Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Rastislav Maďar: Lékař s jasnou vizí

73-1.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 30. červnaec 2012
Autor fotografií: Martin Novák a archiv R. Maďara
Z hlasu a vzezření Rastislava Maďara čiší neuvěřitelný zápal a odhodlání. Přednáší, publikuje, pracuje v ambulanci očkování a cestovní medicíny a k tomu úspěšně vede neziskovou mezinárodní organizaci International Humanity. S citlivou lehkostí vyprávěl o smutných momentech, jež zažívá jako lékař působící v zemích třetího světa, aniž by přitom ztrácel optimismus. Rastislav Maďar má svoje povolání upřímně rád a jeho nadšení pro dobrou věc je nakažlivé.

Na léto plánujete misi do severního Mosambiku. Jak vybíráte země, kam soustředíte pomoc?

Spolu s dalším vybraným regionem, jihovýchodním Kongem, je to jedna z nejchudších oblastí světa, o kterých se moc nemluví. Na jihu Konga jsou extrémně chudé oblasti, kde žádná mezinárodní organizace nepracuje a kde vidíte děti, které sotva stojí na nohou. Břicha mají plná vody nebo celá oteklá následkem kwashiorkoru, což je projev dlouhodobého hladovění. A když má takové dítě šeroslepotu kvůli nedostatku vitaminu A, signalizuje to za těchto podmínek deficit všeho a dítě bez pomoci zakrátko umírá. Dosud jsme pracovali tak, že jsme se spojili s místní misí nebo nemocnicí, která je poddimenzována personálně a materiálně nebo postrádá kvalifikovaný odborný personál. My jim přineseme know-how, léky, materiál, přístroje a tam, kde je to potřebné, je naučíme nezbytné základy. Do Mosambiku se v srpnu chystáme na vlastní pěst. Neziskové organizace našeho typu v těchto místech prakticky neoperují, proto se lékaři z International Humanity zaměřili na tuto oblast.

Jaké kroky vedly ke vzniku organizace International Humanity?

Specializuji se na cestovní a tropickou medicínu. Dříve jsem jezdil po různých zemích, přednášel a pomáhal přes jiné organizace a současně jsem potkával lidi, kteří chtěli něčím přispět, ale obávali se, že jejich dar bude pro potřebné využit jen v malé míře. Tak se mi v hlavě zrodila myšlenka vytvořit organizaci, která by pracovala výlučně na dobrovolnickém principu a každou darovanou korunu použila pro chudé a nemocné. Pracujeme na úkor vlastního času i financí, letenky si platíme ze svého, ale já takto utracené peníze považuji za dobrou investici. Každý člověk, dárce, si může vymyslet vlastní projekt, který mu pomůžeme realizovat a dotáhnout do konce. My mu přidělíme samostatný variabilní symbol a může si celý projekt manažovat, například se svými přáteli, kolegy, donory. Může se také na místo, kam peníze putují, sám podívat a projekt zkontrolovat, sledovat toky peněz a rozhodovat o jejich využití.

Jak řešíte bezpečnost svých lidí?

Jezdíme do oblastí, kde nehrozí ozbrojené skupiny a které nejsou příliš nebezpečné, respektive nejsou ve válečném stavu. Nerad bych vysvětloval, proč někoho zajali nebo zabili, když tam jel jako dobrovolník a za své peníze pomáhat. Také cítím odpovědnost vůči dárcům financí i materiálu. Chudých zemí je na světě spousta, zaměřujeme se proto většinou na velmi chudé, ale stabilní oblasti s nedostatečnou infrastrukturou a zdravotní péčí, o nichž má často veřejnost malé povědomí. Já tomu říkám mediální stín. V některých zemích však i tak musí na naše lidi dohlížet místní spolupracovníci.

Například Haiti se už média příliš nevěnují…

Ano, a přitom situace je tam pořád špatná. Afričané, kterým se nám podaří zajistit vzdělání, představují perspektivu a lepší budoucnost své země, proto je to jedna z nejlepších forem pomoci. Z Haiti se však vzdělaní lidé snaží vycestovat do ciziny, aby získali lépe placenou práci. I když je mnoho afrických států chudších, přijde mi, že mají lepší budoucnost než dlouhodobě sužované Haiti. Nejvíc na to doplácí nevinná chudá místní populace.

Rastislav Maďar často cestuje, mimo jiné navštívil Nepál.

Vracíte se zpět na místa, kde jednou založíte zdravotnické centrum, nebo jde o jednorázovou­ pomoc?

Abychom něco změnili, je třeba působit kontinuálně, takže nejkratší lhůta je pět let. Po tuto dobu tedy projekt řídíme sami. Průběžně se snažíme školit místní personál, budovat síť spolupracovníků a zavést systém fungující i bez přímé přítomnosti Evropanů. Místní lidé jsou následně schopni kromě jiného využívat i evropské léky od nás na základě předchozí medikace. Vždy máme zajištěnou i zálohu ve formě spádové nemocnice, kde vytváříme fond pro léčbu chudých pacientů bez prostředků.

Vaše první záchranná mise se odehrála na Šrí Lance, jak se změnila tato země?

