Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Rusko-americké setkávání na Aljašce

Rusko-americké setkávání.jpg
Autor článku: Štěpán Černoušek, Neděle, 22. ledna 2017
Autor fotografií: Štěpán Černoušek
Odlehlý kus země byl v minulosti dějištěm docela příkladné rusko-americké spolupráce. Nyní se situace výrazně mění.

Z našeho evropského úhlu pohledu máme často pocit, že hlavní komunikační kanály mezi tradičně soupeřícími velmocemi – Ruskem a Spojenými státy americkými – vedou výhradně přes Evropu a Atlantický oceán.

Kvůli boji o vliv na evropském kontinentu mezi oběma státy se zapomíná na bezprostřední sousedství Ruska a Spojených států na druhé straně zeměkoule, tedy na Beringovu úžinu mezi Čukotkou a Aljaškou. Dva Diomédovy ostrovy ležící uprostřed úžiny, z nichž západní patří Rusku a východní Americe, jsou od sebe vzdálené dokonce jen necelé čtyři kilometry. Oba regiony přilehlé k Beringovu moři se nikdy nepřestaly vzájemně ovlivňovat a jejich vzájemná podoba je v některých aspektech až zarážející.

Prodáno Američanům

Zřejmě nejtěsnější byly vzájemné rusko-americké vztahy v polovině 19. století. Mezi Spojenými státy a ruskou Aljaškou panoval čilý obchodní ruch, plánovala se i výstavba společného telegrafního vedení, které by propojilo kontinentální Ameriku přes Aljašku, Beringův průliv, Čukotku a Sibiř až s evropskou telegrafní soustavou. Plány na toto spojení nakonec zkrachovaly, stejně tak další rozvoj ruských kolonií na americkém kontinentu. Příliš malé osídlení, obrovská vzdálenost od centra a stále větší nároky i potenciální hrozby sousedního britského dominia Kanady i Spojených států vedlo ruské vedení k rozhodnutí v roce 1867 Aljašku prodat.

Příslušník pravoslavné sekty starověrců ve městě Homer na poloostrově Kenai

Ani poté však vzájemné styky v regionu neustaly, i když expanze šla už spíše z druhé strany. Američtí velrybáři pronikali k Čukotce a počátkem 20. století se z Aljašky na Čukotku přelila zlatá horečka. Do této doby spadá i vyprávění Eskymo Welzla, který čilý ruch mezi ruskou Arktidou a Aljaškou jednoznačně potvrzuje. Stejně tak i Ludmila Ajnana pocházející z eskymáckého rodu na ruské straně Beringovy úžiny, kde žije zhruba 1500 Inuitů neboli tzv. sibiřských Eskymáků. „Mého dědečka Apaku si najímaly americké velrybářské výpravy jako harpunáře. Mluvil plynně anglicky, ale rusky ani slovo. Jednou zamrzl průliv příliš brzy, dědeček se nestihl vrátit a zůstal celý rok u kapitána lodi v San Franciscu. Zemřel u nás na Čukotce v roce 1944 a dobře si ho pamatuji, hodně mi vyprávěl o Americe.

Jediná špatná věc byla, že ho Američani naučili pít whisky,“ vyprávěla v roce 2012 ruskému časopisu Bolšojgorod paní Ludmila. Od brzkých 20. let 20. století do poloviny let 80. byla Aljaška (a na druhé straně Sibiř) uzavřena pro vzájemné oficiální kontakty amerických a sovětských představitelů.

Ovšem neoficiální styky ještě nějaký čas pokračovaly. I v průběhu 30. let pronikali američtí kupci k břehům Čukotky a prodávali místním obyvatelům předměty denní potřeby. V roce 1923 sovětské orgány na ruském ostrově Wrangela objevily a vzápětí vyhostily komunitu 12 Eskymáků a jednoho Američana.

Letecký most

Obrovskou výjimku v chladných sovětsko-amerických vztazích tvořil letecký most mezi Aljaškou a Sibiří, který v letech 1942–1945 v rámci Zákona o půjčce a pronájmu zajišťoval přísun amerických letadel do Sovětského svazu. Dávno předtím, než se armády obou států setkaly na demarkační linii na našem území, těsně spolupracovaly právě v oblasti Beringova moře.

Památník leteckému mostu mezi Aljaškou a Sibiří ve Fairbanks

Z amerického vnitrozemí přes Kanadu, Aljašku, Čukotku a Kolymu dál na Sibiř a východní frontu bylo dodáno téměř osm tisíc amerických letadel. Letadla si sovětští letci přebírali v aljašském městě Fairbanks, kde měli zbudována kasárna, ale i klub. Léčili se v místních nemocnicích, pravidelně se potkávali se svými americkými kolegy, společně také popíjeli v místních barech. Letecký most v té době silně ovlivnil i místní ekonomiku.

