Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Roky ve vzduchu

054-000.jpg
Jaroslav Jindra, Čtvrtek, 30. listopadu 2006
Povaluji se už hodinu na plochém balvanu před rozprostřeným padákem, v ústech žmoulám suché stéblo a kochám se pohledem na divoký příboj Atlantského oceánu v hloubce pode mnou. Slábnoucí sluneční paprsky mi ohřívají pupík vystrčený drze k nebi, oči za skly slunečních brýlí sledují pohyb útržku toaletního papíru přivázaného k rezavému zbytku čehosi, co kdysi bylo vojenská anténa. Konečně se papírek zatřepetá v kýženém směru a doba bezvětří mezi jednotlivými impulzy se zkracuje jako sukně slečen ve městě.

Tak jo, jde se na věc. Líně si nazouvám boty a natahuji bundu – po hodince letu člověk prochladne i ve třicetistupňovém horku. Nasadím si na hlavu otlučenou přilbu, zapnu přezky, bezmyšlenkovitým hmatem a krátkým pohledem všechno překontroluji. Zbývá soustředit se na správný moment, napumpovat adrenalin, nadechnout se… a už v hlubokém předklonu vytahuji vrchlík padáku nad hlavu. Slabý vítr je přívětivý, nemusím na startu udělat jediný krok ani se s vrchlíkem prát. Mrknu na napnuté šňůry a nafouknutý vrchlík, jemně přibrzdím, hlavu skloním jako beran, elegantně se odrazím a letím.

Pokolikáté už? Potisící, pětitisící? Kdo by to za těch osmnáct let, co dělám paragliding, počítal. A proč taky. Tenhle lanzarotský útes je moje trucovna. Vždycky, když jsem unavený, naštvaný, hodím padák na korbu pick-upu a zajedu si sem zalítat nebo jen tak koukat na moře. Obzvlášť k večeru je tady vítr úplně klidný, a tak se můžu ještě dlouho po západu slunce vznášet s hejny racků nad ostrým skalním žebrem s jistotou, že přistanu zase zpátky u auta. Jen já a tisíce racků, kteří mě za ty roky už znají.

Sedmý smysl

Paragliding je svobodná zábava svobodných lidí. Lidé, kteří se dnes paraglidingu či příbuznému závěsnému létání věnují, pocházejí ze všech věkových i sociálních skupin. Někdo z ryzího nadšení, druhý pro určitou atraktivitu a módnost, jiný pro pouhou pózu. Fanoušky tohoto Ověřit si vlastní možnosti, poznat lidi kolem sebe, ale také vidět pořádný kus světa. To všechno by si přál asi každý z nás. Cesta k těmto cílům je ale dlouhá a někdy ani nevíme, jak jich dosáhnout. Paragliding, který se rozvíjí v posledních dvou desítkách let, vám k tomu všemu poskytne příležitost, a navíc naplní další silnou lidskou touhu – létat. fascinujícího sportu potkáte na všech světových kontinentech. Mezi jednotlivými místy vhodnými pro tento nejdostupnější letecký sport jsou však značné rozdíly v kvalitě i možnostech využití.

K létání s kluzákem se nám nabízí panenské svahy v nedalekém Rumunsku či Turecku nebo nepatrný pupík střední Evropy Raná u Loun, o víkendech našlapaný nadšenci z poloviny Čech a bývalého východního Německa. Výkony dnešních českých hvězd paraglidingu jsou hodny obdobné úcty jako pionýrský let Jeana-Marka Boivena z vrcholu Everestu či extravagantní pokusy německé expedice v Antarktidě.

Na cestě za padáčkářským poznáním jsem byl mnohokrát překvapen, že nejsem jediný, kdo hledá netradiční místa. Vozím s sebou obvykle i dvoumístný padák a nadšeně nabízím svezení domorodcům. Padák v takovém prostředí supluje komunikační prostředek a bourá jazykové i kulturní bariéry. Díky tandemovému létání jsem mohl za odměnu mnohokrát nakouknout do zákulisí dějů, které jinak zůstávají cestovateli skryty.