Týdny a měsíce po tsunami byly těžké. Ze začátku jsme ani nevěděli, jestli bude komu pomáhat, protože tisíce lidí ztratily úplně vše včetně smyslu života. Během chvíle přišli o většinu svých příbuzných a veškerý majetek. Tak jako vždy a všude jsme se snažili pomáhat v první řadě těm nejbezbrannějším – osiřelým dětem. Práce s nimi byla velmi komplikovaná, nedokázaly pochopit, co se stalo, popsat svoje emoce. Spousta z nich přestala mluvit i si hrát. Nakonec jako terapie posloužil papír s pastelkami, takže svoje prožitky mohly nakreslit. Mnoho dětí kreslilo mrtvoly lidí pod velkou vlnou i měsíce po katastrofě. Dnes na Šrí Lance s čistým štítem odevzdáváme postupně chod všech projektů včetně zdravotnického centra do rukou tamních pracovníků. Na Šrí Lance jsou investice vidět a Šrílančané si každé pomoci velmi váží. V současnosti postrádají jen větší počet turistů, což by zaměstnalo více obyvatel.

Co kromě léků bylo po tsunami nejvíce potřeba?

To, co by nás doma před odjezdem nikdy nenapadlo a zjistili jsme to až na místě – postele. Některé zahraniční organizace tam navozily stany a deky, což pro tuto tropickou oblast není moc vhodné. Největší poptávka tedy byla po obyčejných dřevěných postelových konstrukcích, které by rodiny v noci ochránily před kontaminovanou dešťovou vodou a přes den jim umožnily věci chránit před vlhkem. Protože jsme s tím ale nepočítali, neměli jsme prostředky na zakoupení postelí pro všechny vesničany, takže se muselo losovat. Bylo smutné sledovat nešťastné tváře těch, na které se nedostalo. Po návratu z mise do Evropy jsme však zorganizovali speciální sbírku, a tak se nakonec z postelí těšili všichni vesničané.

S čím se jako lékař často ordinující s minimem léků a nástrojů nejhůře srovnáváte?

Kolikrát čelím těžkým rozhodnutím, komu pomoci a u koho je už snaha o záchranu zbytečným plýtváním financí od dárců, protože pacientova šance na přežití je skoro nulová a náklady například na přepravu příliš vysoké. Nechal jsem ale takhle převézt pacientku s těžkou tuberkulózou s vědomím, že tuto přepravu a náklady na léčbu budu muset uhradit ze svého, protože jako organizace musíme investovat smysluplně. Tato pacientka byla velmi nemocná a já ani nevěřil, že ji ještě někdy uvidím. Tu radost, když jsem ji za rok uviděl zdravou a vděčnou, když mě přišla navštívit a poděkovat, nelze slovy popsat.

Afričtí pacienti často neumějí popsat své potíže. Nejsou totiž na komunikaci s lékařem zvyklí.

Jak funguje lékař v těchto podmínkách a jak se s pacienty domlouváte?

Diagnostika je v těchto podmínkách velmi obtížná, v prostředí s omezenými prostředky je každý pacient potenciální průšvih. Peníze stojí nejen léky, ale i laboratorní testy, takže často zvažuji, zda jsem si diagnózou jistý, nebo zda nechám udělat test. Bez něj bychom ušetřili peníze na léky. V odlehlých vesnicích někdy ani žádnou laboratoř nemáme, a tak se musíme spolehnout jen na své zkušenosti a intuici. Vloni jsme léčili v oblastech, kde nebyl padesát let běloch a bílý lékař nikdy. Pacienti také nejsou příliš nápomocní – mnoho z nich nikdy v životě lékaře nevidělo a své symptomy nedokážou popsat. Když je požádám, aby zhluboka dýchali, nevědí, co mají dělat. Nevědí, jak se přenášejí infekce, neumějí přesně popsat horečku ani symptomy. Často jsem schopen už z výrazu očí poznat malárii, a oni přitom žádné podezřelé příznaky neuvádějí. Domlouváme se přes tlumočníka, kterým může být místní sestřička, laborant, misionář nebo i řidič. Tamních dialektů je tolik, že není šance je všechny znát, a v medicíně je důležité každé slovo. Musíme se opakovaně ujistit, že rozumí tomu, jak léky užívat, což je o to náročnější, že mnoho pacientů je negramotných. Kromě toho právě dobrá anamnéza nemoci od pacientů nám šetří peníze za testy, které následně zůstanou na léky pro více lidí. Někdy už však dokážeme dedukovat i z jejich posunků.

Kdy se ve vaší hlavě zrodila myšlenka stát se lékařem, navíc s vaším zaměřením?

Lékařem jsem chtěl být od dětství a vždycky jsem chtěl jezdit na mise. V jedenácti letech jsem viděl televizní dokument o hladomoru ve východní Africe a nemohl jsem takovému neštěstí jiných lidí uvěřit. Od té doby jsem měl jasnou vizi o své budoucnosti – stát se lékařem a zachránit co nejvíce dětí. V podstatě lze říci, že si plním dětský sen.

Rastislav Maďar

Docent MUDr. Rastislav Maďar, Ph. D., se narodil v roce 1973, vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského v Martině, specializuje se v oborech epidemiologie, prevence a kontrola infekčních chorob, cestovní a tropická medicína a je vedoucím lékařem Očkovacího centra na poliklinice v Ostravě-Hrabůvce. V roce 2004 stál u vzniku neziskové mezinárodní humanitární organizace International Humanity, se kterou jako lékař absolvoval mnoho misí do rozvojových zemí, je vedoucím projektů rozvojové a humanitární pomoci v Asii, Africe a Latinské Americe. Lidé působící v této organizaci pracují zcela dobrovolně a bez nároku na honorář při svém běžném povolání. International Humanity tak dárcům garantuje stoprocentní využití jejich příspěvku na pomoc potřebným. „Smrt dětí si nesmíte moc připouštět. Když si to začnete brát k srdci, tak jste tam skončili. Zvyknout se na to ale nedá.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články