Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Řecká hra na kuře

018_Image_0001.jpg
Autor článku: Roman Chlupatý, Úterý, 13. prosince 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz
Řecký dluh připomíná gordický uzel. I v jeho případě chybí jednoznačný konec, za který by se dalo vzít. Jasné je, že je země zadlužená. Musí proto šetřit – a zároveň růst. Což je teď v podstatě nemožné.

Psát o Řecku pro měsíčník také tak trochu připomíná gordický uzel. Anebo možná jeho negativ. Těch konců je totiž až moc. Špatně zvolíte a – výsledkem je ještě větší motanice. To, co platí dnes, může být zítra úplně jinak. Anebo za minutu.

Vždyť jen ve druhé polovině tohoto týdne se vše může zlomit. Už ve čtvrtek 20. října se v řeckém parlamentu bude hlasovat o dalším utahování opasků, které by přibrzdilo tempo, kterým se země zadlužuje. A dostupné signály naznačují, že nemálo poslanců řekne: Dost! Vyslyší tak hlas z ulice, kde má čím dál tím víc lidí pocit, že za současný marast země prostě nemohou. Podle nich mají trpět ti, kvůli kterým země dluží 150 procent hrubého domácího produktu – tedy zjednodušeně hodnotu všech věcí a služeb, které za rok a půl Řekové vyrobí a vymyslí.

Nevole na řeckých ulicích roste přímo úměrně tlaku, který na Athény vyvíjejí jejich dlužníci a zachránci. Ti chtějí škrtit v oblastech, kde stát tradičně dává; a naopak požadují více tam, kde si od lidí bere. Vysněným cílem je přesvědčení, že se státní kasa dala dokupy a Řekové své dluhy zvládnou splácet. Pak by si totiž Athény mohly na chod země opět začít půjčovat na trzích za přijatelné úroky a ne bezmála padesátiprocentní prémie, o které si nervózní investoři za ochotu otevřít své měšce už řekli. Infuzi od Evropy a Mezinárodního měnového fondu, která teď Řeky chrání od bankrotu, by pak bylo možné odpojit. A bylo by.

Napětí roste

Cesta k tomuto cíli připomíná přechod lana vysoko nad propastí. I proto, že o úspěchu anebo pádu podobně jako v případě provazochodce rozhoduje do značné míry (sebe)důvěra. A ta nyní na trzích po celém světě ve velkém chybí. Nikdo neví, kdo, kdy a jak velké ztráty kvůli Řecku a možná i dalším zemím nahlásí. Lidé se proto jako stébla chytají každé zprávy – a žádné nedůvěřují. Výsledkem jsou dramatické výprodeje a strmá, krátká posílení. Stručně – vysoká volatilita. Ta nyní brnká na nervy investorů, kteří tak většinu svých peněz raději zaparkovali a čekají. Na to, až se věci vyjasní, až se zlepší, až bude čemu věřit. Paradoxně svým chováním investoři vše zhoršují. Jednak proto, že levné půjčky nejsou k dostání a drahé si Řecko nemůže dovolit, respektive jej táhnou hlouběji do černé díry, a jednak proto, že nechuť bank půjčovat přiživuje neochotu lidí i firem nakupovat a investovat, což ekonomiku brzdí. Přitom bez růstu nejsou výdělky a bez výdělků daně, ze kterých stát žije a splácí dluhy. Co to v praxi znamená? Pokud je nutné okamžitě jednat, a to v případě Řecka je, pak je třeba škrtat státní výdaje – třeba platy státních zaměstnanců – anebo zvýšit daně. Anebo obojí. Buď jak buď, řeckou ulici to, pochopitelně, neuklidní. Sociální napětí tak podle všeho bude v Řecku i nadále viset ve vzduchu. Čím déle, tím větší bude pravděpodobnost, že některý z řeckých politiků začne hrát na v Evropě čím dál tím populárnější nacionalistickou strunu. A ta by mohla přinést odmítnutí úsporných opatření ordinovaných světem v řadě první a skutečný chaos v té druhé. Athény by totiž zřejmě přišly o životodárnou mízu z kapes Evropy a měnového fondu, což by investoři brali jako začátek konce, míněno bankrotu. Což je jedna z nočních můr, které nedávají trhům spát. Neřízený pád Řecka by totiž mohl torpédovat důvěru i v další předlužené země na periferii eurozóny.