Vozil jsem na těch třiačtyřiceti metrech čtverečních látky malé černoušky, arabské rybáře i generály. K oboustranné spokojenosti a bez nehody, pokud nepočítám občasné pasažérovo ublinknutí. Padák je jakýmsi sedmým smyslem mého vnímání světa, po pěti smyslech daných mi přírodou a šestém, kterým je pro mě fotoaparát.

Toulám se tak léta po světě a snažím se ho nahlédnout z jiné perspektivy. Když nebesa nepřejí a počasí není pro létání vhodné, nic si z toho nedělám. Staré plachtařské pravidlo totiž praví, že dobrý flígr je starý flígr, neboť mladých hrdinů jsou plné hřbitovy.

Živil jsem se už od devětaosmdesátého roku jako instruktor a frekventantům, hladovým po adrenalinu, jsem vtloukal do hlavy, že skutečné umění není kroužit kilowww. metr nad horami, ale nacpat padák zpátky do batohu a vrátit se pěšky dolů, když meteorologické podmínky stojí za starou bačkoru. Největším nepřítelem si je člověk sám ve svém nadšení. Na padák se dá dnes v podstatě vždycky spolehnout.

Lety a pády

Musím se pousmát, když si vzpomenu na své partyzánské začátky téměř před dvaceti lety, v době, kdy byste padáčkáře v tehdejším Československu napočítali na prstech jedné ruky. Vlastně jsem prvního parťáka potkal po mnoha měsících vlastního robinsonovského létání stylem „pokus-omyl“. Tehdy se to více než létání podobalo kopírování terénu s občasným visem na smrku, když byl výkon prehistorického, na koleně šitého padáku v rozporu s možností hladkého přistání na vzdálené louce.

Vlastně považuji za svůj největší úspěch skutečnost, že jsem všechny své pitomosti přežil. Tehdy byl paragliding v plenkách a nevědělo se zhola nic. Naopak dnes dostane začátečník do ruky dokonalou výstroj a veškeré informace na stříbrném podnose. Přesto byla historická léta kouzelnou dobou objevování, entuziasmu i plných kalhot, roky upřímného přátelství a také boulí i zlomenin.

Když se na počátku devadesátých let pořádal nějaký sraz nebo závody, vždy se objevilo pár nadšenců o berlích s různobarevně pomalovanými sádrami. Mnohým dočasný handicap nebránil ve startu, jen jim do vzduchu museli pomoci kamarádi. Patřilo to k době. Říkalo se, že první frakturou se dělí zrno od plev a zlomenina je pouhou chřipkou skutečného džentlmena.

První a snad i poslední frakturu jsem si na padáku uhnal měsíc před sametovou revolucí. V době, kdy bylo u nás jen pár padáčkářů, jsme se s kamarádem ve vzduchu srazili. Odnesla to pravá ruka a nějaká žebra, viník nehody ztratil pouze hodinky. Večer se hrálo v hospodě na harmoniku, hospodská tancovala na stole, gumou z tepláků jsme o panáky sestřelovali letící mouchy a čurat chodili stavbařům na písek. Kamarádi mi nadšeně zaškrtali datum narození v občance a přepsali na datum aktuální.

Následující víkend už se vesele lítalo znovu, žebra nežebra, jen ty starty s věčně vyraženým dechem daly zabrat a s rukou v sádře jsem na padáku vypadal jako esenbák na křižovatce. Za měsíc se zvonilo klíči a na Václaváku mě chtěli nosit na rukou v domnění, že jsem zbitý student. Krásná doba. Dnes se přátelství mezi padáčkáři nějak vytratilo, ale to koneckonců i v horolezectví nebo potápění. Je to v lidech, ne ve sportu.

