Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Rozpálený, malebný i neklidný Táfílált

032-001.jpg
David Jakš, Úterý, 31. října 2006
Kdysi to býval horký kus půdy, kde se střetávali Berbeři s evropskými vojsky v krvavých srážkách. I dnes je po osmdesáti letech Táfílált, území na jihovýchodě Maroka při alžírské hranici, stále stejně rozpálený, malebný i neklidný…

Území Maroka má za sebou bouřlivou historii. Krátce po skončení první světové války se tu rozhořel nový konflikt – rífská válka (1921–26), v níž bojovaly berberské kmeny se spojenou francouzsko-španělskou armádou. I když stateční Berbeři nemohli třísettisícové evropské vojsko udolat, měla válka pokračování v dalších letech v podobě nepravidelných srážek. Nejvzpurnější oblastí byl dnešní jihovýchod Maroka při alžírské hranici, nazývaný Táfílált. Je vlastně jen menší částí většího celku – údolí Zíz. To je geograficky přibližně ohraničeno městem Rish na severu a jako rozsáhlá sníženina pokračuje k jihu, k neklidné marocko-alžírské hranici. Tam přechází v ergy, písečné duny, které tak proslavily Saharu. Údolí Zíz je dlouhé jen něco málo přes sto kilometrů, ale naměřit přesná čísla se vlastně ani nikdo nepokouší, protože hlavně jižní, saharský okraj je pohyblivý a délku údolí rok od roku zkracuje.

Severní část Zízu je typickou kamenitou hamadou – pouští, kterou narušují mezi městy Rish a Rášídíja (ar-Ráshídíya) mohutné skalní bloky. Rozpálené sluncem doruda podléhají odpradávna silné větrné a teplotní erozi. Odlamují se z nich obrovské balvany a po suťovitém podkladu kloužou do údolí. Některé uvěznila jejich vlastní váha v řídké suti, ale jiné doputovaly až k okraji vesnic. V minulosti byly použity například při stavbě nové silnice z Rášídíji do Mirzúgy. O tom, jak tvrdé je ve zdejší krajině cokoli budovat, se přesvědčili i francouzští legionáři. Ve 30. letech minulého století tu stavěli silnici, která protíná řadu soutěsek, jeskyní a jiných terénních „chuťovek“. Silnice je dodnes hlavní spojnicí mezi Saharou a středním Marokem v nejvýchodnější části Vysokého Atlasu. Cesta autem nebo autobusem je fantastickým zážitkem, při kterém člověk v duchu smeká před lidskou vůlí, ať už pohnutky pro její stavbu byly sebevíce kolonizátorské.

Samotný Táfílált je na mapách označován až jako území dále na jih od správního střediska Rášídíja. Přibližně 15 km na jih od města se krajina prudce mění. Velký zlom, za kterým se terén prudce svažuje, odděluje i dva světy. Vyprahlý, šedivookrový, kam místní zabloudí jen při nahánění koz (a turisté nikdy), a zelený, vlhký, plný palem, trávy a pečlivě obdělávaných polí, vzniklých díky vodě z okolních oáz. Ta je rozváděna betonovými koryty, dokonce jednotlivé větve vodovodního řadu oddělují stavidla. Z vesnic jezdí lidé i dvakrát týdně s úrodou mandarinek, banánů, kokosů a dalšího ovoce i zeleniny na trh.

Berbenská princezna.

Odsedněte si, prosím!

Autobusy z Rášídíji do Risání a dále, až do osady Taúz na alžírské hranici, jezdí každou hodinu. Obstarožní mercedesy jsou stále plné a je pravda, že ve srovnání s tím, co jezdí třeba v jihovýchodní Asii, jsou to velmi slušné a pohodlné stroje.

„Good? Nejsou good, jsou magnifique! Jezdí tu už třicet let a porouchají se jen výjimečně. Já si vlastně ani nevzpomínám, kdy jsem ho opravoval naposledy,“ směje se směsicí francouzštiny a angličtiny Hassan, mladý řidič a říká svému průvodčímu, aby si pospíšil, protože čas odjezdu se naplnil.

„Jedeš s náma? Tak si nastup!“ popohání mě a chválí, že Táfílált je jednou z nejkrásnějších částí Maroka.

