Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pytel plný radosti

18-2.jpg
Autor článku: Anita Balejíková, Úterý, 6. dubna 2010
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Málokterý turista navštíví během svého pobytu na Jamajce také hlavní město Kingston - a navíc ještě s obrovským pytlem plným hraček. Já a můj přítel jsme tak učinili a udělali jsme velkou radost dětem v kingstonském sirotčinci.

Znáte to, vyrostete z dětských kalhot a najednou zjistíte, že po vás zůstala hromada hraček, které už nepotřebujete. Chvíli jsme přemýšleli a pak nás napadlo věnovat je dětem v dětských domovech. A když nám zkřížila plány cesta na Jamajku, nápad byl na světě! Stačilo pár kliknutí na internetu, abychom zjistili, že na ostrově sice nemají dětské domovy, zato tu stojí tři sirotčince! A všechny v Kingstonu. V jednom žijí chudé matky se svými ratolestmi, v dalším jsou umístěny děti infikované AIDS a v sirotčinci Marigold bydlí děti, které nemají vůbec nikoho. „Diagnóza“ je ve většině případů stejná – matka nezvěstná, otec zahynul jako oběť pouliční přestřelky.

Smutná pohádka

S pytlem plným hraček jsme tedy zaklepali na dveře Marigoldu. Budova sirotčince se zvenku nápadně podobá klasickým jamajským mateřským školkám: pestře pomalovaná, uprostřed zahrádky, téměř jako pohádkový domeček… Bohužel, když nám sestra Grace otevřela dveře a pozvala nás dovnitř, pochopili jsme, že „pohádka“ v Marigoldu není pro děti. Je plná žalu a ztracených tužeb. A nejhorší na tom je, že „hlavními hrdiny“ jsou děti. To první vidíme už ve vstupní chodbě. Asi pětileté děvčátko tu sedí polonahé na zemi. Ramena má nepřirozeně pokroucená, jakoby vykloubená. Cucá si palec a tváří se dost vzdorovitě. Když se k ní skloním, abych ji pohladila, nevnímá mě. Děvče kromě tělesného postižení totiž trpí také autismem. Sestra Grace nám vzápětí vysvětluje, že většina dětí má nějaké fyzické či mentální postižení. „Na Jamajce platí, že přežít mohou jen ti nejsilnější.

Proto společnost postižené jedince odvrhuje a matky se takových dětí dobrovolně vzdávají hned po porodu.“ Najednou si uvědomuji, že během mnoha cest po tomto ostrově jsem opravdu potkávala pouze zdravé lidi. Jamajský národ se distancuje od postižených, a tak se tito lidé ocitají na okraji společnosti. Nechtěné děti z porodnic putují do sirotčinců. V Marigoldu nyní žije dvaatřicet dětí, nemocných i zdravých, od novorozenců až po desetileté. „Pokud si je do dovršení tohoto věku nikdo neadoptuje, přesouváme je do domovů pro odrostlé,“ říká sestra Grace, provázející nás po pokojích sirotčince. Máme zákaz fotografovat, přesto se nám podaří sestru přemluvit alespoň na pár záběrů. Nejmenší děti se na nás dívají za mřížemi svých bílých postýlek.

Všem teče z nosu, prý jsou nachlazené od klimatizace, která je nepřetržitě zapnutá. Nás ale polévá horký pot. Drobotina k nám skrze mříže vystrkuje ručky a každé batole se snaží zaujmout naši pozornost hlasitým štěbetáním. Když jedno z nich vezmu do náručí, ty ostatní začnou okamžitě srdcervoucně naříkat. Stejně jako všechny děti na světě touží po lásce, ale tady se jim jí těžko může dostat. V sirotčinci Marigold pracuje dvacet zaměstnanců – ošetřovatelky, vychovatelky, pedagogové. Dá se říci, že pracují z lásky ke svým chovancům – jejich platy jsou totiž směšné a sotva stačí na přežití.

„Víte, snažíme se našim dětem dát všechno, co potřebují. Včetně lásky. Ale ať už bychom je jakkoli milovali, rodiče jim nikdy nedokážeme nahradit,“ přiznává sestra Grace. Na mou otázku, zda má i ona rodinu a děti, dostávám překvapivou odpověď: „Pracuji zde už od vzniku sirotčince, tedy od roku 1978. Mohla jsem mít i vlastní děti, ale upřednostnila jsem adopci. Tak jsem pomohla alespoň dvěma sirotkům.“ Nezájem společnosti o tyto odložené děti je vidět i na ubohém zařízení sirotčince: všechno je tu jen jakoby provizorní. Sem tam se najdou sponzoři, kteří přispějí na obnovu budovy či školní potřeby, ale takových je jako šafránu.

Bohatí Jamajčané si na sirotčince obvykle vzpomenou jen během politické kampaně před volbami, kdy je třeba se veřejnosti ukázat v tom nejlepším světle. Co na tom, že jde o jasnou vypočítavost? Tady je zapotřebí každého dolaru. Z jesliček přecházíme přes dvůr do školky. Mrňousové se okamžitě vrhnou na náš pytel s dárky. V několika sekundách každá hračka najde nového majitele. Na rozdíl od batolat jsou tyto děti většinou zdravé a schopné učit se. Z vděčnosti za hračky nám recitují básničky a zpívají písničky. „Tohle je Len Kevel,“ ukazuje učitelka na osmiletého chlapce s deformovanou částí tváře, „má nádor, na jeho operaci však potřebujeme sponzora…“

Věčná naděje

Cestou přes dvůr potkáváme malého chlapečka. Nejsou mu více než čtyři roky. V drobné ručce drží „našeho“ plyšáka a stydlivě se na nás usmívá. „To je Ravon, náš největší nezbedník!“ směje se jeho vychovatelka. Podle jejích slov se ostatní děti drží pohromadě, ale on je samotář. Poskakuje přede mnou na tenkých nožkách a předvádí se. Chtěla jsem ho pohladit po kučeravých vlasech, ale on uskočil jako plaché štěně, které nesnáší, když se k němu přiblíží někdo cizí. To můj přítel měl větší štěstí. Chlapec se mu spontánně vrhl kolem krku a za chvíli s ním rošťácky skotačil! Navzdory zákazu sestry Grace pak za námi běžel až k východu.

Překvapil nás Ravon. Malý klučina, který hned uchvátil našeho plyšáka, se před námi předváděl a poskakoval na hubených nožkách. prý je to největší nezbedník v sirotčinci.

Když jsme se s ním rozloučili, zůstal zklamaně sedět u dveří a ve smutných očích měl výčitky. „Nic si z toho nedělejte, to je zde běžné. Tím, že se k vám mohl přitulit a byli jste k němu laskaví, vzbudili jste v něm naději, že ho má někdo rád,“ uklidňovala nás sestra. Na cestě z Marigoldu mě napadlo, jak rozdílné mohou být lidské touhy a přání. My chceme všechno možné, abychom se mohli radovat ze života. Děti ze sirotčince Marigold mají pouze holý život, ale naučily se těšit z naprostých maličkostí. Srdce se jim chvěje, když vidí na dvoře zastavit auto, když zaslechnou hlas někoho cizího, když někdo zaklepe na jejich dveře. Ve svých malých srdcích chovají naději, že jednou si je odtud někdo vezme.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články