Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Půl století v exilu

024-001.jpg
Jaromír Marek, Středa, 9. září 2009
Letos je to právě padesát let, co v Tibetu ztroskotalo dosud největší protičínské povstání. Ze země po něm uprchlo osmdesát tisíc Tibeťanů, včetně samotného dalajlamy. Dnes jsou tibetští exulanti rozptýleni po celém světě, hlavní komunitu ale najdeme v severoindické Dharamsále. Tam sídlí exilová vláda i Jeho Svatost. Jak žijí tibetští uprchlíci po půl století v exilu?

Nádvořím to zašumí. Z protějších vrat se vynoří důvěrně známá postava v červenooranžovém rouchu a drobnými kroky rychle kráčí k hlavní svatyni. Usmívá se svým nezaměnitelným způsobem. Tu a tam se zastaví, požehná a zase pokračuje. Lidé se sepjatýma rukama mají v očích slzy dojetí i výraz neskonalé úcty. Nádvořím kráčí Jeho Svatost dalajlama, duchovní vůdce Tibeťanů. Za chvíli už sedí ve svém křesle uvnitř chrámu Tsuglagkhang a mnohahodinová ceremonie může začít. Procítěné modlitby střídá ohlušující hudba. Mniši ve zlatem vyšívaných slavnostních rouchách tlučou do bubnů a troubí na veliké mosazné trumpety. Hudba zrychluje, je cítit až v žaludku. Blíží se vrchol obřadu.

Procítěné modlitby střídá ohlušující hudba. Mniši tlučou do bubnů a troubí na velké mosazné trumpety.

V chrámu se objevují dvě postavy v pestrobarevných úborech. Zakrátko jedna zavrávorá, za chvíli i druhá. Orákula upadají do hlubokého transu. Každé musí podpírat pět šest statných mnichů, kteří i tak mají co dělat, aby média udrželi na nohou a přivedli je k dalajlamovu trůnu. Tváře mají zkřivené v podivné grimase, nevidoucí oči zvrácené. Pohybují ústy, dalajlama naslouchá. Potom se média zhroutí a bezvládná těla odnášejí pryč. Orákula nadaná nadpřirozenými schopnostmi, které jim umožňují poodhalit budoucnost, se i dnes těší velké úctě. Při významných příležitostech s nimi své kroky a svá rozhodnutí konzultuje nejen dalajlama, ale i tibetská exilová vláda.

Padesát let cizinci

Pach těl se mísí s dezinfekcí. Temná místnost je zaplněna šedesáti lůžky. Jsou namačkána těsně jedno vedle druhého. Na postelích polehávají muži, čas krátí klábosením, hrají karty. Jsou zde staří i mladí. Děti sotva odrostlé plínkám i stařeny a starci se svraštělými tvářemi. Sedí na schodech a donekonečna otáčejí svými modlitebními mlýnky. Tady v uprchlickém táboře v Dharamsále tráví první týdny a měsíce všichni nově příchozí tibetští uprchlíci.

„V Tibetu není volnost. Byli jsme perzekvováni,“ svěřuje se Lobsang a popisuje svoji cestu za svobodou. Nejprve zavřeni dva dny v nákladním autě jedoucím k nepálsko-čínské hranici a potom čtyři dny pěšky přes hory. Všechny příběhy jsou si podobné. Doma nechávají uprchlíci své rodiny, veškerý svůj majetek. „Hlavní důvod, proč jsem uprchl do Indie, bylo vidět na vlastní oči dalajlamu,“ říká mi osmnáctiletý Karma.

Když se ptám, co bude dál, jen pokrčí rameny. Dalajlamu prý zatím ještě neviděl. Většina uprchlíků má, stejně jako Karma, jen velmi mlhavé představy o tom, co je v Indii čeká. Chtějí pryč, a když se naskytne první příležitost, prchají do neznáma. Stejnou zkušenost má i Bučong. Do Dharamsály přišel před dvanácti lety, tehdy mu bylo šestnáct. Dnes se živí jako občasný tlumočník a učitel tibetštiny. „První tři roky byly nejtěžší. Nemohl jsem si zvyknout na nové klima, nové jídlo. Nebyl tady nikdo, s kým bych se mohl podělit o své starosti. Bylo to opravdu obtížné,“ říká Bučong.