Nespokojenost obyvatel se stavem země, ale i s plánovanými zásahy do ekonomiky roste.

Hra na kuře

Mnozí berou Řecko jako lakmusový europapírek signalizující, jak špatné to může jinde být. Jako první z eurozóny totiž ve velkém zažádalo o pomoc. Irsko a Portugalsko následovaly, i když evropští lídři tvrdili, že nebezpečí kontaminace nehrozí. Případný neřízený pád Řecka by tak v očích mnohých předznamenal podobný osud anebo přinejmenším velké problémy dalších ekonomik na periferii. Přitom přání bývá v současné době až příliš často otcem myšlenky. A kdyby se trh začal obávat, že se například Itálie, Španělsko, anebo dokonce Francie vydají řeckou cestou, mohla by Athény do propasti následovat celá eurozóna. Chaos, který by způsobil neřízený bankrot jedné anebo několika zemí eurozóny – anebo náhlý odchod některých členů z měnové unie –, by poznamenal celý svět. I proto teď problémové země eurozóny drží nad vodou také Čína a Japonsko, které je paradoxně zároveň nejzadluženější vyspělou zemí na světě. Dokonce i samotní soukromí investoři jsou připraveni přispět z vlatních kapes a v létě odsouhlasili, že Athénám prominou 21 procent z toho, co jim dluží. Teď je ale stále jasnější, že budou muset strpět sestřih, jak se říká, o mnoho kratší. Spekuluje se až o 70 procentech, což už odmítají. Napětí proto roste. Dohadování evropských politiků a investorů, kolik dluhu nakonec investoři prominou, je přitom pro celý příběh gordického uzlu s názvem řecký dluh příznačné. Připomíná totiž hru, které se v Americe přezdívá kuře. V Česku by se jí mohlo říkat na sraba. Její podstatou je, že dva soupeři nastoupí do aut a rozjedou se proti sobě vysokou rychlostí. Ten, kdo neuhne, zvítězil. Druhý platí. Oba přitom vědí, že pokud ani jeden neuhne, bude to mít katastrofické následky. Jde tak o to, komu dřív povolí nervy. Alespoň ve většině případů. V některých, jak ukazuje variace na tuto hru v kultovním filmu Rebel bez příčiny, dojde na výjimku. Vědomí toho, že by i hra o Řecko mohla skončit právě touto výjimkou, nutí zúčastěné mít nohu na brzdě; zatímco každá ze stran tlačí na to, aby ze současného kuřete vyšla co nejlépe, je zároveň připravena do jisté míry ustoupit. A to dává naději. Naopak fakt, že je ve hře mnoho hráčů a zájmů, zvyšuje šance, že někdo i přes veškerou snahu nakonec brzdový pedál nesešlápne včas. K tomu může dojít zejména v případě, že se nervy na ulici dají do pochodu. Ať už v Athénách, kde budou mít prostě už dost úsporných opatření, anebo třeba v Berlíně, kde budou mít dost věčného sypání peněz do černé díry na jihu.

Rozhodne eurosummit

Čím déle bude trvat hledání schůdného řešení, které by umožnilo všem zúčastněným zachovat si důstojnost a pár krejcarů v kapse, tím větší bude pravděpodobnost tvrdého nárazu a následného chaosu. Po měsících hlasité nečinnosti se zdá, že to konečně došlo i evropským politikům, kteří jsou teď na tahu. Veškeré naděje ale může přidusit už eurosummit naplánovaný na 23. října – a následně úplně zadusit summit skupiny G20 naplánovaný na 3. a 4. listopadu do Cannes. Obecně se to bere tak, že buď Evropané na francouzskou Riviéru přijedou s plánem, kterému bude možné věřit, anebo bude zle. Co by zafungovalo jako dostatečně břitké ostří schopné rozetnout gordický uzel řeckého dluhu, je přitom vesměs známé: marnotratníci, mezi něž zdaleka nepatří jen Řekové, a hazardéři, jako jsou třeba německé a francouzské banky, budou muset za své činy pykat. Stejně tak ale budou muset pykat, respektive doplácet i Evropané s řeckým dluhem nespjatí. Je to nespravedlivé, ale pořád lepší než náhrady škod, které by způsobil chaos. Otázkou je, kdo z evropských lídrů najde dostatek odvahy a svým národům něco podobného sdělí. Evropa teď prostě čeká na svého Alexandra, který prokletý uzel rázně rozetne.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články