Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Reklama na štěstí: Staň se bělochem!

37-1.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Pátek, 9. března 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
Rasa hrála v Americe vždy zásadní roli. Kdysi se dokonce velké množství černochů snažilo stát bělochy. Jejich motivací byla šance na lepší a důstojnější život.

Zatímco malý Barack čekal na svou matku v knihovně americké ambasády v Jakartě, kde budoucí prezident prožil část svého dětství, v jednom z regálů objevil časopis Life. Začal vydáním listovat a pozorně studoval fotografie ve snaze uhádnout příběh bez toho, aby si přečetl titulek nebo samotný text daného článku. Barack chtěl zachytit emoce bez vysvětlování. To se mu zpočátku dařilo. Obrázek dětí běžících pařížskými ulicemi si jeho mysl okamžitě spojila s bezstarostností a svobodou dětství. Snímek japonské matky chovající fyzicky zdeformovanou holčičku hovořil o smutku a beznaději, možná i vině.

Pak ale Barack nalistoval stránku s fotografií muže v pršiplášti a klobouku, který kráčel opuštěnou ulicí. Na další straně byla detailní fotografie mužových rukou. Chlapce upoutala jejich „nepřirozená“ bar­va.

„Oběť ozáření, nebo albín?“ hádal Barack. Bylo to poprvé, kdy se setkal s fenoménem v Americe dobře známým jako „passing“. Desítky tisíc černochů a černošek jednoduše potlačily svou pravou rasu a začaly se vydávat za bělochy. Nová rasová identita pro ně byla zárukou lepšího života. Jako černoši totiž neměli šanci na prestižní vzdělání, a následně tak na solidní zaměstnání. O „přechodu“ z jedné rasy do druhé ale mohli uvažovat jen černoši světlejší kůže. Jiní, jako muž na fotografii, která otřásla světem malého Baracka Obamy, se rozhodli podstoupit drastickou chemickou terapii. Časopisy a noviny byly toho času plné reklam, jež slibovaly šťastný život, pokud se daný černoch rozhodl svou tmavou kůži „vybělit“.

Fordův svět

Passing se v Americe opět stal středem pozornosti v souvislosti s vydáním celonárodního průzkumu o rase. Mnozí s uspokojením mluví o pokroku země v otázce rasy. Poukazují na doby, kdy černoši utajovali svou rasovou identitu, a naopak velebí časy, kdy ji s pýchou vystavují na odiv. V Harlemu jsem nedávno potkal černocha, jenž se mi představil jako Lionel T. Smiley. Před jedním z mnoha baptistických kostelů mi vyprávěl o svém dramatickém útěku z jihu na sever. Se svými kamarády Claivem a Sharon jednoho brzkého jarního rána roku 1962 (rok poté, co se narodil Barack Obama) nasedli do starého chevroletu a vydali se do Detroitu s vidinou slušného živobytí.

Milionář Henry Ford totiž sliboval zaměstnat ve svých automobilkách kohokoli bez rozdílu. Dokonce i černochy, kteří měli mít rovněž právo na dobré bydlení. V mississippské Tunice trojice kamarádů žila v dřevěných boudách bez vody a elektřiny. A neustále jim hrozilo, že je davy bělochů zbijí, či dokonce zlynčují.

Kdysi museli černí Američané svou rasovou identitu skrývat,
dnes ji naopak hrdě vystavují na odiv.

Lionel se během svého vyprávění dostane k fenoménu „paging“. Jeho přítel Claive byl totiž jedním z oněch „světlejších“ bělochů. Trojice se dohodla, že to bude právě on, kdo bude řídit. „V případě, že by nás zastavila policejní patrola, měl Claive říci, že si pouze se svými negerskými poskoky vyrazil za příbuznými do vedlejšího státu,“ řekl mi Lionel. Nic takového se ale nestalo, trojice přátel bez úhony dorazila do Detroitu, kde se skutečně uchytila. Nejlépe se dařilo právě Claivovi, který se brzy přestěhoval do bílé čtvrti, kde si dokonce postupem času otevřel svůj vlastní obchod se smíšeným zbožím. Podle Lionela ho ale i přes slušné živobytí trápilo, že „zradil svou vlastní krev“. Claive obchod v 90. letech prodal a přestěhoval se zpátky na jih, kde také zemřel – jako černoch. V posledních letech života se opět stýkal s černošskou komunitou, navštěvoval černošský kostel, chodil poslouchat černošskou hudbu. To vše si musel jako „běloch“ odepřít, aby nevzbudil podezření svých bílých sousedů, přátel a zákazníků. Lehce tak mohl ztratit svůj status.

Claive se nedočkal momentu, kdy se prezidentem USA stal člověk jeho barvy kůže. „Říkám si, jak by se asi cítil. Polovinu života tajil, že je černoch, a teď to jeden z nás dotáhne až do Bílého domu,“ povzdechl si dnes 72letý Lionel.

Barack Obama přitom svým způsobem také popírá svou rasu. Jak je všeobecně známo především z jeho autobiografické knihy Sny mého otce, kde popisuje i výše uvedenou scénu z knihovny, jeho černošský otec pocházel z Keni a jeho bílá matka z amerického Kansasu. Je tedy napůl běloch a napůl černoch. Přesto v rasovém dotazníku v roce 2010 Obama zatrhl políčko „černoch“.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články