Dnes žije se svojí ženou a měsíční dcerkou v pronajatém bytě. Za jednu dvanáctimetrovou místnost se společným příslušenstvím na chodbě platí měsíčně čtyři tisíce rupií, tedy asi dva tisíce korun. Každý měsíc se má co ohánět, aby obstaral dost peněz na obživu své nové rodiny. I kdyby ale měl peněz nazbyt, nikdy si svůj byt nekoupí. Nejen v Čínou okupovaném Tibetu, ale ani v Indii nemají Tibeťané stejná práva jako ostatní. „Většina z nás žije v pronájmu. Nemovitosti vlastní Indové a nám je draze pronajímají. Koupit si dům, byt nebo pozemek je nemožné. Museli bychom mít indické občanství,“ vysvětluje Bučong.

Indické občanství ale Tibeťané nemají. Nemají vlastně žádné občanství. Tibetské neexistuje, čínského se svým odchodem zřekli a získat indické je nemožné. Od doby, kdy Indie otevřela svoji náruč tibetským uprchlíkům, se její politika nezměnila. „Žijeme zde jako cizinci. Každý z nás má povolení k pobytu vždy na jeden rok. Potom musíme znovu žádat indické úřady o prodloužení,“ říká Bučong a ukazuje mi osahanou knížečku s fotografií a spoustou razítek. Tibetští exulanti totiž v Indii nemají ani status uprchlíka, ale pouze cizince žijícího na území jiného státu. Proč?

V uprchlickém táboře tráví první týdny a měsíce všichni noví tibetští uprchlíci.

„Před padesáti lety nikdo nečekal, že zde budeme žít tak dlouho. Naši předáci proto o indické občanství ani neusilovali. Naopak, obávali se, že bychom se tak ztratili v obrovském indickém moři. Dnes se ale domnívám, že kus papíru nemůže rozhodnout o tom, jestli si uchováme svoji identitu, nebo ne. Je ale skoro nemožné, aby Indie svoji politiku vůči nám někdy změnila,“ hodnotí situaci Taši z Tibetského centra pro lidská práva a demokracii. Popisuje mi martyrium, které musí podstoupit každý, kdo chce vycestovat do zahraničí, i případy, kdy si mladí muži berou Indky jen kvůli občanství.

Když se ale tibetských uprchlíků ptám, jestli by se opravdu chtěli stát indickými občany, drtivá většina odpovědí je negativních. Všichni věří, že jejich život v exilu jednou skončí a oni se vrátí zpět do Tibetu.

Hledání nové strategie

Čtyři desítky mladých mužů a žen zpívají z plných sil. V nacvičeném okamžiku se hluboce uklánějí, nebo naopak zdvihají zaťaté pěsti. Studenti Tibetského institutu krásných umění nacvičují pásmo vlasteneckých písní. Většina z nich se v indickém exilu narodila. Na co myslí, když opěvují zemi, kterou sami nikdy nepoznali? „Na svobodu. Už padesát let jsme uprchlíky. Tato píseň je věnována našim mučedníkům,“ říká asi dvacetiletá Lhali. Stejně stará Tankanamo dodává: „Chceme svoji zemi zpět. Když zpívám, cítím velký vztek. Vzkazuji všem Číňanům, že chceme zpátky svoji svobodu.“ Víra v návrat do Tibetu je mezi uprchlíky opravdu neotřesitelná.

