Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

První žena na Iditarodu

17.jpg
Autor článku: D. Demel, Středa, 13. února 2013
Autor fotografií: Profimedia.cz
Každou první březnovou sobotu v aljašském městě Anchorage vypuká sněžná slavnost – zahájení Iditarodu, nejslavnějšího a nejobtížnějšího závodu psích spřežení. A každou první březnovou sobotu si Aljaška vzpomene na Susan Butcherovou.

„Vždycky jsem chtěla žít v divočině a vůbec jsem se nemohla srovnat s tím, co se děje ve městech. Prostě to není zdravé pro lidskou individualitu,“ tvrdila žena, která už v osmi letech sepsala sloh s názvem „Nenávidím město. Miluju venkov“. Stala se veterinární techničkou, ale „nechtěla jsem zbytek života strávit v nějakém baráku. Potřebovala jsem být venku“. A když jí matka nedovolila pořídit si druhého psa, prostě se sbalila a odjela do divočiny. Roky žila sama se svými psy ve srubu desítky kilometrů od nejbližšího souseda. V létě si na brigádách vydělala tisíc dolarů a s tím musela vystačit přes zimu.

„Bylo to pár hodně osamělých let, občas dost těžkých a nakonec jsem si musela přiznat, že lidi potřebuju.“ První saně si vyráběla sama, toulala se svým spřežením po kopcích Wrangellova pohoří a užívala si svobody. Jenže pak ji napadlo, že by se mohla přihlásit na Iditarod, což znamenalo konec samoty a začátek velkého životního dobrodružství. Trasa vede 1800 kilometry arktickou divočinou s teplotami, při kterých plivance mrznou ještě ve vzduchu, přes zrádný led na řekách a jezerech, sněhovými bouřemi, společností vlků a pomatených losů, kteří mohou zabít psy i jezdce. S přírodou to Susan uměla, horší byli kolegové.

„Při prvním startu jsem byla ohromená a nešťastná z předsudků, které proti mně jako ženě měli ostatní závodníci. Uráželi mě, při zastávkách mě ani nevzali mezi sebe k ohni, a došlo dokonce i na fyzické napadání. Pochopila jsem, že nemůžu být jen o trochu lepší než nejlepší z mužů, protože proti mně vytvořili skupinovou nepřátelskou strategii. Musela jsem být o hodně lepší.“ A taky to dokázala. Vyhrála tenhle poslední velký závod světa v letech 1986 až 1988 a pak v roce 1990 a získala si respekt nejen mužských musherů, ale celé Ameriky.

„Slovo vzdát se neznám – buď jsem ho neznala nikdy, nebo jsem ho prostě vypustila ze slovníku.“ Tohle její heslo fungovalo až do prosince 2005, kdy jí diagnostikovali leukemii. Dobojovala o osm měsíců později, ve dvaapadesáti letech, ale na startu závodu, který ji do dobrodružného ráje vynesl už zaživa, bude alespoň symbolicky stát už navždy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články