Kousek za městem se silnice prudce stáčí k jihu. Během dvou kilometrů se vyprahlá krajina mění na krásně zelený, palmový pás. „Tady žiju,“ ukazuje Hassan na jeden z domů u silnice. „Jasně, je to tu lepší než v Rášídíji. Máme zeleninu a kozy, ale ne moc. Možná v budoucnu nějaké přikoupíme.“ Marocké silnice patří mezi nejlepší v Africe – neroztékají se a jsou pravidelně obnovovány. Co více si může poutník ve všech těch mercedesech, mannech a dafech přát? Na dobrých silnicích se průměrná rychlost autobusů pohybuje kolem 70 kilometrů za hodinu a se svými naleštěnými limuzínami si sem každoročně o prázdninách a v době oslav Nového roku troufnou i tisíce marockých imigrantů ze západní a jižní Evropy. Asfaltové linky kopírují staré obchodní stezky a většinou protínají i sebemenší vesnice a usedlosti. Stará berberská sídla byla stavěna jen z rudohnědé hlíny, do které se přidávala sláma a někdy ještě jemná drť. Je neuvěřitelné, že domy vydržely stovky let, lidé je časem rozšiřovali o hospodářské dvory, a tak vznikaly celé ulice a čtvrti. Dodnes jsou obývány mnohočlennými rodinami, i když často už zahrnují třeba plechovou garáž, betonový balkon nebo dlažbovou terasu.

Marocký venkov je stále pod vlivem ortodoxních islamistů, čemuž se přizpůsobuje i chování cestujících v autobusu. Muslimka, zahalená od hlavy až k patě, si například sama od sebe nesedne k muži-cizinci a pokud je vedle ní volné místo a je to Evropan, kdo si přisedne, je zpravidla hodně nesvá. Často se dokonce zvedne a jde si sednout mezi „své“. Toto chování nemá rasistický podtext, je jen snahou důsledně dodržet požadavky náboženské etiky. Také se stane, že pokud nastoupí dvě nebo více muslimských žen, vyzvou muže, který sedí sám na zadním sedadle taxíku, aby si přesedl dopředu k řidiči. To aby náhodou nedošlo k sebemenšímu tělesnému kontaktu během jízdy. Pokaždé je ale taková výměna plná oboustranných úsměvů a vzduchem létají slovíčka šokran a merci (v marocké arabštině a francouzsky děkuji).

Čistokrevný Tuareg

Autobus dorazil do města Erfúd, jednoho z nejrychleji se rozvíjejících center Táfíláltu. Většina cestujících vystupuje a tahá tašky z útrob mercedesu. Mladé ženy, zahalené i ve čtyřicetistupňovém horku do muslimských šátků, nesou na jedné ruce dítě, v druhé vláčejí kufr, zatímco jejich manželé jen s lehkou igelitkou zdraví známé, kteří posedávají ve stínu kaváren u zastávky. Více než desítka hotelů nabízí různou kvalitu ubytování -od švábovitých kamrlíků po luxusní berberskou pevnost s venkovním bazénem a výhledem na rozpálenou hamadu. Na Ave Moulay Ismail a Boulevard Mohammed V., ve dvou hlavních ulicích, vyrostlo několik obchodů pro turisty. Cizinci i bohatí Maročané z Marrákeše (Marrákush), Casablancy (ad-Dár al-Bayd. á’) nebo Rabatu (ar-Ribát) objevují fantastickou přírodu jihovýchodního Maroka a utrácejí tu nemalé peníze.

„Jsem čistokrevný Tuareg,“ říká Mohammed, vysoký černý muž, který má krámek na samém konci Boulevard Mohammed V. „Všechny tyto věci vyrábí moje rodina, která žije 200 kilometrů odtud, v poušti.“ Na ploše 25 metrů čtverečních nabízí stříbrné a zlaté šperky, kožené brašny, batohy a čepice, pouzdra a skříňky na šperky, henové lampy i nezbytné marocké koberce. Předražené zboží kupují hlavně Francouzi, ale podle svých slov má zákazníky z celého světa. Legendární arabský obřad smlouvání má i tady pevný řád. Nejprve mátový čaj, společně vypitý na jednom z koberců, při kterém se probere izraelsko-libanonský konflikt i úloha Spojených států v současném světě, stále častější oslovení „my friend“ a pak se přejde tvrdě k věci. Zkušení cestovatelé říkají, že z pohledu západní kultury je dobrý obchod takový, kdy se podaří dosáhnout 60 % z původně navrhované ceny. Nevím, ale Arabové jsou -jak známo – vynikající obchodníci a v kombinaci s jejich přirozenou inteligencí a slušností je nákup neskutečně příjemným zážitkem. A jen dalším hřebíkem do pomyslné rakve toho, jestli je naše vychvalovaná západní kultura skutečně tím pupkem světa, jak se tváří…

Odejít, či zůstat?