Je to jako anestetikum, které jim pomáhá žít. Pevně a upřímně věří všichni. Bez ohledu na to, jestli odešli před rokem, nebo před dvaceti lety. Bez ohledu na to, jestli je jim sedmdesát, nebo sedmnáct. V posledních letech se ale začíná měnit názor na způsob, jak dál vést svůj boj za znovuzískání nezávislosti. Během desítek let vyrostla v indickém exilu nová generace Tibeťanů. Generace, která už nechce čekat na nezávislost Tibetu dalších padesát let. A nejen to. Generace, která se odvažuje kritizovat i dosud nedotknutelnou autoritu dalajlamy a jeho politiky.

„Vše, co dalajlama dělá, dělá ve jménu celého lidstva, celého světa. Nemyslí v prvé řadě na zájmy nás Tibeťanů. Několikrát jasně řekl, že cílem jeho úsilí je štěstí všech lidí, překonání rozporů mezi světovými náboženstvími a až na třetím místě je svoboda pro Tibet. Více než bojovník za naše práva je dnes světovým lídrem. Respektujeme jej, ale my nejsme osvícení, my neumíme uvažovat jako on. Chceme bojovat za úplnou nezávislost,“ říká Tsering z Kongresu tibetské mládeže.

Tsering na Kongresu tibetské mládeže.

Toto sdružení patří k nejradikálnějším tibetským organizacím. Bojuje nejen za svobodu Tibetu, ale i za očistu mladé generace. Mladí Tibeťané těžce hledají své místo ve společnosti, s deziluzí se komunitou šíří alkohol a drogy. Něco, co k tibetské kultuře nikdy nepatřilo. „Ano, mladí se cítí frustrováni. Mají pocit, že se stále nic neděje. Neřekl bych, že ztrácejí víru v dalajlamu, ale přemýšlejí o nové strategii. Myslím si ale, že ještě nejméně příští tři čtyři roky bychom měli pokračovat v naší stávající politice.

Potom můžeme opravdu začít uvažovat o novém přístupu,“ říká Woebar, prezident asociace, která sdružuje bývalé politické vězně, jimž se podařilo uprchnout z čínského Tibetu. Mnich, který si doma odseděl pár roků ve vězení, než se mu podařilo uprchnout do Indie. O nové strategii boje za nezávislost mluví leckdo, nikdo ale zatím neví, jaká by skutečně měla být. Snad jen aktivisté kolem Kongresu tibetské mládeže mají svůj recept. Už teď drží čas od času hladovky a organizují protestní pochody napříč Indií. Bude toto příští strategie?

„Nemohu říci, jestli nová cesta bude násilná, nebo ne. Dosud jsme násilí odmítali, pokud za násilí nepovažujeme sebevraždu. Jsme připraveni zemřít, ale ne zabíjet. To je málo pravděpodobné,“ říká vážně Tsering. Vím, že rozhodně nemluví do větru. Před třemi lety, během návštěvy čínského prezidenta v indické Bombaji, byl mezi několika aktivisty, kteří se pokusili o sebeupálení. Tehdy neúspěšně.

Přátelé Tibeťané

„Tady je naše největší bohatství,“ říká s úsměvem Lhakdor a otevírá těžkou petlici na dveřích. Vstupujeme do potemnělé místnosti. V policiích jsou od podlahy až ke stropu naskládány úhledné balíčky zavinuté v oranžové, žluté nebo nachové látce. Lhakdor jeden z nich rozbalí. Uvnitř je štůsek popsaného ručního papíru. „Toto je sbírka rukopisů, které se podařilo zachránit z Tibetu. Některé existují jen v jediném exempláři. Chceme je přeložit a vydat, jak se nám už podařilo dát dohromady texty všech třinácti předchozích dalajlamů. Příští rok by měla být práce připravena k publikování, “ říká hrdě Lhakdor, mnich a ředitel Tibetské knihovny a archivu.

Lhakdor mi ukázal největší bohatství tibetských uprchlíků: police plné rukopisů předchozích dalajlamů.