Překvapení ve vzduchu

S láskou vzpomínám na svůj první termický let. Bylo to snad na jaře roku devadesát na Chopku v Nízkých Tatrách. Tou dobou měly padáky klouzavost tak 1 : 3 (dnes 1 : 7), což dovolovalo šťastlivci po dlouhém zběsilém běhu přes balvany odlepit se od země pod vrcholem hory, s pokrčenýma nohama taktak přeletět skalní žebro, kopírovat sjezdovku ve výšce čepic lyžařů, udělat dvě zatáčky nad Kolieskem a přistát na zádech vyděšenému turistovi. Jezdíval jsem tam každý druhý víkend, takže jsem si na popruh namontoval k plašení nic netušících výletníků cyklistický zvonek.

Lanovkáři nás vozili celé dny zdarma a my jsme jim, když padla, dělali ve spodní části sjezdovky rychlokurz. Jednoho krásného dne jsem nad Kolieskem opět začal kroužit a k mému zděšení padák neztrácel výšku, ale naopak ji nabíral. Za několik minut jsem byl snad kilometr nad vrcholem Chopku a hrůzou nevěděl, co mám dělat. Čím víc jsem kroužil, abych sundal výšku, tím víc padák stoupal.

Do této chvíle jsem neměl o pojmu termika ani potuchy a zážitek, který dnes každý pokládá za samozřejmý a veskrze pozitivní, pro mne znamenal půl hodiny děsivé hrůzy. Byl to křest, můj první den, kterému plachtaři říkají „lítají i futra od stodoly“. Podobných dnů přišlo ještě mnoho, ale jen jeden byl první, panenský. Při létání v tandemu jsem měl obvykle kliku na silný „stoupák zadara“, když byl pasažérem strašpytel, a naopak, když jsem vezl zkušeného pilota stíhačky, šli jsme dolů jako kámen.

V devadesátých letech se „šlo do všeho“. Létalo se, i když mnohem moudřejší ptáci chodili pěšky, a tak pár kamarádů skončilo nehezky. Nejtvrdší podmínky byly asi na prvních šampionátech, kde v honbě za výsledky šla bezpečnost stranou. Stejně tak byla uspěchaná atmosféra i při testování nových výrobků, a tak na několik talentovaných pilotů a prima kamarádů dnes můžu jen vzpomínat. Kdo létá aktivně pár let, ví, že za nehodou je v podstatě vždycky lidský faktor. Podcenění podmínek nebo přecenění vlastních sil. Čas alespoň od www. nesl nehody způsobené chybnou konstrukcí nebo výrobní vadou padáku. A tak je dnes paragliding rozhodně bezpečnější než lyžování.

Mezi indiány i mrakodrapy

Ale zpět k cestování. Paraglidingu se nemusíte věnovat jen doma, může být výborným doplňkem nudného povalování u Jadranu nebo zpestřením hektické služební cesty do Francie či Švýcarska. Padák se vejde do batohu a ten zase snadno do zavazadlového prostoru vozu. Je to prostě kapesní letadlo. Některé kluby pořádají specializované výpravy na evropská padáčkářská nej. Je ale rozumné připravit si alternativní aktivitu pro případ, že by letové podmínky nebyly příznivé. Někdy to stojí kus odříkání, mnohdy i zbytečně utracených peněz. Ale těch není potřeba litovat.

Mně například nevyšel slet jihoamerické Aconcaguy, ale povedlo se mnoho jiných dobrodružství -prvoslet vulkánu Cayambe, jehož vrcholem prochází rovník, s přistáním v malé osadě mezi vyděšené indiány, noční ilegální létání v kraťasech a sandálech nad věžáky Monte Carla, adrenalinové starty z ledové stěny Aiguille du Midi v masivu Mont Blanku spojené s úprkem před policií či téměř čtyřkilometrové převýšení z Pico del Teide na ostrově Tenerife s přistáním na pláži mezi opalující se turisty. Navlečený jako kosmonaut a s firnem na botách.