Město Risání vyrostlo v oblasti, kde Táfílált už není svěžím, zeleným pásem, ale rozpálenou kamenitou hamadou. Krajina je rovná jako deska stolu a jedinou vegetací jsou občasné shluky palem. Právě odtud vzešli zakladatelé dynastie Alawitů, jejímž příslušníkem je i současný marocký král Muhammad VI., přímý potomek proroka Muhammada. Oblast byla po staletí „horkou“ nejen kvůli počasí, ale i bojům mezi jednotlivými kmeny. Zbraně tu dnes už slyšet nejsou, i když je pravda, že vojáků je tady stále více než v jiných částech středního nebo severního Maroka. Příčinou jsou napjaté marocko-alžírské vztahy, které před několika lety vyvrcholily uzavřením všech hraničních přechodů mezi oběma státy. Trpí tím hlavně marocká města těsně u hranice, protože je v minulosti zaplavovali alžírští obchodníci a prodej marockého zboží byl výnosnou živností.

Úbytek farmářů

Cizinec se tu ale může pohybovat, stejně jako v celém Maroku včetně sporné Západní Sahary, zcela bez omezení. Jen je dobré zvážit, jestli v případě kontroly na policejních stanovištích přiznat profesi novináře, byť na dovolené. Novinář je i tady především šťoural, potížista, osoba krajně nespolehlivá a na tmavomodré uniformy královské vojenské policie nepůsobí dobře. Spolehlivě se jim dá vyhnout například při cestě po opuštěných vesnicích a sídlech v okolí Risání. S narůstající turistikou si lidé uvědomují, že peníze se dají rychleji a s menší námahou vydělat jako součást servisu pro turisty. Přibývá průvodců, řidičů terénních landroverů, oslařů, velbloudářů, prodavačů vody, filmů nebo majitelů internetových kaváren. A ubývá farmářů. Proces je to pochopitelný. Zemědělství na Sahaře je neskutečná dřina s nejistým výsledkem, zatímco turisté přijíždějí po celý rok.

„Tady už nikdo nebydlí,“ říká Hassíra, mladá Berberka v jedné z vesnic, asi 15 km na jih od Risání. Všichni odešli do Risání a do Mirzúgy, pracují pro turisty.“ „A ty?“ „Já zůstala s matkou a mladším bratrem, otec pracuje jako taxíkář v Risání. Vozí turisty na duny. Ale odstěhujeme se za ním. Kdy? To nevím. Snad brzy.“ Tento dialog celkem dobře vystihuje odliv lidí z vesnic. Opuštěná pole rozpukaná sluncem, neudržované hliněné domy, kde zůstávají přes den jen staří lidé. V poledním horku posedávají ve stínu a popíjejí silný attaj, marocký čaj s příchutí máty, někdy označovaný jako „marocká whiskey“. Nemají už sílu lopotit se na polích a vozit úrodu na trh. Celé dny tráví rozpravou s přáteli od vedle. Hlavní zásada marocké společnosti – pospolitost – nedovolí mladším členům rodiny, aby babičku nebo otce s matkou opustili, a tak se rodina setkává každý večer poté, co se mladí vrátí domů. Z jednoho platu, častěji spíše jen denní tržby, žijí mnohočlenné rodiny. Na vlastní kůži jsem například zažil pozvání do šestičlenné rodiny ortodoxních Sunnitů, která žila jen z příjmů jednoho ze synů, který prodával na místním súku (trhu). Přesto byly večeře, druhá večeře, snídaně i oběd opulentní – kuskus, ovoce, kuřecí maso, vaječné placky, arabský chléb. Přijmout hosta pod svou střechu a nasytit ho je otázkou rodinné cti, výraz úcty a nabízeného přátelství. Často také děti u cesty nabízejí šarbat bilúz – mandlové mléko, skvělé jsou i džusy z čerstvých pomerančů, vymačkané přímo na ulici.

Odpočívající Berber.

Za vše může alkohol

Krajina kolem Risání je doslova poseta ksary – pevnostmi, které ještě na začátku minulého století využívaly místní kmeny jako svá opevněná sídla. Většina se působením slunce a větru pomalu rozpadá, ale některé slouží místním jako jakési společné bytovky. Často mají na udusaném „nádvoří“ funkční studnu. Jiné studny, zpola zasypané, se nacházejí v okolí pevností. Můžou být hluboké až dvacet metrů, a protože nejsou nijak označeny a dokonale splývají s krajinou, je dobré se po cestě dívat, kam člověk šlape. Místem, odkud lidé naopak odcházejí z Táfíláltu minimálně, vlastně skoro vůbec, je Zawíya Múláyali ash-Sharíf. Muslimská pevnost s obrovskými hliněnými hradbami by kdekoli v Evropě byla hýčkanou historickou památkou. Tady je jen jedním z mnoha tradičních berberských sídel. Pokud nejste muslim, nesmíte překročit práh pevnosti. Většina cizinců se tak musí spokojit jen se zvědavým nakukováním přes otevřené brány.

