Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ron Haviv: Chci být svědkem utváření dějin

31ronhaviv2.jpg
Autor článku: Líba Taylor, Úterý, 22. prosince 2015
Autor fotografií: Líba Taylor a Ron Haviv
Chce svými snímky vyprávět příběhy, dokumentovat utrpení lidí ve světě a riziko smrti bere jako součást povolání. Žádná fotografie ale podle něj nestojí za to, aby pro ni zemřel člověk. Pro amerického fotografa Rona Haviva je fotografie poslání. Jeho fotografie byly na titulkách světových časopisů – a jedna z nich je teď i na obálce LaZ.

Proč jste se stal fotografem?

Studoval jsem žurnalistiku a tehdy jsem se rozhodl, že se chci vyjadřovat prostřednictvím fotografie. Taky jsem nechtěl dělat práci, která by mě držela v kanceláři. Trvalo mi ale dost dlouho, než jsem pochopil, co to obnáší, být fotografem. Nejvíc k tomu přispěla moje první zahraniční zkušenost.

O co tehdy šlo?

Bylo to v roce 1989, v Panamě. Vládl tam diktátor, generál Manuel Noriega. Vyhlásil volby, aby svět přesvědčil, že není diktátor, ale že ho jeho národ miluje. Když ale volby prohrál, zrušil je a já vyfotografoval jeho viceprezidenta, kterého pobodali, člena ochranky, kterého zabili… V jednom týdnu jsem tak měl titulní fotografii v Time Magazine, Newsweeku a US News. Bylo to mé takříkajíc hvězdné uvedení do fotožurnalistiky. Ale ještě důležitější bylo, že o šest měsíců později, když Spojené státy vtrhly do Panamy, prezident řekl, že moje fotografie byly jedním z důvodů invaze. Uvědomil jsem si tehdy, jakou moc a sílu mají fotografie a že chci svými snímky přispět k dialogu o světě kolem nás. Zvlášť o oblastech, kde se potlačují lidská práva a kde je opravdu nutné posvítit si na to, co se tam děje.

Myslíte si tedy, že fotografie mají větší moc než slova?

V určitých momentech určitě. Fotografie nepotřebuje slova, je mezinárodní. Ale myslím si zároveň, že slova a obraz mohou být velice mocná kombinace.

Ale co když je fotografie zmanipulovaná? To už se stalo…

Ano, a bude to tak bohužel asi vždy. Je to velmi zlé, protože se tak ničí vztah mezi fotografem a jeho publikem, ztrácí se důvěra. Pak práce ostatních fotografů ztrácí smysl.

Byly někdy zneužity i vaše fotografie?

Když dnes chcete, aby se vaše fotografie dostaly k co nejvíce lidem, nemůžete nad nimi mít zároveň plnou kontrolu. Já jsem se smířil s tím, že moje snímky mohou byt použity neoprávněně. Ale nechci mít na fotkách vodoznaky, protože pak z nich mají lidé minimální zážitek.

Fotografujete už dlouho a jste hodně slavný. Jaká cesta k tomu vede?

Myslím, že jeden z klíčových kroků je mít jakýsi „vizuální hlas“, vlastní identitu, něco osobitého, co lidem ukáže, jak věci vidím právě já. A pak musíte najít nové cesty, jak působit na lidi. Žijeme ve velice vzrušující době a já cítím velkou zodpovědnost ukázat světu, co se děje.

Velitel srbských jednotek Željko Ražnatovič alias Arkan. Haviv nafotil vraždění jeho muži a svět se tak dozvěděl o zvěrstvech páchaných v Bosně.

Vždy pracujete na zakázku?

Teď už tolik ne. Když je něco pro mě důležité, jedu tam sám a za své. Dnes už se fotograf nemusí spoléhat na časopisy, jestli ho někam pošlou nebo ne.

Není dnes život reportážního fotografa komplikovaný? Každý druhý má digitální fotoaparát nebo mobilní telefon s kamerou…

Ono to bylo vždy těžké. Tuhle práci neděláte proto, že chcete zbohatnout. Děláte to proto, že máte hluboký zájem o to, co se děje. A pak musíte najít všechny možné způsoby, jak přežít.

Proč jste založili VII Photo?

Agenturu VII založilo sedm fotografů – Gary Knight, Antonín Kratochvíl, John Stanmeyer, James Nachtwey, Christopher Morris, Alexandra Boulat a já. Rozhodli jsme se, že pokud chceme něco tvořit, musíme mít vše pod kontrolou od začátku až do konce. Chtěli jsme být nezávislí na oficiálních fotografických agenturách. A přežili jsme, teď právě jsme oslavili čtrnáct let. Skvělé je, že nás následovalo mnoho dalších fotografů, kteří si uvědomili, že pracovat v kolektivech je daleko výhodnější.

Když pracujete a pohybujete se v oblastech konfliktů, pracujete společně s jinými fotografy? Pro bezpečnost, oporu…

Jistě. V minulosti bylo fotografů jen pár. Byli jsme všude společně – v Somálsku, Jugoslávii, Iráku. Byli jsme dobří kamarádi, a i když jsme byli soupeři, vždy jsme sdíleli informace, pomáhali si, protože jsme si uvědomovali, jak je důležité, aby byly určité informace na co nejvíce místech.

Jak vnímáte nebezpečí? Máte strach?

Když jedu do válečné zóny, bojím se od chvíle, kdy vzlétne letadlo z New Yorku až do návratu. Myslím si, že strach je důležitý a cenný. Chrání člověka, aby neudělal pitomost. Na druhou stranu vás nesmí paralyzovat a bránit vám v práci. Samozřejmě je to ale pořád risk, jezdit na určitá místa, a to musíte přijmout.