S paraglidingem se pojí jedny z nejsilnějších zážitků mého života. Samozřejmě opakovaně i pocity čisté hrůzy; kdo se občas nebojí, je blázen. Jednou ve švýcarských Alpách jsem si nedokázal říct dost, když rozcupované šmouhy oblačnosti nad horami věštily jen a jen problémy. Po hodinovém letu plném turbulence, zaklapování padáku a propadů o pár desítek metrů střídaných zběsilým stoupáním vrchlík zkolaboval definitivně a já jsem kolem něj proletěl jako opička z pouti.

Téměř třetina nosných kevlarových šňůr náraz nevydržela a ve zlomku vteřiny se odporoučela. Značná část vrchlíku se změnila ve zmítající se hadr, ale druhá kupodivu zůstala funkční a jakžtakž ovladatelná. Padák měl silnou vůli zatáčet, ale s chladnou hlavou se situace dala zvládnout bez nutnosti použít záložní padák. Přistál jsem vedle parkoviště za potlesku přihlížejících, rozdával úsměvy, ale z trička jsem mohl ždímat studený pot. Ostatní padáčkáři se seběhli vyfotografovat si jakoby ožehlý oplet kevlarových šňůr v místě přetržení.

Vzpomněl jsem si na tuto historku před rokem na Adrenalin Cupu v Beskydech, když jeden z pilotů trochu přestřelil akrobatickou figuru pro publikum, a dopadl s podobným výsledkem. Rozhodl se použít záložní padák, a tak se na zem vrátil v pořádku jen s drobnými škrábanci. Padák i záložák se však průletem skrze vzrostlé smrky proměnily v pestrobarevnou směsici fáborků.

Za dobu své existence udělal paragliding obrovský skok kupředu. Dávno to není zábava několika podivínů, ale masový sport oblíbený a dostupný jako snowboarding, jen o něco dražší. Kvalita padáků i výcviku je na vysoké úrovni a v kurzu dostane adept vše až pod nos. Nikdo už nemusí objevovat dávno objevené. Můžete se inspirovat, jak strávit letní dovolenou. Nebo jen tak vezměte na výlet ženu a děti, lehněte si na louku, stéblo do úst a pozorujte chumel kroužících barevných obláčků vysoko na nebi. Věřte mi, je to krása – jak dole, tak tam nahoře…


Létáme už od starověku

První dochované zprávy o pokusech člověka vzlétnout pocházejí ze starověku, kdy se několik více či méně učených pánů pokusilo postavit létající stroje těžší než vzduch. Prameny hovoří dokonce o několika jedincích, u kterých byla část pádu mezi startem a tvrdým přistáním jejich pekelných strojů nazvána letem. Geniální konstruktéři této pionýrské éry měli poměrně malou životnost. Pokud se nezabili ve fázi zalétávání svého prototypu, skončili dříve nebo později na hranici coby čarodějové, což byl v dobách dřevních výraz nejvyššího církevního uznání. Avšak pokrok se zastavit nedá a jen co poprvé rozvíří vzduch montgolfiéra, už jsou zde Lillienthal s Blériotem, letecký průmysl, letecká doprava i letecké války. Několik desítek let se do vzduchu dostávají jen ti, kteří někam cestují, někomu nebo něčemu slouží. Jen ti nejbohatší nebo nejšikovnější mají to štěstí zalétat si skutečně jen pro radost. Vše se rázem mění s vynálezem Franciska Rogalla. Trojúhelníkové křídlo řiditelné pouhou změnou těžiště pilota zavěšeného pod kluzákem si ihned získává přízeň dobrodruhů celého světa. V polovině 6O. let přišel Kanaďan Domino Jalbert s myšlenkou využít profil křídla v konstrukci padáku a v roce 1974 startuje Američan Dan Poynter s pradědečkem dnešních kluzáků z horského úbočí. Na světě je nové dynamické letecké odvětví – paragliding.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články