„Kolik lidí tu přesně žije nevím, ale myslím, že tak sto… nebo dvě stě? Ne, vážně nevím,“ směje se Karima, absolventka islámské univerzity v Uůgdě (čti udždě), největším městě východního Maroka. „Práci nemám, žiji tady s rodiči. Uplatnění bych možná našla v Marrákeši nebo Ugdě, ale je mi tu dobře s rodinou. Je tady velká nezaměstnanost, ale přesné číslo neznám. Ráda bych vás pozvala dál, ale nejde to. Leda byste konvertoval k islámu. Nechcete konvertovat? Proč ne?“ Mluví ještě dlouho. O tom, jak byla vdaná a manžel pil a často jí bil. O tom, jak těžké bylo na vesnici žádat o rozvod, ale nakonec to vyšlo, protože král Muhammad VI. opravdu výrazně zlepšil postavení žen v marocké společnosti. A že za všechno může alkohol, a proto islám dobře ví, proč ho zakazuje. Když jsem ji tak poslouchal, uvědomil jsem si, jak statečné musejí být ženy v islámské společnosti.

Smrtelný polibek saharský

Poslední, nejatraktivnější částí Táfíláltu, je okolí města Mirzúga. Je to vlastně malá vesnice, zaprášená a nepěkná, jenže pár metrů za posledními domy začíná něco, co sem Evropany přitahuje až magickou silou – poušť Irg Shebi.

Obrovské, místy i dvě stě metrů vysoké písečné duny Sahary. Polibek smrtelné síly, která postupuje stále k severu a nechává za sebou krajinu, kde kromě kočovných Tuaregů nemůže žádná lidská bytost přežít. „Když jsem byl malý, byly nejbližší duny jinde, dál od města,“ vysvětluje Hassan, taxíkař a ukazuje na oranžovožluté duny, které se doslova opírají o Mirzúgu.

„Začíná to tak, že vyšlapané cesty zafouká vítr pískem. Postupně cesta zmizí. Nemá smysl ji obnovovat, snad jen vyasfaltovat. Síla pouště je obrovská,“ doplňuje ho další Hassan, tentokrát mladý student, který přijel z Casablanky. „Vítejte v Maroku, Maroko je krásné,“ přikyvuje na náš souhlas ohledně krás Sahary a okamžitě využívá příležitosti k rozboru nejnovějších informací z izraelsko-libanonského bojiště.

Stačí odmítnout důrazné, ale slušné podnikatele, kteří nabízejí dvoudenní výlet do pouště i s jídlem a začínají na ceně 70 eur na hlavu, dojít na konec jediné ulice, která tvoří Mirzúgu a stojíte uprostřed dun. Vítr utichá – a jak napsal Antoine de Saint-Exupéry – „každý si z ní vezme něco jiného, ale na každém se podepíše“. Vyškrábat se na některou z písečných hor každopádně stojí za to. Moře písku se táhne až na čáru obzoru – tam někde je pohyblivá alžírská hranice, která je dodnes jablkem sváru mezi Marokem a Alžírskem. Bez ohledu na politické půtky ji zcela bez omezení přecházejí už jen kočovní Tuaregové, pověstní muži v modrém. Byl jím i Alchymista, jedna z hlavních postav světového bestselleru brazilského spisovatele Paula Coelha. Jeden z renomovaných turistických průvodců sice říká, že „mužům v modrém je dobré se na Sahaře vyhnout, protože vás mohou, coby bandité, připravit o peníze“. Ale jedním dechem dodává, že „o peníze vás stejně připraví jakékoli setkání s nimi“. Tuaregové jsou totiž stále častěji i obratní prodejci koberců a je těžké jim odolat. Rozměry písečného moře jsou opravdu skličující. Duny se táhnou daleko na jih, přes obrovské území Alžírska až do Mauritánie a vegetace se znovu objevuje až na hranicích Nigeru a Mali. Podnikaví Berbeři přeměnili své domy na hotely a ceny se v nich pohybují od 3 eur za nocleh na rohoži na střeše pod saharskými hvězdami až po 90 eur, za což už dostanete klimatizovaný pokoj s teplou vodou a polopenzí. Duny prý mění v průběhu dne barvu od žluté přes oranžovou, růžovou až po zlatou. Pokud se ale v Mirzúze neubytujete, tak tenhle barevný festival neuvidíte. Horko je až do večera extrémní, a tak většina turistů se zdrží jen dvě tři hodiny. Potom se taxíky – vyfešákovanými mercedesy – vracejí do Risání nebo Erfúdu, kde je o pár stupňů chladněji a horký dech Sahary tam nedosáhne. Jednou si ale Sahara dojde i tam…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články