Absolvujete také riziková školení?

Myslím, že pro každého fotografa je to naprostá nutnost. Když jsem začínal, žádné takové kurzy neexistovaly. První kurz jsem absolvoval až šest let poté, co jsem začal fotit. Dělával jsem hodně chyb, už jsem mohl být několikrát mrtvý, ale měl jsem ohromné štěstí. Pracujeme v několika skupinách v Londýně a New Yorku a snažíme se přesvědčit světová média, aby školila nejen své zaměstnance, ale i lidi na volné noze a finančně to mladým fotografům usnadnili. Nejvíc těm místním – například afghánským, syrským, kteří jsou pod největším tlakem. Vzniklo to v době války v Jugoslávii, kde bylo zabito tolik fotografů.

Ocitl jste se už v nějaké ohrožující situaci?

Často. Třikrát jsem byl zajat, dvakrát se politici zasloužili o mé propuštění. Byl jsem zbit, mučen. Ale zároveň jsem měl štěstí – nikdo mě roky nedržel v zajetí.

Vyhledáváte nebezpečí?

Nevyhledávám. Když po vás střílejí, není to žádná legrace. Ale vím, proč to dělám. Chci být svědkem utváření dějin.

Havivovy fotky se zabývají i klimatickými změnami.

Nejlepší šance pro mladé fotografy, jak se prosadit, je jet do války. Když přežijí a něco dobrého nafotí, někdo si jich všimne. Co byste jim poradil?

Nevěřím, že nějaká fotografie stojí za to, aby kvůli ní člověk zemřel, obzvlášť když dnes vznikají miliardy fotografií. Takže moje první rada je, že by měli projít školením. Organizace jménem RISC (Reporters Instructed in Saving Colleagues) nabízí zdravotní kurzy. Medical Hostile Environment Logistics jezdí po světě a nabízejí kurzy zdarma.

Co si myslíte o fotkách z mobilních telefonů?

Je to skvělé, navíc teď mají vysokou kvalitu. To, že teď sama veřejnost může fotit, i třeba jen selfies, je skvělé. Lidé jsou vlastně v procesu fotografování a sdílení informací více angažováni.

Můžete ale jejich příběhům věřit?

Je rozdíl mezi tím, co děláme my, a občanskou novinařinou. Doufám, že média budou opatrná v používání materiálů od lidí, které neznají. Ale média jsou dnes jen malá část toho všeho. Na Facebooku se objevují věci, které se šíří obrovskou rychlostí, a nikdo to nemůže kontrolovat.

Don McCullin vydal knihu svých fotografií, která se jmenuje Is Anyone Taking Any Notice. Myslíte, že lidé jsou všímaví k událostem ve světě?

Nemyslím si, že měl pravdu, když řekl, že jeho práce nic nezmohla. Britové a Američané si myslí, že když se jim nepodaří zabránit válce, tak prohráli. Ale my války nezastavíme, to není možné. Ano, práce, kterou děláme, nakonec neuspěje v tom, co bychom si přáli, ale stejně je náš vliv hodně silný. Mám zajímavý příběh z Bosny. Po válce mi jeden generál, který měl přízvisko „Zachránce Bosny“, řekl, že poté, co viděl moje fotografie, se rozhodl zůstat na bosenské straně. Tím zachránil životy mnoha lidí. A to podle mě vyjadřuje myšlenku fotografie jako součásti procesu. Vždy je naděje, že se něco změní.

Mají fotografové právo a povinnost zasahovat v situacích, které se jim příčí?

Každý fotograf na to má jiný názor. Sám jsem došel k názoru, že jsem nejdříve člověk a pak fotograf. Když mám možnost zasáhnout a zachránit něčí život, ať je to zastavení násilí či popravy, nebo někoho odvézt do nemocnice, pak to udělám, a už se tak i stalo. Pokud si myslím, že bych tím ohrožovat svůj vlastní život, pak sebe budu chránit, ale pokud to bude možné, budu to fotografovat.

Co je vaším nezapomenutelným zážitkem?

Být u propuštění Nelsona Mandely, u bourání zdi v Berlíně, v Bagdádu, když strhli sochu Saddáma Husajna, v Libyi při osvobození Tripolisu… To všechno byly úžasné zážitky.

Také filmujete. Jak se to dá srovnat s fotografií?

Někdy je dobré zaznamenat pohyb a hlavně zvuk. Síla fotografie je nepřemožitelná, to ano. Souvisí to s tím, jak pracuje lidský mozek a naše paměť. Nepamatujeme si věci v pohybu, ale v jednotlivých obrazech. Ale využívat všechny další aspekty příběhu je vzrušující.

Co dalšího vás v pracovním životě čeká?

Právě jsem se vrátil z Řecka a pravděpodobně se zase vrátím k uprchlické reportáži. A vydávám novou knihu, na což se velice těším.


Ron Haviv (50)

Rodák z New Yorku vystudoval žurnalistiku. Prosadil se svými snímky z Panamy z roku 1989 a posléze z Jugoslávie rozvrácené válkou. I díky jeho fotografii vraždění bosenských muslimů se svět dozvěděl o etnických čistkách. Haviv byl po jejich zveřejnění zajat a mučen srbskými jednotkami. Fotil války drogových gangů v Mexiku, epidemii cholery na Haiti, střety policie a gangů v Los Angeles, občanskou válku na Šrí Lance a mnoho dalšího.

Ron Haviv
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články