Před pěti lety ve Fairbanks vznikl památník tomuto leteckému mostu, vlaje na něm americká, ruská a aljašská vlajka. Na území Aljašky a Britské Kolumbie v Kanadě dodnes najdeme opuštěná letiště z doby tohoto leteckého mostu.

Základy slibné spolupráce SSSR a USA v tichooceánském regionu, nastavené díky bezprecedentní spolupráci v rámci leteckého mostu z Aljašky na Sibiř, byly ovšem nedlouho po skončení druhé světové války v podstatě zlikvidovány, i když do jisté míry v oblasti přetrvávaly kontakty mezi původními obyvateli žijícími na obou stranách regionu.

V roce 1947 například sovětské politbyro řešilo zprávy, že Čukčové jezdí na Aljašku a vracejí se s tím, že v obchodech v Americe „mají všechno“. „Pamatuji si, že jsme měli doma spoustu amerických věcí – brýle, hodinky, šaty,“ vypráví Ludmila Ajnana, která v dětství velmi dobře znala všechny své příbuzné, kteří žili na americkém ostrově Svatého Vavřince, pouhých 60 kilometrů od čukotských břehů. „Ale později za studené války u nás mnozí tajili, že mají příbuzné v Americe, báli se.“

Ostatně podle pamětníků považují obyvatelé Aljašky a ruského Dálného východu za konec studené války nikoli rozpad SSSR, ale událost o tři roky starší. Dne 13. července 1988 se uskutečnil první „let přátelství“ z aljašského Nome do městečka Providenie, které leží na nejvýchodnějším cípu Čukotského poloostrova.

Letiště u aljašské vesnice Tanacross nedaleko kanadských hranic bylo vybudováno pro účely leteckého mostu mezi Aljaškou a Sibiři v roce 1943.

V americkém Boeingu 737 přiletělo více než 80 lidí, většinou příslušníků původních severských národů, kteří přijeli navštívit po 40 letech své příbuzné, žijící na sovětské straně Beringova průlivu. Dnes mají příslušníci původních národů výjimku ve vízovém režimu a mohou navštěvovat příhraniční oblasti obou zemí bez víz.

Ochlazení vztahů

Spolupráce se zdála velmi dobrá a do budoucna nadějná. „Zkušenost vztahů mezi Aljaškou a Ruskem by měla sloužit jako model pro americko-ruské vztahy v budoucnosti. A vedení Aljašky by tento fakt mělo mít stále na paměti,“ uváděl ještě v roce 2008 Alexandr Dolickij, ředitele Aljašsko-sibiřského výzkumného centra sídlícího v Juneau, hlavním městě Aljašky. Tato instituce se zabývá mapováním společných tradic a fenoménů na obou březích Beringova moře.

Organizuje například festivaly tradiční ruské kultury na Aljašce a vydává rusko-anglické knihy o folkloru původních obyvatel celé této oblasti bez ohledu na to, zda žijí v Rusku či Spojených státech.

S tím, jak od nástupu Putina k moci v roce 2012 rostly ambice Ruska stát se znovu světovou supervelmocí, nastalo v rusko-amerických vztazích postupné ochladnutí. Zhoršení vztahů lze jasně pozorovat i na území Aljašky. Poprvé od dob studené války se od roku 2014 začaly objevovat letecké provokace, kdy se k těsné blízkosti aljašských břehů přiblížily ruské stíhačky a bombardéry. Napětí pocítili i příslušníci původních obyvatel – Inuité žijící na americkém Malém Diomédově ostrově zaznamenali vzrůstající aktivitu ruské vojenské posádky na čtyři kilometry vzdáleném Velkém Diomédově ostrově. Vojáci začali používat varovné výstřely proti místním rybářům. Podle plukovníka Patricka Carpentiera ze Severoamerického velení protivzdušné obrany Rusové znovu oživují zvyky ze studené války a mezi oběma Diomédovými ostrovy byla znovu vztyčena železná opona.

Osada Ninilčik

Spojené státy jsou v ruské společnosti čím dál častěji líčeny jako nový nepřítel. A tak nepřekvapí, že vedle řady knih oslavujících Stalina najdeme v těchto dnech v moskevských knihkupectvích také publikace označující prodej Aljašky Spojeným státům za vlastizradu. Podle rozšířeného tvrzení šlo jen o smlouvu o pronájmu na 99 let a dávno tedy nastal čas Aljašku vrátit Rusku. Antropolog Sergei Kan z Dartmouth College na to říká, že 99,9 procenta obyvatel Aljašky by se ovšem určitě nechtělo stát součástí Ruska. „Emigrace je zatím čistě jednosměrná – na Aljašce je mnoho ruských občanů, kteří se nechystají k návratu, protože se jim tu žije dobře. A nepotkal jsem zatím Američany, kteří by se trvale usadili na opačné straně.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články