Jeho institut shromažďuje vše, co se týká tibetské duchovní kultury. Nejen texty a staré knihy, ale také písně, tance a nově i příběhy. Před časem totiž založili oddělení orální historie a nahrávají vzpomínky všech tibetských uprchlíků. Snaží se tak uchovat informace o tom, jak se žilo v Tibetu před příchodem Číňanů. Lhakdor, padesátník s velmi moderními názory, se zápalem vypráví, jak postupuje digitalizace starých tibetských textů a jak hodlají vylepšit své webové stránky. Svou posedlostí moderními technologiemi poněkud boří naše představy o buddhistických mniších. Byl také jediný, kdo mi s předstihem odpověděl na e-mail s žádostí o schůzku. Jeho rychlá reakce měla ale i jiný důvod než lásku k internetu. Několikrát doprovázel dalajlamu na cestě do Prahy a Českou republiku si oblíbil.

Ostatně není mnoho míst na světě, kde naši malou zemi tak dobře znají jako právě v Dharamsále. Rok 1990 a setkání dalajlamy s Václavem Havlem, jako vůbec první hlavou státu, mají všichni v živé paměti. I když výslovnost názvu České republiky jim dělá velké potíže a i samotný dalajlama obvykle hovoří o „čekoslávii“, český pas otevírá v Dharamsále mnohé dveře i srdce.

Hra o čas

Střešním oknem proniká do sálu tlumené světlo. Na zdech visí přes sebe barevné náboženské obrazy, thangky, které stejně jako fresky na stěnách popisují výjevy ze života Buddhy. Pod nimi sedí kolem velkého čtvercového stolu mniši, v čele dalajlama a další vysocí představitelé fakticky neexistujícího státu. I když mladým, a snad proto radikálním Tibeťanům se může zdát, že za padesát roků v exilu se nic podstatného nezměnilo, nemají pravdu. Tibetská vláda už není autoritativním orgánem odříznutým od běžných lidí – od roku 2001 vybírají Tibeťané své zástupce ve volbách a čtrnáctý dalajlama vládne jako opravdový demokrat. Mnozí se ale ptají na to, co bude po jeho smrti. Pro samotného dalajlamu to není nijak fatální téma. O své smrti mluví často a naprosto otevřeně.

Obrana Tibetu je pro mnohé spojena s postavou dalajlamy. Co bude, až tato silná osobnost zemře?

O nástupci ale nemá jasno ani on. „Lidé sami se budou muset rozhodnout, kdo mě vystřídá. Když si řeknou, že už žádného dalajlamu nepotřebují, tak prostě žádný nebude,“ odpovídá s úsměvem při setkání s novináři. „Vždycky říkám, že bychom měli doufat v nejlepší a zároveň být připraveni na to nejhorší. Když hodnotíme svoji perspektivu, je mnoho důvodů věřit, že naše touha po svobodě a nezávislosti bude naplněna brzy; zároveň ale musíme být připraveni na to, že náš boj může pokračovat ještě dlouho,“ hodnotí dalajlama se svým bytostným optimismem perspektivu tibetského národa.

Realisté ale jeho víru nesdílejí. Najde se vůbec někdo, kdo bude schopen tuto mimořádnou osobnost, která se těší respektu na celém světě, nahradit? „Tibetská otázka se dnes udržuje v pozornosti světa hlavně díky jeho osobnosti,“ říká mi v uprchlickém táboře Chobdar, mnich, který utekl z Čínou okupované vlasti jen před pár měsíci. „Až dalajlama zemře, svět o Tibet ztratí zájem. Číňané to vědí, a tak hrají na čas.“ *


Horní Dharamsála

je bývalá britská horská stanice ležící na severu Indie v nadmořské výšce 1800 metrů pod masivem šestitisícovek. V roce 1960 ji dal k dispozici tibetským uprchlíkům indický premiér Džavaharlal Néhrú. Od téhož roku zde žije dalajlama a s ním asi dvacet tisíc Tibeťanů. Stranou, v Gangčän Kjišong, tedy Šťastném sněžném údolí, sídlí tibetská exilová vláda (kašang) a většina institucí, od Tibetského archivu až po Institut astrologie a tibetské medicíny.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články