan Fjodorovič Kruzenštern zpracoval své poznatky z cesty do třísvazkového díla Cesta kolem světa v letech 1803, 1804, 1805, 1806 na lodích Naděžda a Něva. Na základě poznatků dalších expedic vytvořil dvoudílný Atlas Jižního moře. Věnoval se výcviku ruských námořních důstojníků. Na podobnou plavbu se už nevydal. Odpočívá pod honosným náhrobkem v luteránské katedrále v Tallinu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články